Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Snění (Úvaha)

7. září 2017 v 21:41 | Martin Zbranek |  Filozofie
Sen to je - jak už všichni dobře víte - magický úkaz. Někdy se ocitáte na jiné planetě, někdy na té naší, ale s nesmyslnými jevy, nebo s jevy, které doufáte, že se stanou skutečností i ve vašem osobním životě, za bdění. Je to k nevíře, jak naše podvědomí dokáže zbastlit ty nejjednodušší události dne v něco naprosto morbidního a šílenýho. A je stejně s podivem, že se člověk při těchto nesmyslných snech neprobudí.

V dětství se mi zdál často sen o tom, jak se topím a na břehu řeky se snažím vyškrábat ven z vody. Ten sen ale nebyl úplně jako noční můra. Vzpomněl jsem si na něj vlastně nedávno, když jsem se začal zajímat o snění, protože jsem chtěl napsat knihu s příběhem, který by se většinu času odehrával ve snu (možná to zní jako klišé, ale nebude to aspoň žádná blbost, za to dám ruku do ohně).
Dalšími sny, které se mi opakují minimálně několikrát do roka, jsou ty, které jsem nazval jednoduše "schody". Těžko říct, proč se mi zdají, ale mám teorii, že když jsem byl menší, bál jsem se výšek. V těch snech lezu do schodů, které postupně začínají mizet. Nejprve jsou schody všechny, ohraničené zábradlím a dostatečně široké. Po chvíli stoupání ale chybí každý druhý schod, mizí kusy zábradlí a zužuje se schodiště, až je nakonec mezi schody mezera i několik metrů široká, já stojím na schodu velikosti papíru A4, na kraji propasti. Jednou je to schodiště ve škole, jindy zase v paneláku, na rozhlednu apod. Prostě hrůza.

Píšu knihu, ve které zahrnuju snový život. Kvůli tomu jsem také četl Výklad snů od Sigmunda Freuda. Jak už název napovídá, výklad snů je praktika, kterou uplatňoval samotný Freud, a která měla objasnit význam snu.
Význam snu však může být všelijaký, a vy v něm můžete spatřit lecco. Sigmund Freud například tvrdil, že plesnivý strop místnosti může ve snu znamenat nějaký nádor na mozku, rakovinu. Podle Aristotela se třeba sny lidí se srdeční chorobou jeví krátké a s hrozným procitnutím, nebo člověku s plicní chorobou se zdá, že se dusí, je škrcen apod. Samozřejmě ne vždy takový sen člověk má, ale když se třeba opakuje každý týden, asi je něco špatně.

Vlivy na sny mohou být pochopitelně i vnější. Působí na všechny naše smysly (chuť - pokud máme pootevřenou pusu a vleze nám do ní třeba pavouk - mňamka; hmat; sluch; čich; a dokonce i zrak - např. pokud spíme ve dne nebo v noci, skrze tenkou kůži očních víček může pronikat světlo).
Ve snu dochází také prý ke zvětšování dojmů, což znamená, že když se například zahřejeme více na pravé noze, potom ve snu můžeme mít pocit, že šlapeme tou nohou do ohně.

Někdo kdysi prohlásil, že sen je šílenství člověka za bdění. Tím myslel to, že je možné se domnívat, že blázni sní neustále, a proto se chovají tak, jak se chovají. Myslím, že je to spíš dobrý vtip, než aby to byla pravda. Rozhodně je to ale výborný námět na knížku nebo film - např. "Narodil se jim normální chlapec, ale záhy zjistili, že trpí mentální poruchou. Proto se ho chtěli zbavit, a tak ho odložili před nemocnici. Chlapce se však ujala mladá žena, která šla kolem a vychovala ho. Vyrostl a dosáhl puberty. Jednoho dne se v něm ale něco zlomilo. Stal se z něj normální člověk, a ostatním dosvědčil, že se mu zdál sen. Rozhodl se najít a zabít svoje rodiče, protože v tom snu byli jeho rodiče nájemní vrazi…" Stop. Dobře no… možná to zní blbě…, ale pracky pryč od něj, slyšíte? Je to můj námět, je vám to jasný?!

Fajn už jsem se uklidnil, tak se posuneme dál. Ve starověku lidé věřili, že sny - ať už jsou víceméně absurdní - jsou zjevením od bohů, snažících se navázat kontakt se smrtelníky, a že jim mohou poskytovat předpověď budoucnosti. To bychom mohli tvrdit i o dnešních drogách, které uvádí uživatele do transu. Stejně tak i šamani užívali drogy a údajně díky nim bylo možné věštit. Ale těžko uvěřit, dokud nezkusíte a nezažijete. Pokud ale má být pro člověka budoucnost špatná, chtěl by to opravdu vědět? A pokud má být dobrá, tak to přece nemusí vědět dopředu. V tom je přeci ta krása překvapení a snažení v honbě za životním cílem, která by vás měla především bavit. Navíc… stane se to, co se má stát, že?

Možná je tato úvaha trochu nevšední, možná až moc odborná. Abych to jaksi vyvážil, zmíním nakonec svůj názor na snění. Sen neberu přímo jako něco, co je pevně dáno, protože se vymyká kontrole a jakékoliv systematičnosti. Nelze vypozorovat opakující se cyklus v závislosti na čase, ani jiné souvislosti.
Měl jsem několik teorií na snový život. Například, že sen se odehrává v dosud neobjevených částech vesmíru…, i když to bychom mohli napsat o lecčem. Tím vesmírem je ale v podstatě celý náš mozek. Když vezmete lidský mozek do rukou, je malý, ale když vezmete všechno to, co se v tom mozku nachází, zabere to nekonečně mnoho místa. Je to jako knihovna s bilióny svazků knih, které zabírají celý vesmír, protože každá kniha má přinejmenším několik miliónů stran.
Další teorií bylo třeba i to, že se mi podvědomá část mozku snaží prostřednictvím snu sdělit něco důležitého. Občas to tak může vypadat, ale snad je možný zvolit lepší způsob sdělení o tom, že musím vytrvat ve své cestě za dosažení cíle. Nebylo by to něco ve smyslu, že jdu po cestě v dešti, sněhu a krupobití, ale že po silnici běhá ožralá liška s hořícím ocasem a zpívá si národní hymnu. Prostě hegeš.

Dovolte mi nakonec ještě trochu té odbornosti, ale zmínit to musím. Lidský mozek dokáže každou sekundu zpracovat 400 miliónů bitů dat, ale pouhých 2000 bitů zpracovává vědomě. Abyste si to (nepředstavitelné) dokázali představit, znamená to, že 99,99% informací náš mozek zpracovává na podvědomé úrovni. Nedokážu si představit, o čem všem naše mozky uvažují podvědomě, ale pokud projev podvědomí má být sen, potom nepochybuju o tom, že by se z nás opravdu stali blázni, kdybychom viděli v realitě to, co ve snu. Proto nesmíme dovolit, aby nás podvědomí ovládlo.
 

Vtipné citáty

25. srpna 2017 v 20:37 | Martin Zbranek |  Extra články
1) "Mějte dobrou náladu. Sice vaše problémy nevyřeší, ale nasere tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít." -Jan Werich
2) "Paměť je výsadou blbců. Chytrý nemá čas pamatovat si, chytrý musí vymýšlet." -Jan Werich
3) "Kdo hrozny má a nejí je, kdo víno má a nepije, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." -Jan Werich
4) "Je lepší mít německou divizi před sebou, než francouzskou divizi za sebou." -George S. Patton (generál armády spojených států známý především z druhé světové války)
5) "Není důležitý vyhrát, ale nasrat toho, kdo vás porazil."
6) "Jak smutné pro malíře, jenž miluje blondýny a nesmí je malovat na svých obrazech, protože se nehodí ke košíku s ovocem." -Pablo Picasso
7) "Je mi milejší pohled na zvracejícího Francouze, než na zpívajícího Rusa." -Jaroslav Seifert (protikomunistický citát)
8) "To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik, a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt." -Miloš Zeman
9) "Pamatuji si, jak mi otec říkával jako chlapci: Jestli chceš chytit zajíce, stoupni si za strom a dělej zvuky jako mrkev, a až půjde kolem tak ho vem. No… šlo to dobře, dokud jste se nepokusili zjistit, jaký zvuk vydává mrkev." -Bob Ross
10) "V malování máte neomezenou moc. Můžete hýbat s horami, určovat toky řek a místa kde vyrostou stromy. Když se však dostanu z práce domu, jediná moc, kterou mám, je vynést odpadky." -Bob Ross
11) "V pravdě evangelia, které jsem psal, učil a kázal, dnes vesele chci umřít." -Jan Hus
12) "Slovo vyřknuté ani čtyřmi koňmi zpět v hubu nevtáhneš."
13) "Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou. -Niccolo Paganini
14) "Na životě miluju zejména tu rozmanitost. Každý den mě nasere někdo jiný."
15) "Miluju jednu a tutéž ženu jedenačtyřicet let… jestli se to manželka dozví, zabije mě."
16) "Hlavní příčinou rozvodů je manželství."
17) "Kdo viděl rozbouřené moře a rozbouřenou ženu, vždycky litoval spíše manžela než námořníky."
18) "Ideální manželství má dva předpoklady: Muž musí být hluchý a žena slepá."
19) "Zlato se zkouší ohněm, žena zlatem a muž ženou."
20) "Čtu v poslední době tak strašné věci o kouření, že jsem se tedy rozhodl přestat číst."
21) "Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák."
22) "Kritizovat, to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl."
23) "Nesnáším pondělní rána nebo lidi, kteří mají rádi pondělní rána. Nesnáším prostě pondělí… a rána… a vlastně i lidi."
24) "Slyšel jsem o vás tolik pomluv, že nemohu pochybovat o tom, že jste skvělý člověk." -Oscar Wilde
25) (Jedna žena prohlásila o Winstonu Churchillovi, že kdyby byla jeho manželkou, nasypala by mu do kafe jed. On na to odpověděl, že kdyby ona byla jeho ženou, potom by to kafe s radostí vypil.)
26) "Předtím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci." -Sigmund Freud
27) "Nejpříjemnější nemocí je skleróza. To se neustále dozvídáte nové věci."
28) "Správný kluk má dělat holce vlhký rozkrok, ne oči. Správná holka má dělat klukovi tvrdé péro, ne život."
29) "On pochází z opice? A z babiččiny nebo dědečkovy strany?" -Biskup Wilberforce
30) Motivační citát pro dnešek: "Nebuď kretén."

Škola a vzdělávací systém (Úvaha)

20. srpna 2017 v 15:46 | Martin Zbranek |  Filozofie
Když se řekne škola, spoustě lidem vstávají hrůzou chlupy na zádech. Možná nesnášíte učitele, možná samotné učení nebo spolužáky. Možná nesnášíte všechno, co jsem zmínil. Někteří učitelé jsou namyšlení a hrají si na nejchytřejší, někteří jsou tak chytří až jsou v normálním životě úplný dementi, a jiní se pohybují na hranici šílenství, zapříčiněném neukázněností a údajně mizernou disciplínou mladých studentů. Díkybohu za tu hrstku učitelů, kteří za něco stojí.
Učení pak může upadat už jen kvůli špatným učitelům a ani nemusí být nijak hrozné na nabiflování. Vaši spolužáci mohou vypadat na první pohled jako normální lidé. Časem se z nich ale mohou stát taková stvoření, až se každou chvílí bojíte, že začnou vzduchem učebny lítat měkké hnědé válečky, nápadně připomínající… no, však víte co.

Nechci vás strašit jako televizní reklamy, billboardy a jiné kraviny, které chtějí naštvat žáky a studenty předškolními hláškami jako: "Zpátky do školy," nebo "Škola se blíží," (ne není to parodie na Hru o trůny). Navíc se tam ještě mihne nějaké dítě sebrané u popelnic pod mostem (nebo nejlépe ze Somálska), kterému do obličeje stříkli botox, aby se neustále usmívalo, a které muselo být nadrogováno, aby se vůbec podvolilo a neukouslo někomu ve zběsilosti prsty.
Chtěl bych vám ale objasnit svůj vlastní postoj, po kterém se snad alespoň zamyslíte nad svojí situací, ve které se nejspíš nacházíte (pokud už něco takového znáte, máte mé svolení se na zamyšlení vykašlat).

Nemohl jsem si udělat obrázek školství ze základky (teda mohl, ale nebylo by to moc fér), a tak jsem si ho udělal až nyní po maturitě i ze střední školy. Nejprve jsem prodělal devět let na základní škole. V té době jsem školu nenáviděl (pokud myslíte, že používám slovo "nenáviděl" lehkomyslně, mýlíte se, dokonce jsem z ní úplně šílel). Vrchol všeho hrůzného nastal, když jsme místo přísné a otravné třídní, dostali ještě horší bábu, která vypadala jako čarodějnice (dokonce měla i bradavici na obličeji vedle nosu). Ta do nás hustila blbosti, kterými odbíhala od tématu a současnosti až do horoucích pekel v pravěku. Tak nesouvislá témata jsem nepobíral, a vlastně už ani nevím, zda jsem si kreslil, klimbal nebo hleděl na stěnu místnosti a neustále analyzoval její barvu (už si nevzpomenu, jestli to byla bílá titanová, zinková nebo krycí - dle olejových barev).

Abych se pohnul a ukončil popis, tak nastalo období střední školy, která dala alespoň na rok a půl dobrý pocit, že už člověk konečně vypadl ze základky.
Nejhorší, co jsem mohl udělat, a z čeho jsem se poučil do zbytku života, bylo, když jsem se rozhodl jít na danou střední školu podle toho, kde je lepší uplatnění po vystudování. Pokud čtete tuto úvahu a už vás nudí, pamatujte si alespoň tohle: "Nikdy nenechte svou mysl, aby vám zabránila následovat své srdce."
Pokud si nejste jistí, zda jít na jeden nebo druhý obor, hoďte si mincí. Když vám padne to, z čeho máte radost, že padlo, potom zvolte tuhle možnost. Pokud ale padlo něco, v čem jste na pochybách, potom házejte znovu, dokud nenajdete odpověď.

V devítce jsem se rozhodoval mezi uměleckou řezbařinou a zeměměřickou školou. Rád jsem kreslil, rád jsem maloval, rád jsem pracoval se dřevem, a stejně jsem si vybral obor s údajně lepším uplatněním. To byla asi ta největší blbost a chyba, kterou jsem kdy udělal. Ale víte, co se říká… Chyby učí vytrvalosti a úspěchu. Kdybyste nedělali chyby, nikdy byste se nedostali daleko (je dost možný, že bych se nikdy nepustil do psaní, filozofie, psychologie apod., kdybych se nedostal na zeměměřickou, takže to beru spíš jako úspěch).

Spousta lidí si myslí, že když vystudují vysokou školu, budou mít dobré uplatnění tadyhle a támhle atp. Zdá se mi, že snad nepřemýšlí nad tím, že by byla i jiná možnost, jak se prosadit i bez vysoké a dostat se třeba i na stejnou pracovní pozici.
Dám vám příklad (jedná se o to, co napsal Stephen King, jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti považovaný za krále hororů). Ve svých memoárech píše, že se dal na vysokou se zaměřením na tvůrčí psaní, ale to nejlepší se stejně naučil od Johna Goulda (šéfredaktora lisabonského týdeníku Weekly Enterprise), a to za necelých deset minut. Ten mu řekl, že si má text předčítat nahlas pro sebe a vyškrtat z něj přitom všechny nadbytečné informace, a že když píše, má psát se dveřmi zavřenými, a když kontroluje, tak se dveřmi otevřenými (tím je myšleno, že nejprve je text jenom jeho, a když to kontroluje, musí ho pustit do světa - s "otevřenými dveřmi").
Tímto příkladem jsem vám chtěl ukázat, že někdy je studovaná vysoká škola (někdy i ta střední škola) jen mrháním času. Mnohdy se stačí pouze zeptat a promluvit s tím správným člověkem a naučíte se toho mnohem víc (plus nějaké to menší samostudium no). Někdy stačí přečíst několik knížek doma, a nemusíte poslouchat ve škole všechnu tu nabalenou kaši kolem, která jen prodlužuje výklad a zahlcuje mozek málo důležitými informacemi.
Je opravdu nutné, abyste chodili tam, kde vás to nebaví? Studovali, jen abyste měli v práci hodně peněz a zajistili si kvalitní budoucnost? Opravdu vás hodně peněz učiní šťastnými? Odpovězte si sami. Rozhodnutí je na vás, na vašem srdci.

Nakonec vám zde ještě napíšu svoji vlastní kritiku vzdělávacího systému. Nepochybuju, že o této absurditě pojednává spousta studentů škol jak na youtube, tak na svých blozích, profilech na FB apod. Těžko se najde úhel, ze kterého bychom vzdělávací systém viděli pozitivně, ale… no, vlastně žádné ale není. Dnešní vzdělávací systém je projevem idiocie a konvenčního způsobu učení, který se nemění už několik desítek let. A pokud se mění, tak spíše k horšímu. Tím, že neustále trvá toto stereotypní dogma naděje na zlepšení, je ubližováno studentům čím dál více.
Povinná maturita z matematiky? Debilita, dejte jim možnost výběru. Jednou maturity kontroluje Cermat a jindy zase učitelé na středních? Blbost, ať to teda dělá Cermat, když to učitelé na středních nestíhaj. Žáci uměleckých středních škol se učí matiku po celou dobu studia? Proč? To je jako učit uklízečku chemii, když pracuje s přípravkem na čištění, nebo jak se pokládají podlahy, které vytírá. Kokotina je to, no ne?

Opravdu nemám lepší a mírnější názory na vzdělávací systém. Chápu, proč se učí na základce čeština, angličtina nebo fyzika (ačkoliv většinu učiva z jednotlivých předmětů potřebovat nebudete - základ v učení na základní škole si představuju jinak). Nechápu, proč se učí chemie nebo informatika.
No a na střední už jsem toho nechápal ještě víc. Známá věta vyřčená učiteli: "Tohle byste už měli vědět," byla většinou provázena nesouhlasným kýváním hlav studentů. Teprve po něčem takovém vám dojde, že nenesete vinu za nepozornost pouze vy a vaši spolužáci, ale i samotní učitelé mezi sebou.

Na závěr dodám, že největší kámen úrazu je praxe (to je vám asi taky jasný). Dokázal jsem učivo popsat, ale nedokázal jsem naučenou látku zužitkovat v praxi. Dokázal jsem rozeznat, jaké formuláře použít a jak je vyplnit, ale nedokázal jsem si představit, jak probíhá proces jejich zpracování na úřadě. Kolik je odboček od jednoho tématu? Až moc mnoho, a když zabloudíte a snažíte se najít spojitost mezi jednotlivými látkami učiva, je těžké vyváznout nepoškozen. Tak jsem byl rád, když jsem před maturitou jakž takž návaznost našel (už jsem ji ale zase trochu zapomněl, ale nikomu to neříkejte…).

To, co jsem nedokázal, mi připomnělo jeden citát od Konfucia, který na závěr zmíním. "Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím." Takže asi takhle by to mělo probíhat i ve škole. Většinou však studenti něco jenom slyší… a to jen jednou, to je právě nejhorší.
 


Mapa (Úvaha)

14. srpna 2017 v 20:15 | Martin Zbranek |  Filozofie
Mapy papírové, elektronické, hliněné, na klech mamutů nebo na stěnách dávno zapomenutých jeskynní. Mapy pozemské, nadpozemské, mimozemské, mapy světů fantasy a pohádek, kde slunce nezapadá nebo tma nekončí.
Když se řekne mapa, spoustě lidem se vybaví kus papíru s natištěným obsahem komunikací, sídel, povrchu, vodstva, terénního reliéfu apod. Ale představte si, co se skrývá tam, kde nic zakresleno není? Co se skrývá v hlubinách vod oceánů, pod zemí, pod zabetonovanými plochami měst? Jaká tajemství skrývají mapy, které jsou neprávem považovány za kusy papírů s několika čmáranci na nich?

Mapa to je mocný a obdivuhodný nástroj, který nám umožňuje nejen orientaci v krajině. Některé zobrazují cestu k pokladu, jiné zase cestu do divadla, muzea, obchodu apod., ale snad nejdůležitějšími mapami jsou ty naše vlastní. Mapa je v podstatě schéma. Mapy jsou nejen ty zobrazující liniové, plošné a bodové prvky, ale i ty, které kreslíme našimi vzpomínkami, znalostmi, dovednostmi, a které nám slouží pouze v hlavě.

Odborně je mapa grafické znázornění určitého souboru jevů, a tedy si v ní dokážeme představit v podstatě nekonečnou kombinaci prvků, která se bude v naší mapě vyskytovat.
Konkrétnějších map existuje několik. Byznysmeni by vám mohli vypracovat mapu úspěchu, věřící zase mapu odpuštění, šamani a mudrcové mapu štěstí apod. Ale upřímně, takové mapy by byly neskutečně obrovské. Navíc se nikdy nedá vypracovat manuál na život, jelikož každý žijeme jinak. Stejně tak se tedy nedá přesně vypracovat mapa na život (pouze přibližně).
Asi je načase se vrátit k těm konkrétním mapám.

"Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu světa."
Těchto pár vět napsal známý spisovatel Karel Čapek do svého díla Krakatit. Naši pozemskou mapu nezobrazuje školní atlas, nýbrž naše vlastní cesty, kterými se do světa vydáme.
Opravdu věříte tomu, co je natištěno v mapách světa? Já tomu věřím, ale nemůžu říct, že je to pravda. Nikdy jsem třeba nebyl v Africe, a tudíž nemohu říci, jestli Afrika existuje. Můžu říct pouze: "Viděl jsem dokumenty, filmy a fotografie, které byly údajně pořízeny v Africe, a proto bych mohl předpokládat, že Afrika opravdu existuje." Většinou bych to ale takto nerozebíral, protože by mě měli za blázna, a tak bych prostě řekl, že existuje.

Mapa to je něco, co mě uvádí do transu (pokud tedy nespěchám). Představuje totiž určitou plochu, na které si dokážu představit každý strom, každý balvan nebo rýhu v zemi. Dokážu si představit, jaké události se mohly odehrát na tom místě. Byla to slavná bitva, nebo se tam konaly rituální obřady v dávných dobách? Byla krajina kolem barevnější, šťastnější? Nebo naopak horší, sežehnutá ohněm či zbrocená krví padlých?
Právě z malých věcí se stávají velké. Stejně tak i z několika stromů vzniká les, stejně tak i ze zrnek obilí vzniká dostatek mouky, aby mohl vzniknout chléb, a právě tak i z několika čmáranců vzniká mapa, z mapy svět, a ze světa milióny různých příběhů, nad kterými člověk žasne. Takové příběhy mapa nezaznamenává. A i přesto je tam vidíte. Ten pocit být na onom místě a představit si, jak se kolem vás prohání koně s povozy, lidé s různými životními osudy a do výšky se tyčí neznámé stavby…ten pocit za to opravdu stojí.

P.S. - Zatím musí postačit tato kratší úvaha. Snažím se poslední dobou získávat co nejvíce informací z knih a videí, a proto nemám moc času na úvahy, ale tento týden vyjde ještě alespoň jedna. Díky a zatím na viděnou.

Jeviště (4.část)

9. srpna 2017 v 0:20 | Martin Zbranek |  Povídky
V Davoru neměl času nazbyt. Nestačil vzít ani důkazy z policejního oddělení, když zaplatil za pronájem motorky a uháněl do vesnice Calva. Dorazil a lilo jako z konve. Bylo kolem tří hodin odpoledne a Torsten vběhnul do budovy policie. Povolal k sobě devět mužů, kteří se připravili na cestu do průsmyku psychopata. Okované boty, nepromokavé oblečení, tlumoky přes záda a nástrojové vybavení. Každý muž vyfasoval ze zbrojnice i upilovanou dvouhlavňovou brokovnici, revolver a pušku "jehlovku". Celá skvadra vypadala jako menší armáda. Od doby, kdy Torsten dorazil na policejní stanici, uběhlo deset minut, když oddíl těžkooděnců vyrazil policejním omnibusem do průsmyku.
Koňské spřežení šesti koní pohánělo celý kočár dostatečně rychle do doby, než se z prašné cesty za vytrvalého deště nestala naprostá břečka. Družstvo mužů bylo ale odhodlané jít dál, a tak po dvouhodinovém pochodu za neustávajícího lijáku, dosáhlo kýženého cíle. Na rozcestí dělící cestu k mlýnu a k osadě Torsten vyložil svůj plán.
"Poslouchejte, rozdělíte se do dvojic a jednotlivý dvojice pak půjdou směrem k osadě, hřbitovu, dolu a mlýnu. Jeden zbylej půjde se mnou k rybníku. Pamatujte, že nehledáme jenom vraha, ale i mlynáře. Tak či onak berte na vědomí, že se vrah může za mlynáře vydávat. Po dopadení je spoutejte oba bez rozdílu. Mimochodem sraz je tady v sedm. Je vám všechno jasný?" zeptal se důstojník, po čemž se ozvalo od mužstva sborové: "Ano, pane!"

Celá skvadra se rozdělila a Torsten se svým pobočníkem osiřel. S puškou v rukách našlapoval Torsten jako lovec, který očima bloudí po okolí a hledá jelena nebo kance.
Oba došli k rybníku, nad kterým se vznášela řídká mlha. Pomalu ho obcházeli. Hladina rybníka byla klidná, nikde žádná vlnka. Ptáci kolem utichli, a tak jediné co bylo slyšet, byl šelest dopadajících kapek deště na listí stromů. Jenže se ozval neočekávaný zvuk. Houkačka z lokomotivy. Torsten se otřásl hrůzou. Ten scénář se stává skutečností, říkal si pro sebe.
Ten scénář byl až děsivě podobný tomu, co četl v prvním deníku. Když totiž oba muži vyrazili za zvukem sirény, dostali se na železniční násep. Vlevo zarážedlo, vpravo nádražní domek. Torsten došel k domku a všimnul si, jak se zpoza rohu line krev. Přehodil si pušku přes rameno a vytáhl z pouzdra revolver. Pomalu se přibližoval ke dveřím domku, za zády krytý pobočníkem. Když se odhodlal, vyskočil zpoza rohu a namířil zbraní do místnosti. Na zemi klečel muž obrácený k Torstenovi zády. Sekeru měl vraženou zpředu do krku jako klín a ostří se zastavilo až u páteře. Když popošel Torsten blíž k oběti, hlava přepadla dozadu a pohled oběti stanul na něm. Torsten hrůzou ustoupil. Byl to mlynář.

"Pane, něco jsme našli na vedlejší stanici," přiběhli po necelých pěti minutách dva ozbrojenci směrem od dolu a jeden z nich podal Torstenovi kartičku, kde stál nápis: "Blízko". V nedalekém křoví zašustilo a něco odtamtud vyběhlo.
"Vy dva, běžte se za tím podívat," rozkázal Torsten a mávl rukou k porostu. Když oba strážníci odběhli, nastalo ticho. Oba muži se stále nevraceli, a tak vyrazil Torsten se svým pobočníkem k vedlejší stanici. Torsten pochopil vzkaz od vraha, který mu předali muži. Vrah byl blízko druhé stanice.
Dorazili tam ani ne za půl hodiny. Nic zvláštního by na tom místě nebylo, kdyby se Torstenovi po příchodu na druhou stanici neodrážel paprsek světla přicházející od vodojemu do očí.
Tím se rozhodl vydat k vodní věži. Jenže ve chvíli kdy ušel se svým pobočníkem jen pár kroků, ozvalo se z lesa volání o pomoc.
"Běž se tam podívat, co se děje, já tě doženu," sdělil Torsten svému pobočníkovi. Ten se vydal hlasu naproti, zachránit situaci. Jenže důstojník věděl, kde se vrah skrývá, a tak vyrazil směrem k dolu.

Byl soumrak. Když už se nacházel několik stovek metrů před cílem, objevila se před ním vysoká skála, pod kterou se zjevilo ústí štoly. Několik desítek metrů vpravo se tyčila do výšky kovová konstrukce podpírající masivní dutou nádobu na vodu. K celé konstrukci přiléhala i administrativní budova, která byla napůl zdemolována, jako kdyby na ni padla letecká puma.
Torsten zahlédl nahoře na vodojemu nějaký pohyb. Když vytáhl svůj dalekohled z vaku, pohlédl skrz monokulár na horní část vodní věže, a spatřil tam postavu v černém, která taktéž hleděla dalekohledem, a to přímo na něj.
Torsten došel k věži a vyškrábal se po žebříku nahoru i s celým svým náčiním včetně pušky. Když se dostal na platformu, která obepínala kruhovou nádrž na vodu, začal ji pomalu obcházet.
"Hledal jste, leč marně," ozval se hrubý hlas za nádrží.
"Kde jsi, ukaž se," otáčel se roztěkaně na jednu i druhou stranu Torsten s krátkou brokovnicí v rukách.
"Nejdřív si spolu popovídáme, než to všechno skončí."
"Popovídat si můžeme i přes mříže cely," argumentoval Torsten, který začal potichu obcházet nádrž dokola.
"To už by nebyla taková zábava," vymlouval se vrah.
"Zábava, hmm? Vraždění je pro vás taky zábava?"
"Jen těch, kteří si to zaslouží. Co myslíte, zasloužíte si to? Zasloužíte si zemřít?"
"O mě tu nejde, sakra! To vy jste je všechny zabil! To že vás někdo neměl rád, to není důvod k tomu ho zahrabat do země," začal vyšilovat důstojník, který už obešel dokola celou nádrž. Nyní se rozběhnul a obíhal kolem.
"Proboha, no vidíte, vy máte přece pravdu," ozval se s dávkou ironie hlas na druhé straně.
"Tak dost!" neudržel zlost Torsten, když se celý udýchaný zastavil na místě.
"Dost?!" vyjekl vrah. "Vůbec netušíte, jaký to bylo celejch pět let v tom rádoby výchovným ústavu! Všichni…úplně všichni, co se mnou byli na škole, viděli leda tak velký hovno a stejně potvrdili, že jsem toho sráče shodil ze stromu. Všichni se spikli, aby mě odstranili. Tak nekecejte takový blbosti, jako že za všechno můžu, když jste tam nebyl a nezažil co já."
"Rozhodně jsem zažil spoustu magorů, ale žádnej nebyl takovej jako vy," nenechal se rozhodit vrahem důstojník.
"Jo, říkal jsem si, že bych to doznání mohl ještě trochu okořenit. Něco tomu chybělo, až jsem na to přišel. Zlaté finále. Zeptám se vás, víte, jakou jste měl roli v mojí hře?"
"Tu hlavní," odpověděl znechuceně Torsten, který se už dál nesnažil stíhat padoucha.
"Výborně, ano, tu hlavní. Takže jste na to přece jen přišel. Říkal jsem si, jestli vám to dojde. Víte, musel jsem sehnat nějakýho prostředníka - neberte si to osobně -,který by vyřešil případ a ohlásil mému drahému tatínkovi, kde leží pohřbené jeho dvě ženušky. Ten se samozřejmě neudržel a vyrazil za nimi. Musím vám říct, že jsem ho nechtěl zabít, ale když jsem viděl, jak se trápí, bylo mi ho až líto. Věřil byste tomu? Já a lítost? To je něco."
Kvapem se smrákalo. Torsten nepromluvil, a tak po chvíli znovu navázal na svou řeč vrah.
"No, tak jsem si řekl, že mu od jeho bolesti ulevím a že to bude ve velkým stylu. A vidíte, bylo to dobrý, co? Zábavnější už to snad být nemohlo. A teď budete vy, ten, který zpacifikoval nejnebezpečnějšího vraha široko daleko, a to za pouhý tři dny."
"Nechápu, jak se v tom můžete takhle vyžívat," opáčil Torsten pohoršeně.
"To proto, že je to jako vysvobození. Jako kdybych splnil svůj díl práce na tomto světě. Lidi chtěj spravedlnost, ale ta v sobě zahrnuje i věci, který by se jim nelíbily. Jak vyjádřit míru spravedlnosti? Zabijete někoho, soud vás pošle pod gilotinu a rázem maj dva mrtvý. Ale dokážete někoho zabít a potom zase vzkřísit? Ten, kdo někoho zabije, by měl být potrestaný hůř než smrtí, ale jak? Nejde to."
"To říkáte vy? Kterej jste zabil jedenáct lidí, ne-li víc?" obořil se na něj Torsten.
"Ano, já považoval jejich odstranění za správné, a protože nikdo přesně neví, co spravedlnost je, potom bylo zapotřebí uchopit ji do vlastních rukou."
"Předtím jste mluvil rozumně, a teď zas mluvíte jako magor."
"Možná…ale možná taky neberete věci z mýho úhlu pohledu. Nebudu vás zatěžovat podrobnostma, ale topit se každej den ve sračkách za výprasku bičem celých pět let v ústavu, to není zrovna něco, co byste od svých dvanácti let chtěl zažít, důstojníku Torstene."
Torsten se chystal odpovědět, když na něho od kolejí začal jeho pobočník pokřikovat.
"Pane, jste tam?"
"Jo, vydrž!" vyzval důstojník svého kolegu.
"Takže se to chýlí ke konci," ozval se znovu, tentokrát tlumený hlas, který doprovázely kroky po plechové podlaze. Najednou se zpoza nádrže objevila postava v černém s kovovou maskou na obličeji značící lebku.
"Takhle tajemně? Vážně? To nemuselo být. Vždyť přece nejdete na maškarní, ale za katr," pronesl překvapeně důstojník, který svou brokovnicí namířil pachateli na hruď.
"Tam bych stejně nepobyl moc dlouho, než by mě kat odrovnal. Abych dokončil svojí řeč, tak bych chtěl zmínit, že jste si vedl velice dobře. Vaši kolegové dokonce narazili i na moji spleť odvodňovacích kanálů."
"Ty jste kopal sám?" otázal se nevěřícně důstojník.
"Ha, kdeže. Už tu byly, když se stavěla železnice. Nemohla vést bažinou, a tak se zvolilo odvodnění."
"Takže těmi kanály jste se nepozorovaně dostával k obětem?"
"Jo, i tak."
"Jak jste je vlastně dokázal nalákat až sem? Vždyť někteří z nich bydleli i sto kilometrů daleko."
"Studie. Všechny jsem je našel a falešnou zprávou nalákal do vesnice Calva. Jednoho po druhém jsem je sem tahal. V hospodě jsem se pak vydával za cizince, a když jsem zjistil jejich slabiny, použil jsem je proti nim k jejich přesvědčení, aby se šli podívat na mlýn. Někdo si chtěl nahrabat, a tak jsem mu řekl, že je údajně ve mlýně poklad. Jiný rád přírodu a nové živočišné druhy, a tak jsem doporučil tenhle průsmyk, a tak dále. Každý něčím trpěl."
"Jasně," pochopil Torsten. Po žebříku nahoru právě vylézal policista. "Takže hádám, že už je konec," hlesl důstojník a sklopil mírně brokovnici.
"Bude konec, až já řeknu. Ještě zbývá odstranit jednoho. Toho, kdo se zapletl do hry. Poslední dějství, po kterém se navždy zatáhne opona."
"To chcete odstranit mě? Myslím, že já jsem ten, co má v ruce zbraň, ne vy," zareagoval Torsten natažením kohoutu u bicího mechanismu. Ale vrah se nevyděsil a na důstojníkovu odpověď se pouze zasmál.
"Asi jste neposlouchal dostatečně dobře. Vy jste hlavní postava, já jsem dramaturg. Kdo myslíte, že skončí hru, kterou sám vymyslel? Dramaturg, nemáte zač." Jen co to vrah dořekl, přepadl zády přes zábradlí ohraničující platformu a po chvíli s tupým zvukem dopadl na prašnou plochu pod ním. Torsten tomu nemohl uvěřit a jen bezmocně přihlížel na flek pod věží.

Ke konci dne opravdu padla opona, a to ta, která uvedla kraj v tmu. To, co mělo přijít ráno a vynést světlo nejen denní, ale i to světlo pravdy, mělo být hrozivé. Stále se ještě nezatáhla opona toho příšerného děje. Na řadu mělo přijít klanění herců v hlavní roli důstojník Samuel Torsten. Ale hra samotná skončila a místo děje, nenápadný průsmyk, pohřbil zub času. Jenže vždy se najde někdo, kdo vykope něčí hrob. A tak i přesto, že jedna hra na jevišti končí, ta druhá, ta teprve začíná.

Jeviště (3.část)

9. srpna 2017 v 0:16 | Martin Zbranek |  Povídky
Torsten dorazil se svými kolegy zpět do vesnice Calva pozdě v noci. Nikdo nevylézal z domů, až na místní násosky z několika málo hospod, které byly naplněny k prasknutí. Sem tam zaštěkal pes do venkovního ticha a tmy, kterou přerušoval svit pouličních elektrických lamp. Ačkoliv se jednalo o vesnici, žily zde přinejmenším čtyři stovky obyvatel, a infrastruktura byla zajištěna stejně dobře, jako v kterémkoliv jiném větším městě.
"Vy dva, dejte mi ty důkazy, který jste posbírali," prohlásil Torsten, když celá skupina policistů stanula před policejní stanicí. Dva muži, kteří předtím prohledávali mlýn, vytáhli z batohů desky z kartonu, v nichž byly uloženy mapy a plány a předali je důstojníkovi.
"Dobře chlapi, můžete jít domu, o papírování se postarám. Zítra vás čekám na odpolední službě," mávl rukou Torsten, čímž dal mužům pokyn k odchodu. Každý z nich poděkoval a odešel patřičným směrem, zatímco důstojník zmizel v budově policejního oddělení. Recepční, který se - po dobu šéfovi nepřítomnosti - hodil do pohody čtením exotického undergroundového časopisu o sexu, drogách a zbraních, nyní zbystřil, odhodil časopis pod pult a svižně zasalutoval s magickou formulí na jazyku.
"Dobrý večer, pane. Poslušně hlásím, že se po dobu mé služby…"
"Nech těch kravin. Kde je Michael?" přerušil rázně recepčního Torsten.
"Čeká na vás u sebe."
"Díky," završil rozhovor důstojník a namířil si to chodbou do kanceláří.
"Vstávat!"
"Ještě ne mami," zaúpěl prosebně četník z polospánku.
"Cože?!" zařval důstojník na spáče, čímž ho vylekal tak, až spadnul ze židle.
"Co se děje?" vyjel na důstojníka neuvědoměle policista.
"Seberte se, chlape! Nejsem vaše matka ani žádnej váš kámoš! Tak mě laskavě oslovujte jako svýho nadřízenýho," nevydržel četníkovo jednání Torsten.
"Jistě, pane, promiňte, pane. Mám pro vás ty informace, co jste chtěl. Přivezl je kurýr tři hodiny zpátky. Když jsem to prolistoval, našel jsem několik podobností, ale nevim, jestli vám to k něčemu bude. Takže, nejprve mě upoutal věk všech obětí. Ten je u pěti osob stejný, dvaadvacet let, a u tří jedenadvacet let. To byla první věc. Ta druhá byla i škola. Nejen že všechny ty oběti chodily do stejný školy s názvem Ecolet, která se mimochodem nachází v Davoru, ale dokonce chodily i do stejný třídy. Ve třídě jich bylo celkem deset, těch osm společně s Eugenem Auckerem a Benem Pendleckerem.
Teď přichází to zajímavý. Píše vám to šéf kriminalistickýho oddělení v Davoru a chce, abyste se tam zítra stavil, jelikož se prej jedná o důležitou záležitost. No nic, přejdu k věci.
Eugene s Benem lezli jednoho dne na strom, a Eugene, měl údajně shodit Bena ze stromu. Ten se při dopadu tvrdě bouchnul hlavou o zem. Lékaři v nemocnici diagnostikovali těžký otřes mozku, jenže o několik dní pozěji Ben zemřel na vnitřní krvácení. Všechny děti vypověděly, že viděly, jak Eugene Bena strčil, ale Eugene se bránil tím, že pod obětí praskla větev. Ačkoliv se u stromu opravdu válela ulomená větev, rozhodl soud na základě výpovědí svědků, kteří prej dokonce Eugena neměli rádi a přáli mu to, ale i tak ho soudce poslal na pět let do výchovného zařízení. Aby toho nebylo málo, jeho otec se ho dokonce zřeknul a zavrhnul ho. Od tý doby, co opustil výchovný ústav o něm nikdo nic neví," dokončil četník projev.
"Hmm. Dalo by se předpokládat, že se chtěl Eugene pomstít těm, který křivě vypovídali?" zeptal se téměř zbytečně Torsten, který už odpověď zřejmě znal.
"To určitě ano."
"Jasně že jo, takže hlavní otázka zní, kdo další se zapletl do tý aféry? Otec a možná i soudce. Pak je možný, že jsou v nebezpečí, teda jestli už taky nejsou pod drnem," přemýšlel důstojník nahlas.
"Soudce v Davoru zemřel zhruba dva roky zpátky. Prej na srdeční zástavu," objasnil částečně situaci četník.
"Takže ještě zbývá otec, možná."
"O něm tu píše i šéf oddělení z Davoru, že ho prej s váma potřebuje probrat, protože to nějak souvisí s těma ženskýma, o kterých vám vyprávěl."
"Jo…jasně, asi vim. No tak dobře, já si tohle vezmu," převzal Torsten z rukou strážníka složku s oběťmi, "a vy se jděte domu vyspat. Zítra odpoledne ať jste tady. Já jedu dopoledne do Davoru."

Torsten sepisoval hlášení z odpolední výpravy až dlouho do rána. Když dokončil svoje spisy, lehnul si v kanceláři na gauč a usnul. Vzbudil se pozdě ráno kolem osmé hodiny. Oblékl se, hodil přes sebe kostkovaný kabát, sbalil všechny dosavadní důkazy do dvou kufrů a vyrazil před policejní stanici na náměstí, kde často vyčkávaly drožky, dostavníky, omnibusy a jiné typy vehiklů. Nyní se však potřeboval do Davoru dostat rychleji než koňským spřežením, a tak zvolil motocykl se sajdkárou.
Do více než třicet kilometrů vzdáleného městysu se dostal za hodinu. Orloj místní radnice na náměstí ukazoval za pět minut půl desáté. Hned naproti radnici stál obecní dům, který přiléhal k místnímu policejnímu oddělení.
Když Torsten zaplatil za odvoz, vydal se s oběma zavazadly na policii. Prodíral se skrz dav lidí, který jako uhranutý zíral na produkty farmářských a hrnčířských trhů. Přece jen se dostal na druhou stranu náměstí, a tak vstoupil do budovy.
Za přepážkou seděl obtloustlý muž s bradkou a okuláry posazenými na nose. Zrovna když se Torsten chystal promluvit, muž cinknul prstem do mince, která začala na hraně tančit po desce stolu. Mince se točila ani ne deset vteřin, než Torsten rozhořčeně bouchnul pěstí do stolu. Kovová placka nadskočila a padla na jednu stranu. Vtom se tlouštík probral, odpoutal pohled od mince na stole a líně pozvedl hlavu.
"Brej den, chcete?"
"Je tu Matthew?" vynechal pozdrav v averzi vůči tázanému důstojník.
"Jakej Matthew? Páč Mattů je tady…"
"Šéf oddělení je tu?" nevydržel Torsten pomalou mluvu nakynutého recepčního.
"No jo…ten je nahoře. Ale počkejte, kam jdete?" zrychlil svou řeč tlouštík, když důstojník odcházel ke schodům vedoucím do druhého patra.
Torsten dorazil po patřičném nasměrování od zdejších pracovníků ke kanceláři jejich šéfa. Odložil jeden kufřík a zaklepal.
"Vstupte!" ozvalo se za dveřmi. Příchozí hrábnul za kliku dveří, uchopil madlo kufříku znovu do ruky a vstoupil.
"Dobrý den," začal Torsten, když se objevil ve dveřích.
"Ááá, dobrý den. Čekám tu na vás. Tak prosím posaďte se. Dáte si něco k pití? K jídlu?" uvítal zvesela důstojníka šéf oddělení.
"Ne, děkuji. Jsem tu, abych s vámi probral tu spojitost otce toho kluka s těmi ženskými," vybalil okamžitě Torsten na šéfa pracovní záležitost, když se usadil.
"Asi vám to jde hodně na mozek, co? Nedá vám to spát?"
"Po takový době v branži si člověk zvykne na ledacos. Ale musím uznat, že ta nevědomost je nesnesitelná."
"Dobrá, řeknu vám to. Pamatujete na ten případ, který jsme tu měli před měsícem a já vám o něm vykládal?" zeptal se šéf, zatímco si naléval z karafy burbon do sklenice.
"Popravdě ani moc ne," přiznal se Torsten zklamaně.
"Místní mlynář přišel o svou manželku a dceru. Údajně se obě ženy ztratily v lese a umřely na zápal plic. To se však nepotvrdilo, jelikož obě těla zmizela ještě před pitvou přímo z pohřebního ústavu." Když to šéf oddělení dořekl, Torsten tomu nechtěl věřit.
"Nejmenovaly se náhodou Alice Bertrandová a Diana Bertrandová?" otázal se rychle důstojník.
"Takže nakonec přece jenom něco víte. Děje se něco? Jste nějaký bledý," projevoval starost šéf oddělení.
"Já…já je našel."
"Jako vážně? Kde jste je našel?"
"Falešný průsmyk, řádí tam vrah, který vykládá lidem historku podobnou vašemu případu. Naláká je tam a zabije."
"Sakra," zaklel hostitel a chvíli přemýšlel, než ho vyrušil Torsten.
"Jaká je ta spojitost otce se synem?"
"Ten kluk, Eugene Aucker, byl syn Jacka Bertranda rozeného Jacka Auckera, mlynáře, kterému umřela žena a dcera, ta žena Diana a ta dcera Alice," pronesl hlavoun oddělení.
"To mě poser." vyklopil spontánně důstojník. "Promiňte. Je možný, že ty ženský zabil Eugene."
"Jak to myslíte?"
"Totiž, všechny ty oběti v průsmyku chodily do stejný školy. Ben Pendlecker spadl ze stromu a umřel. Jediný kdo zbývá je Eugene. Navíc Eugena všechny děti i jeho vlastní otec zavrhli. Aby toho nebylo málo, vytvořil si vrah vlastní hrací pole, který je dost podobný místu, kde v mládí žil."
"Proboha," neudržel údiv šéf, "takže je to vážně on."
"Ano," přitakal Torsten. Rozprostřelo se ticho, než jeden z nich znovu nepromluvil.
"Měl bych zajít za mlynářem a říct mu, co se stalo s jeho ženou a dcerou," uvažoval Torsten.
"Jo to byste asi měl, ale nenechte mlynáře, aby utekl na místo, kde jsou pohřbený ty ženský. Radši mu ani neříkejte, kde jsou, dokud nechytíte toho vraha."

Ten pravý průsmyk vypadal úplně jinak než ten falešný. Už pouhý rozdíl v nadmořských výškách dával této krajině prostor pro bujnou flóru i faunu.
Torsten šel sám odlehčen o zavazadla, která nechal na policejním oddělení v Davoru. Cestou k hlavnímu středisku průsmyku potkával nejrůznější typy lidí, ať už co se oblečení nebo výrazu v obličeji týče. Torsten navyklý na odměřování lidí pouhým pohledem teď zkoumavě analyzoval každou osobu, kterou minul.
Když došel na rozcestí, pocítil deja vu. Cedule byla dost podobná té ve falešném průsmyku a i nápis se šipkami měl stejné schéma. Vydal se tedy vlevo.
Po chvíli dorazil k mlýnu, který měl z boku také přístavek, kde byli ustájení dva hřebci. Torsten došel ke vchodu do budovy, zhluboka si oddychl a zaklepal. Nějakou dobu se nic nedělo, ale když chtěl Torsten zaklepat znovu, dveře se napůl s vrzáním otevřely.
"Dobrý den, jste Jack Bertrand?" začal důstojník jako první.
"Ano, a vy jste?" pronesl s předstíraným zájmem mlynář.
"Jmenuju se Samuel Torsten a jsem šéf vyšetřovacího oddělení ve vesnici Calva. Rád bych si s vámi promluvil, jestli máte čas."
"Jo, jistě, pojďte dál." Mlynář se otočil a odešel do kuchyně, zatímco Torsten za sebou zavřel dveře.
"Dáte si něco k pití?" nabídl hostitel, který lžičkou cinkal o stěny hrnku, když míchal kávu.
"Ne, díky. Víte, něco vám musím říct. Jedná se o vaši ženu a dceru." Najednou zvuk cinkání ustal. Torsten vešel do kuchyně a spatřil mlynáře, jak sedí sklesle na zemi a opírá se zády o kredenc.
"Neumřely na podchlazení. Někdo… je zabil, je to tak?" Hleděl upřeně na Torstena a slzy mu kanuly po tvářích.
"Ano," povzdychl důstojník, který se na víc nezmohl.
"Jak?"
"Nevíme. Jsou…našli jsme je na jednom místě. Museli jsme je tam nechat, a tak jsme je aspoň pohřbily," mluvil tiše a pomalu Torsten, jako by měl dalšími slovy vyřčenými nahlas ranit ještě více.
"Kde? Kde přesně?"
"Já…neměl bych…nesmíte tam chodit…"
"Kde, přesně?!" naléhal se smutkem i zlostí v hlase mlynář. Torsten od něho odpoutal zrak a zahleděl se zamyšleně na jedno místo, skoro jako kdyby zíral do dáli. Nakonec rozhodl.
"Tady," podal mlynáři papírek, který vytáhnul z kapsy. Byl na něm napsaný kód průsmyku. "Nechoďte tam, dokud se tam potuluje ten vrah. Slibte, že tam do tý doby nepůjdete."
"Já…já tam musím."
"Slibte to! Nesmíte tam jít nebo vás zabije!" zvýšil hlas Torsten, který by si nedokázal odpustit, kdyby toho muže vehnal do pasti.
"Dobře…dobře, slibuju."

Torsten se nezmínil o Eugenovi. Už tak měl mlynář dost výčitek z toho, že nezachránil své dívky včas. Nyní už bylo nutné pouze vymyslet způsob, jak vraha vystopovat. Torsten nechápal, proč nechával vrah tolik důkazů na cestě za jeho dopadením. I přesto, že Torsten dokázal rozluštit všechny hádanky, které vrah chtěl, aby rozluštil, nevyřešil tu jednu poslední, kterou vrah musel očekávat, a to způsob jak pachatele dopadnout.
Torsten se vydal ještě do osady, kde chtěl vyslechnout svědectví místních. Nejen otázky ohledně zavražděných žen, nýbrž také ohledně mládí Eugena Auckera.
Jeden muž se dal s Torstenem do řeči, když zaslechl, že se mluví o Eugenovi.
"Ten, Eugene? Jo to byl pěknej holobrádek…a pěkně vychytralej hajzlík. Často chodil se svým otcem na lov. Pěkně podlej byl. Ačkoliv mu otec říkal, že má klást pasti a hned zvěř nestřílet, nedal si říct. Po nějakým čase vymyslel i svou vlastní metodu lovu, skoro jako by si se zvěří hrál. Říkal, že lov vysoký zvěře je jako rybolov, nahodíš udici s návnadou a čekáš, až se něco chytne. Když se něco chytne, přitáhneš a je to. Stačí už jen naporcovat," přednášel osadník, který často svůj proslov přerušoval hlubokým kašlem. Mluvil dál dobrých deset minut, ale Torstenovi uvízlo tohle jediné v mysli. Vrahova metoda lovení vysoké zvěře.
Nakonec mu to došlo, o co se teď Eugene snaží, ačkoliv si ještě nebyl jistý, jestli je to přesně správně. Musel nejdříve zpátky za mlynářem, ověřit si správnost jeho teorie. Spěchal, co mu nohy stačily, až doběhnul zpátky k mlýnu. Když vrazil do budovy, mlynář nebyl k nalezení, a tak pospíchal na cestu. V tu chvíli si uvědomil, že ve stáji u mlýna stojí stále ještě jeden hřebec. Vzal tedy koně a jel zpátky směrem do Davoru.

Jeviště (2.část)

6. srpna 2017 v 22:16 | Martin Zbranek |  Povídky
"Do hajzlu, to jsme to zase slízli. Nejdřív po uši v bažině, potom v podělaný džungli, a nakonec na místě, kde řádí nějakej postiženec," stěžoval si na situaci jeden ze skupiny policistů, kteří se nyní prodírali hustým křovím.
"Proboha, Magnusi! Nech už těch svejch debilních keců a čum pod nohy. Jestli sis myslel, že policejní práce spočívá v tom, že si budeš hřát prdel na stanici, tak ses mýlil," zahulákal na něj Torsten podrážděně.

O chvíli později se po desetikilometrovém pochodu dostali na skalní vyvýšeninu, ze které bylo vidět na průsmyk. Celá scenérie byla přerušována občasnou mlhou, která se táhla z jedné strany průsmyku na druhou.
Muži se svalili na kamení a složili ze zad své náčiní potřebné pro vyšetřování. Torsten vytáhl z batohu svůj teleskopický mosazný dalekohled a pohlédl skrz něj na krajinu pod ním. Bloudil svým zrakem zleva doprava, nahoru dolů, ale opuštěný mlýn nikde nezahlédl. Nakonec jeho zrak přece jen něco upoutalo, a to obrys věže, nejspíše vodojemu. Věž byla vzdálena přinejmenším dobré čtyři kilometry od tohoto místa. Potom bloudil dál a spatřil ještě jeden úkaz. Zmíněný hřbitov z přečtených deníků stál na kopci několik kilometrů vpravo od věže. Akorát místo kostela byla na místě jen černá hromada suti a prken sežehnutých ohněm.
V lesním porostu byla potom vidět značně výrazná rýha, která se táhla od kostela na jih i na sever. Torsten usoudil, že by se v těch místech mohla nacházet cesta.
"Támhle vpravo vede stezka. Vyrážíme, sbalte si zas ty krámy," pronesl Torsten velitelsky a složil tubus dalekohledu do původní praktické polohy.

Nikdo nevěděl, jestli čekaly na objev nějaké záhady lidstva v tisícimetrových horách. Pokud to někdo věděl, nejspíše chránil svoje tajemství pečlivě tak, že s ním hodlal i zemřít. Bůhví, kolik báchorek, mýtů a legend by se stalo skutečných, kdyby člověk prozkoumal všechny končiny světa. Právě jako tato záhada na odlehlém místě se měla stát skutečností.
Okolní krajina zde trpěla melancholií. Stromy byly rozlámané či jinak zmrzačené přírodními živly a časem obrostly mechem a lišejníky. Tráva rostla až metr vysoko a rezavěla, skoro jako by se měla každou chvíli samovznítit.
Torsten zašátral v kapse kabátu a vybral z ní velké cibulačky. Ukazovaly čtvrt na čtyři. Počasí šálilo, a tak vypadala obloha jako za soumraku.
"Šéfe, podívejte," ukázal jeden z policistů rukou do dálky. Důstojník odvrátil zrak od kapesních hodin a pohlédl před sebe. Ani ne sto metrů od něho bylo rozcestí a uprostřed stála cedule. Když došel Torsten se svými kolegy k ceduli, přečetl si nápis, který hlásal dvě slova, a to "mlýn" a "osada", přičemž u prvního slova byla šipka vlevo a u druhého vpravo.
"Tudy," prohlásil stručně Torsten a vydal se užší stezkou vlevo.

Ušli zhruba kilometr, když se zpoza stromů vynořila na louce osamocená kruhová budova. Byl to bájný mlýn, ve kterém údajně dříve žil mlynář se svou rodinou. Vítr proudící z jihu na sever se opíral do vrtule, která směřovala na východ. Asi dvou set metrů široký pás louky táhnoucí se kilometr na každou stranu od mlýna usměrňoval proudění vzduchu.
Torsten vyšel z lesa na louku a rozhlédl se kolem. Pocit mysterie umocňovala v horách nikdy nehynoucí mlha. Torsten hleděl vlevo na plynoucí mlžný opar, který pomalu ustupoval, až odhalil skalní výběžek v dáli. Uvědomil si, že je to ono místo, odkud se díval dalekohledem po krajině. Snad kvůli mlze větrný mlýn odtamtud neviděl.

"Vy čtyři se porozhlídněte kolem, a za čtvrt hodiny ať jste zpátky. Ty pojď se mnou," rozkázal důstojník a vystoupal po třech betonových cihlách ke vstupu do budovy, zabral za kliku a dřevěné dveře se skřípotem otevřel. Torsten vešel první, následovaný pobočníkem, který za sebou dveře zavřel. Uvnitř byla skoro tma a pod vahou obou mužů podlaha ze dřeva do naprostého ticha zbídačeně vrzala. Důstojník prozkoumal se svým pomocníkem nejprve místnost vpravo od hlavní chodby. Jednalo se o obývací pokoj. Na druhé straně od dveří stál psací stůl, nad kterým bylo jediné okno v místnosti, po levici manželská lóže a po pravici šatník a komoda.
Torsten došel ke stolu, kde rozhrnul závěsy na oknech. I přesto však světlo pronikalo do místnosti nedostatečně, a tak zašmátral rukou v batohu a vylovil z něho malou petrolejku, kterou zažehnul. Petrolejová lampa zalila okolí nažloutlým světlem, které připomínalo teplo domova. Na stole ležel jediný papír, na kterém bylo červeně načmáráno sedm svislých, téměř rovnoběžných čar, přeškrtnutých šikmo čarou osmou. Při bližším pohledu Torsten zjistil, že se nejedná o inkoust, nýbrž o krev. Čára, která byla nejvíce vlevo, byla nejvybledlejší, a šikmá čára naopak nejvýraznější.
"Počet obětí osm, počet čar osm," promluvil k sobě téměř bezhlasně. "Proč by to tu vrah nechával jen tak ležet? Protože chtěl, aby to někdo našel."
"Pane, nic tu není. Mám se jít podívat do dalších pokojů?" vyrušil ho ze zamyšlení pobočník.
"Jo určitě, jen běž." Torsten si dál prohlížel papír, až ho nakonec vložil do pevných desek, které sbalil do zavazadla. Dál prozkoumával místnost, než ho vyrušil rachot kovu z kuchyně.
"To je dobrý, nic mi není," zahalekal policista z vedlejší místnosti. Torsten se šel podívat, co se stalo, a když přišel do kuchyně, válely se po podlaze všelijaké hrnce, pánve a plechy. Policista vše uklidil, ale po chvíli si všiml, že mu něco chybí.
"Kde mám odznak?" ptal se sám sebe. "Sakra, asi zapadnul pod podlahu."
"Jestli ho nenajdeš, tak seš bez práce, je ti to jasný?" pronesl znechuceně důstojník a odkráčel z místnosti ke schodům. "Proboha, to je blbec," dodal ještě polohlasně, zatímco stoupal po schodišti do druhého patra.
Když vyšel nahoru, měl před sebou úzkou chodbu širokou sotva na šíři ramen dospělého muže. Vlevo byly dva pokoje, vpravo taktéž. Otevřel dveře do první místnosti, prázdno. Otevřel do druhé místnosti a stejně jako v předchozí.
U předposlední už to bylo jiné. Na okně stál rámeček s černobílou fotografií. Ta zachycovala skupinku deseti dětí a jednoho dospělého před budovou školy, která nesla název Ecolet. Fotografie byla dobrých deset let stará, jak udával datum vpravo dole, a tak se dalo předpokládat, že už vše na fotografii vypadá jinak.
Když sbalil další důkaz do zavazadla, vydal se Torsten do poslední místnosti. Bylo v ní prázdno, a tak se chystal odejít. Jenže v tu chvíli pocítil chlad na těle. Zjistil, že tu odkudsi proudí vzduch. V místnosti byl i šatník oddělený hedvábným závěsem. Torsten si všiml, že dole je pokoj ve tvaru kruhové úseče v rozích ukrojen. Zde však ne. Proto přistoupil k šatníku, klekl a jedním uchem přiloženým k podlaze naslouchal. Nejprve neslyšel nic, ale po chvilce se ozval zvuk kašle. Torsten odpoutal ucho od podlahy a ve svitu petrolejky hledal nějakou páku, kterou by se - jak předpokládal - dala odklopit dřevěná podlaha. Našel ji a zatáhl. Zavál pach zatuchliny, poklop se zdvihl a odkryl šachtu směřující do tmy, ve které byly do zdi zaražené kramle sloužící jako žebřík.
Než ale stačil důstojník křiknout na jeho pobočníka v prvním patře, ozval se zespod děsivý křik. Torsten pustil páku poklopu, seběhl po schodech dolů a vytáhl revolver z pouzdra. Když však dorazil do místnosti, jeho kolega stál opřený o kuchyňskou linku a upřeně s hrůzou v obličeji civěl na podlahu.
"Tam dole…něco je. Někdo tam zakašlal, já se podíval a…," ukazoval policista prstem na zem a pohlédl na Torstena, který ho přerušil v řeči.
"Uklidni se a pojď za mnou," zavelel důstojník, otočil se a pomalu se vracel zpátky k šachtě v druhém patře. Oba vyšli nahoru.
"Nejdřív tam spustím tu lampu a pak tam slezu. Až ti řeknu, slezeš dolu i ty," pronesl Torsten a odklopil podlahu. Poté vytáhl z batohu měřické lanko, na kterém byly uzle po každém půl metru, a uvázal petrolejku za jeho konec. Začal pomalu spouštět lampu, která osvětlovala stěny šachty. Nakonec napočítal sedmnáct uzlů, když lampa dosedla na dno.
"Osm a půl metru, dobře. Jdu dolu, a až řeknu, tak vyrazíš, jasný?"
"Jasně, šéfe," pokýval hlavou pobočník. Torsten po chvíli zmizel v temnotě, když v přízemí zavrzaly dveře. Byl slyšet dupot, který přerušil hlas.
"Haló, je tu někdo?! Šéfe, to musíte vidět!" hulákal policista, který právě vyběhl po schodech nahoru.
"Teď ne!" ozvalo se z šachty.
Torsten seskočil z poslední kramle na zem, okamžitě pravačkou vytáhl zbraň z pouzdra v podpaží a s pohledem upřeným do tmy se shýbnul pro petrolejku do druhé ruky. "Pojď dolu!" křikl na pobočníka, který diskutoval s kolegou o tom, co se tu za těch deset minut přihodilo.
Mezitím než slezl jeho druh dolů, obešel Torsten obří kruhovou místnost dokola. Nikdo tu nebyl, ale jak předpokládal, objevil celkem čtyři šachty, a to svedené ze všech čtyř pokojů v druhém patře.
Důstojníka však zaujalo to, co bylo na stole, jediném kusu nábytku v celé temné místnosti. Několik papírů sloužících jako mapy a plány jednotlivých objektů se válely zpřeházené po desce stolu. Stála tam i elektrická lampa na kličku, kterou Torsten zatočil tak, že žárovka osvítila celou polovinu místnosti. Díky setrvačníku klička neustále opisovala kruh bez něčího přičinění, a proto žárovka svítila bez problému i dobrých pět minut. Když bylo dost dobře vidět, začal důstojník prohlížet jeden papír za druhým. Na prvním byl vlevo nahoře vidět zřetelný nápis "Technická mapa průsmyku". Očividně to byla původní mapa vyřazená z kartografického úřadu. I přesto se ale tyto mapy uchovávaly, a tak nebylo pochyb, že byla kradená. Navíc šlo dobře poznat, že si vrah přičmáral do mapy objekty, které v oné době vůbec neexistovaly, tedy mlýn a kostel. Překvapivě osada a hřbitov tu už tehdy byly, nejspíš kvůli organizaci dolu.
Plány, které ležely na stole, zobrazovaly jednotlivé budovy, klíčové pro vrahovo řádění. Byly to především půdorysy budov. Půdorys mlýna perfektně zachycoval všechny tajné vchody do podzemí, kde se nyní Torsten nacházel. Bylo tu dokonce pět šachet. Pátá vedla od hřídele větrné vrtule, která byla napojena na řemen vedoucí až sem. Torsten dosud nevěřil, že by mohl mít tento falešný mlýn funkční systém na mletí.
"Co je to?" ozval se hlas za Torstenem. Ten sebou škubnul a rychle se otočil. Stál tam jeho pobočník, který hleděl na stůl.
"Idiote, víš jak jsi mě vylekal? Na, tady máš lampu. Posbírej ty papíry, já se jdu podívat, co chce ten druhej," prohlásil důstojník a vracel se zpátky do horního patra. Jakmile se Torsten objevil v ústí šachty, spustil na něj svůj štěkot druhý policista, který přiběhnul zvenčí.
"Šéfe, konečně. Pojďte se podívat, něco jsme našli."
"Ostatní jsou venku?" zeptal se okamžitě důstojník.
"Jo venku."
"Tak běž dolu hlídat kolegu, já jdu s ostatníma," pronesl Torsten a odkráčel ven.

Torstena doprovázeli tři policisté, kteří si před ním klestili cestu skrz hustý porost. Ačkoliv byl tento les v horách, byla tu značná hojnost rostlin, zvěře a všelijakého mizerného hmyzu. Navíc se tu boty bořily do bahna dobrých deset čísel.
"Jak daleko ještě? Tohle je k nevydržení," prohlásil po pětiminutovém pochodu, náročným dnem zmožený Torsten.
"Už tam skoro jsme. Támhle, vidíte?" ukázal jeden z policistů na konec travnaté uličky uzavřené keři, kde zela do země díra.
"Co to má bejt?" otázal se netrpělivě důstojník, když se přiblížil a zkoumavě nahlédnul do otvoru v zemi.
"Nemohli jsme se shodnout, ale když jsme našli další takovou, došli jsme k závěru, že se jedná o odvodňovací kanál, který nejspíš používá ten psychopat pro svý přesuny. Na výšku to má metr a půl a na šířku šedesát čísel, přičemž je to celý vyztužený výdřevama. Ta další díra je o padesát metrů dál, ale je zatopená. Určitě jich tu kolem bude mnohem víc takových," završil policista svůj proslov hlasitým odkašláním.
"Na to, prohledat to tady bychom potřebovali celou armádu. Teď musíme jít dál, jestli teda nechcete ve tmě skejsnout v týhle pustině. Mám tady toho po krk a to poslední, po čem toužím je, aby mi nějakej utečenec z blázince v noci pobíhal kolem spacího pytle," pronesl Torsten, obrátil se a zamířil zpátky k budově mlýnu, kam ho jeho kolegové následovali.
Když se vrátili, oba muži, kteří prohledávali sklep, teď seděli na schodech.
"Pojďte, jdeme si vybrat hrob," zavtipkoval jeden ze skupiny strážců zákona na oba sedící muže. Celý uniformovaný tým tak zamířil směrem na hřbitov skrz les.

Muži šli mlčky pět minut, než jeden ze skupiny prolomil ticho.
"Pane, můžu se vás na něco zeptat?" spustil na Torstena policista, který s ním prohledával mlýn.
"Ptejte se."
"Kdo myslíte, že byl v tom sklepě? Víte, než jsme tam přišli."
"Vrah."
"Ale jak se odtamtud dostal? Když jsme to tam po vašem odchodu prohledávali, nic jsme nenašli."
"Lidi se často dívaj a i přesto nic nevidí. Ten stůl v místnosti byl zezadu vyztužený dřevěnou deskou, která se opírala o zeď, pamatujete? Za ní byl vrahův únikový východ. Bylo to i načmáraný v těch plánech, který jste sbalil," Torsten si odplivnul.
"Tak proč jsme tam nešli a nepronásledovali vraha?"
"Je to chodba, která bezpochyby vede jenom několik desítek metrů. Určitě nás nezavede na tajný místa, kde se to hemží důkazy, natož aby tam na nás čekal vrah jako na dlani. Ten magor je ve výhodě. Má tu svoje teritorium, přirozený prostředí. I přesto, že se chce nechat chytit, musíme hrát podle jeho pravidel. A i když chce, abychom se ho snažili dostihnout, dneska na to nemáme čas."
"Takže?"
"Takže sebereme důkazy, vrátíme se zpátky do vesnice a prověříme to, co jsme našli," vyložil svůj plán Torsten a znovu se rozprostřelo ticho.

Celý sbor strážců zákona se vynořil z lesa a spatřil kopec na úpatí hory. Na kopci, který vrah v mapě označil jako Mrtvý vrch, stál hřbitov. Přilehlý kostel byl pryč, a místo toho tu byla jen ohořelá hromada prken. Jak uváděly deníky, spousta hrobů byla prázdná. Torsten nechápal, jak tu mohlo být takové množství hrobů, ale když přečetl nápis už u několikátého prázdného hrobu, zjistil, že to všichni byli horníci. Očividně došlo v nedalekém dole ke katastrofě, při které jich několik zahynulo. Proto bylo datum úmrtí pod jmény stejné. Málo náhrobků bylo nepoškozených. Ostatní byly očividně vystaveny palbě z brokovnice z bezprostřední blízkosti.
Bylo tu však ještě osm na první pohled nových náhrobků a k nim přiléhající hroby.
Torsten si přečetl všechna jména, a dostal tak všech osm jmen z deníků. Nakonec tedy opravdu i ten poslední muž, Morgan Delton, skončil v zemi.
"Jdeme dál chlapi, za chvíli se začne stmívat," prohlásil Torsten, když si poznamenal své poznatky do osobního zápisníku a zamířil směrem k osadě.

Jak se den krátil, chtěl Torsten navštívit co nejvíce míst, o kterých se píše v denících. Spíše než honba za vrahem, měl být tento průzkum zrealizovaný kvůli přesvědčení, že takové místo, o kterém vrah vykládá svým obětem, opravdu existuje. Ačkoliv bylo v denících více zmíněných míst, našel se čas prozkoumat jen na tři základní, a to mlýn, hřbitov a osadu.
Když skupinka dorazila do osady, čekalo tam na ni nemilé překvapení. Uprostřed osady byla z lidských kostí postavená pyramida, na výšku asi čtyři metry. Při bližším pohledu byly do základu uloženy i zvířecí kosti z několika druhů divoké zvěře.
Torsten obešel celý výtvor z kostí, přičemž hledal nějakou nesrovnalost.
"Běžte se zatím podívat do těch dřeváků," ukázal rukou na roubenky kolem, zatímco se druhou rukou natahoval k něčemu, co zahlédl v té změti lidských a zvířecích skeletů. Byla to malá červená kůstka, která trčela jako jehla ze stěny pyramidy. Když ji ale Torsten vytáhnul, celý jehlan se rázem zřítil, a Torstena tak zavalila lavina z kostí.
Po chvíli se z té hromady za pomoci svých i jeho kolegů dostal. Zvedl se ze země, oprášil se, a když se ještě naposledy podíval na zhroucenou pyramidu, zahlédl v ní nějaký kus dřeva. Vypadalo to jako roh nábytku čouhajícího z hromady kostí. Při bližším pohledu Torsten myslel, že ho šálí zrak. Že už by snad byl tolik vyčerpaný z dnešního dne? To, co před ním stálo, nebylo nic jiného než rakev. Muži odházeli zbytky kostí z dřevěné bedny, na které byl z vrchu kovový štítek se dvěma ženskými jmény. Když strážníci odklopili kryt rakve, udeřil je do nosů nesnesitelný zápach. Vedle sebe byla v rakvi uložena dvě mrtvá těla. Bezpochyby se jednalo o matku s dcerou.

Jeviště (1.část)

5. srpna 2017 v 19:07 | Martin Zbranek |  Povídky
UPOZORNĚNÍ: Povídka zahrnuje žánry jako mysteriózní/horror/dobrodružný a podobnosti s místy na planetě Zemi jsou čistě náhodné, stejně jako vystupující postavy. Děkuji za pochopení.

"No, tak se na to podíváme," prohlásil důstojník v kostkovaném kabátě a otevřel tlustou obálku.
"Tohle jsou poslední zachovalé důkazy, pane," pronesl informovaně četník.
"Ano, já vím. Necháte mě o samotě? Rád bych si přečetl ten deník."
"Jistě, pane," odvětil uniformovaný mladík a zabouchl za sebou dveře. Důstojník sáhl po malé knížečce, která byla zdobena neobvyklými znaky, otevřel ji a začal číst na straně, kde začínala ona událost. Bylo to staré zhruba dva měsíce.


10. Červenec 1824

Moje prázdniny jsou docela neobvyklý, a protože jsem nadšenec do záhad a paranormálních jevů, rozhodl jsem se vyzkoušet svou nebojácnost v praxi na celý týden. Jeden muž mi doporučil starý kamenný větrný mlýn, který opuštěně stojí v lese v horským průsmyku. Ten muž se zrzavými vousy taky říkal, že dřív tudy vedla cesta do daleký vesnice, ale že už se nikdo touto cestou neodváží projet, jelikož se u hřbitova, který je od mlýna nedaleko, stalo neštěstí.
Místní mlynář, který žil ve mlýně se svou manželkou a dcerou, jednoho dne zmizel. Manželka a dcera se rozhodly mlynáře najít, ale přitom se samy ztratily v lesích. Mlynář se nakonec objevil a místní mu řekli, že se ho jeho manželka a dcera vydaly hledat. Mlynář celý zděšený hledal několik dní i s místními obě ženy, ale už bylo pozdě. Obě těla nalezli u rybníka mrtvý. Nejspíš se ty ženský ztratily a umřely na podchlazení.
Dlouho mlynář zoufal nad svou ztrátou, až jednoho dne přišel zlom. Mlynář už totiž nějakou dobu obviňoval z úmrtí obou žen právě místní, kteří se ho v ten den nevydali hledat. Říká se, že po době strávený ve mlýně sám, mlynář poněkud zešílel. Údajně mu slabý plynulý kvílení hřídele větrný vrtule začalo připomínat hlasy, který mu našeptávaly, aby všechny místní osadníky zabil. Vyzbrojil se sekerou a brokovnicí a vyrazil do osady, která se nacházela zhruba půl druhýho kilometru daleko. Když tam však dorazil, nikde nebylo živý duše. Po chvíli ale začal dunět zvon na vrcholku kopce, kde stál malý hřbitov s kostelíkem. Tak vyrazil na kopec, kde usoudil, že budou všichni shromáždění. Prodíral se polem s obilím, a když byl na dostřel, začal z brokovnice pálit do boku kostela. Byl to naprostý masakr. Desítky broků v jedné kapsli rozprášily skleněné tabule oken kostela a široký rozptyl malých kuliček zdeformoval těla hned několika obyvatelům. Nato začali ostatní v panice vybíhat z budovy pryč, a palba tak mířila přímo na východ. Poslední osadníci se v zoufalosti ukrývali, místo toho, aby utíkali co nejrychlejc a co nejdál. Podrobnosti nejsou známý, ale prý nakonec postřílel a sekerou rozštípal zhruba čtrnáct lidí, přičemž asi pěti se podařilo uniknout. Dosud prý mlynář chodí v těch lesích a hledá zbylý přeživší.
No já jsem sem už dorazil a musím říct, že to tu tak hrozně nevypadá. Interiér mlýna byl sice v dezolátním stavu, ale stačilo několik hodin úprav a je to tu jako nový…no dobře, téměř. Dokonce jsem našel osobní věci tak, jako by to tu někdo opustil včera. Je to docela strašidelný hrabat se ve věcech někoho mrtvýho, ale myslím, že mě čekaj i o něco horší věci. Vrtule mlýna je pořád ještě funkční, akorát hřídel poněkud zadrhává a vrže. Doufám, že vůbec usnu. No nic, tak se s váma prozatím loučím. O dalším průběhu budu informovat zítra. - S pozdravem Morgan Delton

11. Červenec 1824

Oproti včerejšku se změnilo poměrně dost věcí a pohled na okolí už není tak bláhový, jaký byl včera. Dnes brzy ráno za rozbřesku jsem vyrazil na procházku, abych se podíval na zbytky zmíněný osady. Právě tím směrem jsem už od mlýna zahlídl kouř, ale když jsem dorazil na místo, ohniště bylo studený a dokonce v něm nebyl ani uhel. Osada vypadá ponurejc než větrný mlýn. Roubenky jsou prázdný a osobní věci lidí zde žijících chybí. Pokud by tu někdo žil a ze dne na den zemřel, pořád by tu něco bylo, ne?
Dokonce jsem našel kolem několik kostí, ale nevím, zda jsou lidský nebo zvířecí. Stejně to není příjemný pocit, i přesto, že jsou nejspíš zvířecí.
Něco se kolem hýbe, ale těžko říct, jestli to není pouze přemnožená zvěř. Je tu všude tak neskutečný ticho, až mi přijde, že mě pronásleduje vlastní stín. Slušně nahání hrůzu, když neslyšíte nic, než svůj dech. Ptáci jsou bez hlasů, jako by tu ani nebyli, ale přesto je vidím lítat všude kolem. Hrobovou notu prolomí až krkavec, po čemž se vždycky k smrti vyděsím.
Kvůli bouřce jsem se radši uchýlil zpět do mlýna a přečkal deštivý odpoledne uvnitř. Když jsem ale přišel zpátky do mlýna, uspořádání některých věcí mi nesedělo. Nedokážu si přesně vybavit, jak byly ty věci umístěný, než jsem budovu opustil, ale pamatuju si, jak jsem měl svoje oblečení hozený přes židli, a když jsem se vrátil, bylo na posteli. Navíc konvice na čaj byla teplá, což nedává smysl, jelikož jsem si v ní od včerejšího večera nic nedělal. Nevím, jestli je to prostředím nebo jídlem, ale nějak mě bolí hlava, asi si půjdu lehnout. Ta zatracená vrtule pořád vrže, takže se asi stejně jako včera moc nevyspím. Naštěstí už je to kvílení slabší.
Začíná se to tu hemžit podivnostma, ale pořád to jde. Zatím mě to nerozhodilo. Zítra se vrhnu na kopec, kde měl být ten kostel, tak uvidíme, co najdeme. Držte mi palce. - Zdraví Morgan Delton

12. Červenec 1824

Už pomýšlím na odjezd. Někdo mě sleduje. To co se mi dneska přihodilo, si nedokážu vysvětlit. Odvážil jsem se ráno na kopec. Když jsem se dostal k nízkýmu plotu hřbitova, spatřil jsem rozmlácený náhrobky všude kolem. Podíval jsem se na ně zblízka, a v některých byly pořád ještě broky! Že by byla celá ta báchorka skutečná?! Bohužel to však nebylo všechno. Některý hroby byly vykopaný, ale jejich obsah nebyl nikde. Žádný kosti ani zbytky oděvů či osobních věcí. Vůbec nic. Zvláštní ale bylo, že sedm hrobů nebylo vykopaných a náhrobní kameny z mramoru se leskly jako nový. Všechny jména, který nápisy udávaly jsem si zapsal.

Jeffrey Bentock
Arnold Kembler
Rita Kensworthová
Jack Kensworth
Rebeca Merkinsonová
Denis Peltingerová
Raymond Lentrick

Jména jsou na náhrobcích dobře čitelný, ale jiný údaj tam není, tudíž těžko říct, jak dlouho tu ty hroby jsou. Mám takový pocit, že jsem ty jména už někde slyšel. Pořád nad tím přemýšlím. Možná nějaká vzpomínka z dětství? Nevím.
Po návštěvě tohohle místa jsem šel pryč zase zpátky, ale když jsem byl před mlýnem, vstupní dveře byly otevřený. Nevěděl jsem, jestli mám vůbec vejít dovnitř, a tak jsem se krčil schovaný v křoví a sledoval, zda někdo nevyjde ven. Po třiceti minutách pořád nikdo nevycházel, opatrně jsem se připlížil k domu, otevřel dveře, když vtom jsem zahlídl něčí hábit, který mizel na schodech vedoucích do druhýho patra. Hrůzou jsem strnul. Když jsem se po chvíli probral, vzal jsem z příruční brašny kapesní nůž a pomalu se blížil ke schodišti. Nakonec jsem se dostal po schodech do druhýho patra a pomalu prohlédaval jednu místnost za druhou. Jenže jsem dostal šok při prvním vstupu. Na opačný straně pokoje byla na okně kovová maska natřená na bílo. Černě byly namalovaný usmívající se ústa a klidné oči. Když jsem potom otevřel další dveře do jiný místnosti, byla na okně taky kovová maska, ale v obličeji měla neutrální výraz a v očích neklid. Další maska v předposlední místnosti měla ústa zkřivený a oči plný strachu.
Když jsem měl otevřít poslední dveře, rozklepaly se mi kolena a málem jsem se neodvážil vstoupit. Ale dokázal jsem to a vstoupil. V místnosti nikdo nebyl. Na parapetě ležela čtvrtá poslední maska. Z úst vyplazený jazyk a místo očí křížky. Přišel jsem k parapetu a vzal masku do ruky. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje a tak jsem se podíval z okna. Asi sto metrů od budovy na kraji lesa stála postava v bílý košili, šedých kalhotech a s něčím na obličeji. Doposud jsem měl příruční brašnu na vycházky a v ní i dalekohled. Vytáhnul jsem ho a podíval se postavě do obličeje. Byla to maska zobrazující lidskou lebku. Že by to byl mlynář, který se přišel pomstít? Ale proč já? Proč si vybral mě?
Nevím jak dloho to tady vydržím, ale pokud to do rána nepřežiju, potom sbohem. - Morgan Delton

13. Červenec 1824

Tohle je poslední záznam před odjezdem. Už to psychicky nezvládám. Je poledne a balím. Jestli mě chytí a nepřežiju, doufám, že se tento deník dostane k někomu jako svědectví, aby se o tomto místě dozvěděla veřejnost.
Dopoledne jsem se byl ještě projít, šel jsem kolem rybníka a zaslechl několik zvuků. Jako by někdo vesloval loďkou u břehu, ale když jsem se otočil, nikde nikdo nebyl. Další zvuk přicházel odněkud z dálky, jako kdyby houkala lokomotiva. Vydal jsem se tím směrem a nakonec opravdu dorazil ke kolejím. Ale když jsem se podíval vlevo, o několik desítek metrů dál koleje končily zarážedlem.
Zhruba sto metrů vpravo stál železniční domek, ale železnice vedla dál až za zatáčku. Rozhodl jsem se vydat k onomu domku, který byl už téměř na spadnutí. Jenže jakmile jsem se dostal na několik kroků od domku, ozvaly se z něj divný zvuky chrčení a sípání. To horší ale nastalo potom. Z domku zpod dveří se začala rozlívat krev, jejíž kaluž se dostala až na perón, odkud stékala na koleje. Nechápu, proč jsem chtěl zjistit, co je uvnitř, ale rozhodl jsem se, že tam nahlídnu. Otevřel jsem dveře a nahlídnul. Uprostřed vyklizený místnosti byl člověk klečící na kolenou s obouruční sekerou zaraženou z boku do půli krku. Běžel jsem pryč. Skoro jsem ani nemohl utíkat hrůzou, nohy neposlouchaly, ale nakonec jsem se dostal zpátky do mlýna, ačkoliv nemám ponětí, jak dlouho jsem v lese bloudil.
Teď je tu hrobové ticho. Vrže už jen podlaha. Dokonce i dosud skřípající vrtule se zastavila, ačkoliv je venku hrozný vichr. Už musím vyrazit, sbohem. - M. Delton


To byl poslední zápis. Důstojník zaklapl deník a ponořil se do myšlenek. Kde už něco podobného slyšel? Ta báchorka byla opravdu skutečná? Snad řešil nějaký podobný případ? Ano, nejspíše mu o tom případě říkal jeho přítel z Devoru, městysu vzdáleného něco přes třicet kilometrů.
Přemýšlel nad tím celý zbytek dne, i když měl volno, ale už nenacházel další odpovědi. Druhý den ho v práci čekalo překvapení.
"Dobrý den, pane Torstene, máte tu nějaký balík. Někdo vám to poslal poštou," sdělil důstojníkovi zprávu mladý četník a předal mu krychlovou zásilku do rukou.
"Díky Michaeli," pronesl důstojník a zkoumavě si prohlížel balík, zatímco mířil do své
kanceláře. Bylo mu divné, jak mohl dorazit na policejní stanici balík beze jména odesílatele.
Na pracovní desce stolu vršek balíku rozříznul, vyklopil kartónová dvířka a spatřil v bedně naskládaných několik knížek. Začal vytahovat a prohlížet jednu za druhou a zjistil, že to jsou všechno deníky různých barev, velikostí a s různými motivy obálek.
"Co to sakra je? Je snad nějaký období spisovatelů nebo co?" promluvil k sobě téměř neslyšně, zaskočen z takového množství zápisníků.
Když všechny rozložil na stůl, vzal do ruky první a počal číst. Nejprve byly na polovině stran deníku nějaké cestovní zážitky a ke konci znovu už dost podobný scénář:


22. Duben 1824

Jsem na cestě několik dní a ještě stále jsem se pořádně nevyspal v normální posteli. Tak jsem si řekl, že bych mohl přespat v místním hostinci ve vesnici s názvem Calva. U večeře si ke mně přisedl nějaký cizinec. Byl to mladík, asi třicet let s prošedivělýma vlasama. Dal jsem se s ním do řeči a on mi řekl, že když mám rád cestování a objevování nových míst, měl bych zkusit navštívit jeden opuštěný barák v nějaký zarostlý pustině. Prý je to nějaký větrný mlýn, který stojí v nedalekém horském průsmyku, ale nikdo tam nežije, poněvadž se tam stal nějaký masakr. Právě mlynářovi, co bydlel v tom mlýně přeskočilo a povraždil téměř celou osadu…


Důstojník četl znovu příběh podobný tomu, co vykládal předešlý deník. Nechápal jak je možné, že další muž pojednává ve svém deníku o stejné báchorce. Jenže když se onen muž na konci zápisu z dvacátého druhého dubna podepsal jako Raymond Lentrick, nevěřil už vůbec svým očím. Vzal okamžitě do ruky včerejší deník a nalistoval na stránku, kde údajný Morgan Delton zapsal jména z náhrobků na hřbitově. Mezi zmíněnými byl i Raymond Lentrick.
Sebral hned ze stolu další deník, rozevřel ho, nalistoval poslední stránky a četl. Znovu a zase téměř stejný příběh, tentokrát z května roku osmnáct set dvacet čtyři. Zde však nebylo pouze jedno jméno, ale dokonce dvě. Šlo o manželský pár Ritu a Jacka Kensworthovi. Další z jmen na náhrobních kamenech.
Takhle to pokračovalo až do poledne, kdy důstojník Torsten dočetl všechny deníky. Všech sedm jmen na náhrobcích souhlasilo s deníky, které mu přišly poštou. Teď když se probral z šoku, vyrazil z kanceláře a z dálky začal řvát na mladšího četníka: "Odkud jste vzal ten balík?! Od koho jste ho převzal? Mluvte!"
"Já…já…přece od pošťáka," zakoktával se vystrašený mladík.
"Jak vypadal? Co měl na sobě?"
"Vypadal jako pošťák, ve vínovým stejnokroji a s brašnou přes rameno. Byl docela mladý, asi dvacátník s rezavou bradkou a s šedivýma vlasama."
"No do hajzlu," zaklel důstojník a zamyšleně přecházel z jednoho konce místnosti na druhý.
"Neříkal, proč je ten balík zrovna pro mě?" otázal se nakonec.
"Neříkal proč, jenom ať ho neotvírá nikdo jiný než vy, jelikož je to soukromá záležitost," prohlásil četník, zatímco nervózně muchlal svou čapku v rukách. Torsten chvíli netečně hleděl na zem, skoro jako by usnul ve stoje s otevřenýma očima. Po nějaké době sebou cuknul, podíval se na četníka a odkráčel do své kanceláře. Tam se na okamžik posadil do křesla, ale ihned nato vstal a došel znovu za mladým policistou.
"Tahle jména potřebuju prověřit," hodil důstojník četníkovi na stůl malý papírek. "Do večera ať o nich máte všechny dostupný informace."
"Kam jdete?" křikl četník na Torstena, který odcházel z budovy.
"Na úřad. Potřebuju mapy."

"Dobrý den, přejete si?" otázala se slečna za přepážkou.
"Ano, důstojník Samuel Torsten. Potřeboval bych všechny mapy zobrazující okolí vesnice do třiceti kilometrů. Všechna vydání co máte od roku osmnáct set deset do současnosti."
"Jistě, hned to bude."
Slečna odešla od přepážky do skladu, kde se několik minut přehrabovala v papírových bednách. Nakonec přitáhla snad stovku papírů o rozměrech půl na půl metru a odložila je na stůl s oddychem.
"Tady to máte. Jestli chcete, tak za rohem je volná místnost. Jenom vás poprosím o podpis zde," prohlásila žena a ukázala prstem na kolonku formuláře. Torsten se podepsal, poděkoval a celý arch vzal do vedlejší místnosti. Tam rozložil mapy na několik stolů. Pozorně sledoval každý detail, jednu mapu i deset minut, až nakonec narazil na určitou nesrovnalost. Hledal horské průsmyky, které byly opuštěné, a našel jeden, u něhož byl na dvou různých mapách rozdíl. Starší mapa zobrazovala část železnice v daném průsmyku, která však nikam nevedla. Torsten vzal mapu do ruky a došel znovu za slečnou se zeptat.
Ta sice nevěděla, proč železnice vede odnikud nikam, ale věděla, že existuje mapa té oblasti. Zase se hrabala v papírových krabicích, tentokrát snad deset minut, až nakonec mapu našla. Byla to důlní mapa a koleje v oněch místech dříve sloužily k přepravě materiálu dál od ústí štoly. Jenže ložisko rudy bylo vytěženo dříve, než byly koleje vystavěny až do vesnice. Ve skutečnosti teď byly koleje dlouhé ani necelé tři kilometry.
Proto onen průsmyk rychle zpustl a už se o něm ani nemluvilo. Torsten se tedy, přesvědčen, že najde vraha, vypravil do onoho průsmyku. Ještě předtím si však svolal pět svých mužů k sobě, aby tak pokryli větší oblast pátrání.

Svět z knihy (1.část)

31. července 2017 v 22:55 | Martin Zbranek |  Umění
Konečně jsem dal dohromady pár kreseb a vytvořil z toho článek. První část vám toho asi moc nenaznačí, ale přece jen se jedná o základ. Další části budou lepší i s vlastními olejomalbami.

První tři obrázky zobrazují mapu města Avantis. Jedná se o hlavní město ostrova Entaurus, jehož hlavní specializací je rybolov a vojenství. Mapa je z přelomu 18. a 19. století. Proto jsou také mimorámové údaje psané především v runách, které o několik let později nahradila latinka.




Další kresba je pouze črta stínů ve městě, které je ve steampunk stylu.


Další dvě kresby zobrazují větrný mlýn a vojenské oppidum. Větrný mlýn se nachází v ústí údolí, které končí u moře. Mlýn je ze tří stran obklopen horami. Původně měl v tomto mlýně začínat můj první příběh, od kterého jsem však upustil. Další kresbou je vojenské oppidum. Taková oppida se stavěla na strategicky důležitých pozicích. Sloužila nejen jako útočiště, nýbrž především jako zimoviště pro táhnoucí vojska. Běžné rozměry takového oppida jsou 20x20 m (menší jsou už jen tvrze - zhruba 10x10 m), přičemž největší jsou 50x50 m (větší jsou hradiště - zhruba 200x100 m, a největší pevnosti - zhruba 300x200 m). Hradiště bývají oválné a pevnosti hvězdicové (většinou však záleží na zázemí).



Další kresba zachycuje vzducholoď jako rozmáhající se dopravní prostředek, která uniká bouři v západu slunce.


Předposlední kresba zachycuje signalizační věž. Takové věže se stavěly zhruba 5-8 kilometrů od sebe. Hlavní systém předávání zpráv fungoval díky krytému ohništi, které se odkrývalo a zakrývalo klapkami. Tím vznikla abeceda na principu čar a teček (v našem světě Morseovka), díky níž se posílaly zprávy. Takové signalizační věže byly v provozu až do let 1800-1810 (dle území). Novější verze mívaly oválnou krytku nad prosklenou části a začalo se jim říkat semafory. Po věžním systému přišel na řadu telegraf.


Poslední kresba zobrazuje mapu královského města Ravensis sloužícího jako pevnost.


Chování a city (Úvaha)

24. července 2017 v 19:26 | Martin Zbranek |  Filozofie
City každého provází životem jinak. City budují naši osobnost už od raného dětství a často právě v této době potřebujeme být obklopeni tím pozitivním. Jelikož když jsme ještě malí, máme tendenci vnímat a chápat především city a až později vtloukat základní znalosti. Později jsme také více imunnější vůči negativním vlivům, vzpomínkám, které snad i většinou vytěsníme. V dětství však něco zažijeme, a ač si na to třeba nepamatujeme, později víme, že nás to muselo ovlivnit. Pokud jsou city zanedbávány už v útlém věku, často se to promítne do budoucího života, a člověk se potom v mládí a dospělosti musí snažit to napravit.
Pokud nás například rodiče nechávali jako malé brečet, a šli radši ven, později se může stát, že se nebudeme snažit o pozornost ostatních, jelikož v dětství jsme byli zanedbáváni a nikdo nám nevěnoval pozornost. Takové dítě se odnaučí zvídat od ostatních, a raději si najde patřičné informace samo, jelikož má pocit, že by dané lidi pouze obtěžovalo takovými otázkami, a nakonec se možná i světu uzavře. Stejně tomu ale platí naopak. Pokud nám totiž rodiče věnují přehnaně moc pozornosti, naučíme se začít kňourat pokaždé, když potřebujeme třeba jen zavázat tkaničky u bot, jelikož spoléháme na pomoc, kterou nám jsou ochotni poskytnout a staneme se "rozmazlenými". Pochopitelně to má každý jinak, ale troufnu si napsat, že většina takové city a chování přeneseně z dětství má. Potom v průběhu času už se mění jen chování, ale city máme vštípeny do několika let života. Pouze menšinu to moc v dětství neovlivní, nebo si později někteří lidé uvědomí své chyby, a budou se je snažit napravit.

Tak to chodí i například s přehnanou nebo slabou chválou. Často slyším výmysl, že když někomu řeknete, že něco neumí proto, aby se začal více snažit, tak to dotyčnému opravdu prospěje. Takové tvrzení je přehnané a slabomyslné to odradí od dalších pokusů. Zaprvé je to lež, co řeknete, a vůbec to není upřímné (tedy pokud to není opravdu hrozné, pak to alespoň řekněte mírně), a zadruhé si představte, že vám tohle řekne devět z deseti lidí, to prostě budete zoufat a trápit se i v noci, když potřebujete spát. Nejlepší je, když takovým lidem řeknete, v čem to bylo dobré a v čem špatné (co by mohli zlepšit). Pokud řeknete pouze dobrý nebo špatný, potom si budou myslet, že nemáte čas, nechcete jim do toho kecat, nebo že vás to ani moc nezajímá (například u malby - nezajímá vás umění, nebo třeba výjev, který malba zachycuje, či technika - nemusíte mít rádi malbu vodovkami, ale spíše olejem).

Poslední dobou jsem četl o tzv. domestikaci. Jedná se o to, že vám někdo něco v dětství vnutí, a vy to považujete za správné. Například, když nám někdo v raném věku vnucuje nějakou věc, ze zdvořilosti si jí vezmeme, a tak i v dospělosti nedokážeme odmítat věci, které nám někdo vnutí. Domestikace (ochočení) tedy spočívá v tom, že si zvyknete na to, co děláte tak, jak vás to někdo naučil, jak si vás ochočil. Vy to potom považujete za správné, a to i přesto, že o to nestojíte a může vám to spíše uškodit. Jste totiž vždy přesvědčeni, že musíte udělat tohle a támhleto, jelikož vás to tak někdo naučil, a proto se nesnažíte najít alternativy.

Pojem domestikace úzce souvisí i s tzv. automatismy. Ty se dají definovat jako procesy, které děláme denně, automaticky a bez většího přemýšlení, a nedokážeme vymyslet modifikaci takových procesů. Například když jezdíme do práce, jezdíme pouze jednou cestou, zuby si čistíme kartáčkem, který svíráme v té samé ruce každý den, a u snídaně se vždy díváme na televizi. Pokud nejste spokojeni s vaším stereotypním životem, netřeba hned dávat v práci výpověď, ale můžete změnit na danou práci pohled, změnit cestu do práce apod. (změna cesty asi moc nepomůže, ale je to možnost). Rád s oblibou říkám, že když máte nadváhu a nechce se vám běhat tak choďte, a pokud nechcete chodit, tak si dejte určitou podmínku, abyste se k tomu prostě dokopali (například, abyste si dopřáli snídani, dojděte si pro ni do obchodu, který je kilometr daleko, a kupte pouze suroviny na snídani, až budete chtít oběd, dojděte tam znova a nakupte znovu pouze na oběd atd.). Samozřejmě ne vždy to půjde, ale vymyslet se dá vždy něco, akorát na to musíte přijít (bez zkoušení to prostě jen tak nepůjde).

Nesmíte se však k dosažení cíle dokopávat tak, že si řeknete, že jste tlustí a musíte co nejrychleji shodit. Pokud se budete do všeho tlačit a dělat vše do přesně stanoveného termínu, dostanete se pod tlak. Budete na sebe klást cíle, kterých když nedosáhnete, budete zklamaní a sami na sebe o to více naštvaní. Lidé mají ve zvyku dělat věci do přesně stanovených termínů, na všechno si dělají přehnané tabulky a zápisy, jen aby mohli předpovídat svůj pokrok. Když se od nesmyslné byrokracie a zásadovosti oprostíte, nebudete na sebe vyvíjet tlak, a tedy vaše starosti zmizí. Například, když se snažím napsat knihu, nečekám, že by se hned má prvotina uchytila, a že bych si za ten honorář mohl koupit do dvaadvaceti let svůj vlastní dům. Smířil jsem se s tím, že to nebude tak snadné, že to bude časově, psychicky i peněžně náročné, a že i kdyby měla být moje první kniha propadák, napíšu o to lepší.

A třeba i samotný vztek z neúspěchu by neměl člověka odradit od jeho cíle, ale naopak ho utvrdit v tom, že to teď sice udělal špatně nebo to nemělo takový úspěch, ale příště to bude lepší, a až to bude nejlepší, předhodíte to na talíř všem těm pochybovačům, kteří vám říkali: "No nevím. Víš, kolik už takových bylo, co…" nebo "Nemyslím si, že bys mohl být…". A za ten pocit vítězství to stojí. Za tu větu, kterou budete moci pronést nahlas. Tu větu, která zní: "Já vám říkal, že to dokážu."

Teď mi zase dovolte, abych se vrátil k citům. Ty, které každý dobře zná, a pomyslí na ně jako na první, jsou láska, nenávist, strach apod. Tedy jsou to takové city, se kterými přicházíme do styku pravidelně (ať už na ulici nebo v televizi). Já, jelikož jsem poněkud odtažitý už od dětství (možná kvůli tátovi, ale nechci ho obviňovat), si ani nejsem dobře vědom toho, zda bych mohl někoho milovat. Těžko říci, zda by to byla láska, nebo spíše jakási potřeba s někým být, abych pouze nebyl sám. A ačkoliv jsem možná miloval, nikdy jsem to tak neprojevil, protože o to nikdy nikdo moc nestál.
Lidé vás často vidí tak, jak jste se chovali dřív, a nejspíše proto se vám vyhýbají i dosud. Vytvářejí si falešný dojem z minulosti, filtr, přes který vás dnes vidí dobře, nebo naopak špatně, prostě stejně jako tehdy. Nezajímá je, že jste se změnili třeba právě kvůli nim, aby na vás pohlíželi lépe, abyste si vylepšili reputaci. Často prostě vidí to, co vidět chtějí, jako je tomu u většiny věcí.

Lidé projevují své city docela obtížně. Někdy nechápu, jak je to pro ně těžké, říci pouze: "Mám tě rád/a." Svoje dítě rodiče ani nepohladí, nepolíbí, ale zato když něco špatného provede, je pokáráno hned. A tak je alespoň nasnadě, že se za to pokárání omluvíte, když hned vystartujete na své dítě se vztekem, no ne? Bohužel tomu tak nebývá, akorát je k vám daný rodič třeba milejší, ale omluvit se, to je pro něho nadlidský úkol. Takové děti bývají později náchylné k tomu, že tak, jak s nimi jednali rodiče, budou jednat oni i se svými potomky, a proto je třeba prolomit tu linii.

Dříve jsem se styděl vyslovit nahlas už jen samotné slovo láska, abych nebyl za srágoru. Nakonec jsem se ale naučil dvě věci, první - vyslovovat a pojednávat o takových tématech nahlas, a druhou - mít u zadku něčí názor, že jste takoví (to je přece jejich problém, že ve vás vidí někoho odlišného, vy se tím trápit nemusíte). Pokud ve vás někdo vidí někoho odlišného, než jsou ostatní, potom není důvod, abyste se jim hned přizpůsobovali, nebo se tím trápili. Spoustu lidí jsem bral ve škole jako idioty, a nepochybuji, že takoví byli (je to smutné, ale bohužel), a změnili se až v průběhu času. Nenechal jsem se nikdy zatáhnout k nim, jelikož mi bylo jasné, že nechci chlastat ani hulit, a ani ze sebe dělat vola, kterým nejsem. Jít s davem je jednoduchý, ale jít proti němu, to už chce odvahu. Já nešel s davem ani proti němu, prostě jsem si ho nevšímal, a tak jsem se jednoduše vyhnul idiocii, která je téměř všudypřítomná. Najít ty správné lidi, to chce hledat na správných místech. Já však taková místa neznám. Myslím, že spousta lidí, by mohla být normálních. To by se ale nesměla nechat ovlivnit jinými. Dneska je to všechno o tom, kdo, nebo co je "cool" a "in", až jsou tak "down", že o tom ani nevědí. Takže je mi jedno, jestli jsem "old school", protože mě to baví, a nepřestanu být takový, jaký jsem jenom proto, že se to někomu nelíbí.

A tak budu radši jeden den lvem, než-li sto let ovcí ve stádu.

Kam dál