Každý z nás může za svůj život změnit svět k lepšímu. Přidáte se?

Láska (Báseň)

28. srpna 2018 v 10:37 | Martin Zbranek |  Básně
Každým rokem, den co den,
za stránky textu skrývám sen,
milovat a být milován,
dosud jsem tomu nebyl hoden.

Každým rokem, den co den,
zkoušen krutým osudem,
jsem osamělý umělec,
unášen zoufale věčným proudem.

Jak bez lásky může člověk milovat?
Jak o ní může vůbec psát?
Když nemá štěstí, nemá lásku,
vše je pro něj pouhá past?

Když doufáte, že na vás spadne strom,
a blesk vás trefí, než zazní hrom,
když celý život práce jen,
zavalí vás v ten nejhlubší lom.

Celý život stále sám,
s touhou odejít, kterou mám,
bych prošel svět a stanul tam,
kde zemřu, na rozloučenou zamávám.

A věřte, až navždy odejdu,
až neznámo kde umrznu,
až lásku do pekel vezme čert,
já naposled šťastný vydechnu.
 

Život (Báseň)

26. srpna 2018 v 21:05 | Martin Zbranek |  Básně
Je ten nejcennější dar,
ze všech nejvyšší je to král,
on je vše, leč jen ne zmar,
kdo z nás zaslouží, aby ho bral?

Je jarní rosou pod sluncem,
je vroucí sopkou nad městem,
je těžkostí i velebností,
je existence, bůh, samotná zem.

Pro člověka mnohdy samozřejmost,
boj, zlost a marnotratnost,
zvítězit však lze jen jednak,
ze srdce k lásce začít stavět most,

Kdykoliv se někam hnem,
tam zatančíme pějíc nad ohněm,
tam znaveni ve spánku bude naším snem,
žít život za vodou, v oblacích nad mořem.

Až krokem na výpravu poslední,
krásou života znaveni,
až do krajin kde vládne zář,
bytí duše budem zbaveni.

Nepřej si však, smrti, dřív,
vidět nás tvou kosu ve dveřích,
než naše poslání prožít svět,
dokončíme s hlavou vzhůru v nebesích.

Talent (Úvaha)

25. května 2018 v 16:23 | Martin Zbranek |  Filozofie
Často slýchávám lidi říkat, že on nebo ona má na něco talent. Talentovaný člověk je pro ně někdo obdařený, s kým se nemohou srovnávat. Mě říkají, že mám talent na kreslení, řezbu a jiné tvořivé činnosti, ale to neznamená, že jsem něco víc. Nechci se tu vychloubat jako spíše vysvětlit, co to ten talent vlastně je. Podle určitých "vědců a odborníků" se jakási šikovnost dělí do několika kategorií. Těmi kategoriemi jsou genialita, talent nebo nadání.

Často i my sami jsme možná v dětství nebo v mládí slýchávali, že se na to či ono nehodíme. Více slyšíme to, co bychom neměli, než to, co bychom měli dělat… věty typu: "Ty nejsi tvůrčí osobnost, jak bys mohl být malířem? Hodíš se spíš na posilku než na běhání," nebo, "Ty?! A spisovatel?!! Cha!"
Ale o to přeci jde, ne? Jde o to, přesvědčit druhé o tom, že se mýlí. Že se v dnešní době můžete v určitých věcech dobře prosadit i bez patřičného vzdělání a lidem vytřít zrak ve věcech, o kterých mysleli, že nic nevíte. Někteří spisovatelé rádi tvrdí, že na psaní musíte mít talent. Mluví o tom jako o něčem, co máte daného od narození, a pokud jste se s tím nenarodili, pak máte smůlu. Jenže ať už je to genialita, talent nebo nadání, je to všechno jenom určitá predispozice, všechno je to o citu, který se i laik dokáže naučit (spíše by se hodil výraz "dostat do krve"). Je to zvýhodnění onoho člověka… ale ne jiný druh člověka. Talent je jen náskok, ať už inteligenční nebo tvůrčí, který může většina lidí dohnat a i dost možná překonat.

Možná si říkáte, že se mi to dobře píše, když jsem mohl mít cit pro tvořivost už od narození. Ale přísahám, že jsem tehdy (kolem deseti let) kreslil šílenosti, které by se daly srovnat s kterýmkoliv jiným dítětem v mém věku. Šlo spíš o to, že mě bavilo kreslit vojáčky. A protože mě maminka viděla neustále kreslit (i když pořád jen bitvy… jiná matka by si řekla, že jsem narušenej a poslala by mě za psychiatrem), tak mě poslala do hobby centra na kroužek kreslení a já svůj "talent" v sobě probudil brzo. Kdybych ho probudil dnes, s největší pravděpodobností by obrázky nevypadaly o nic líp než od kohokoliv jiného. Tudíž ano, měl jsem lepší preference, ale ne, nebyl to dar přírody, který má jen hrstka vyvolených. Vyvolení lidé neexistují, jen ti, kteří se rozhodnou objevovat svět, nebo se před ním uzavřít.
Jeden muž kdysi řekl, že se lidi dělí na dva typy. Na ty, kteří dělí lidi na dva typy, a ty, kteří lidi nedělí. Já jsem ten, který dělí lidi na dva typy. Dělím je na zbabělce a hrdiny. Na zbabělce, kteří se před světem uzavřou, poněvadž jim moc ublížil (myšleno ironicky - např. opuštěné emocionálně nestabilní teenagerky, které píší na FB profil smutné, absolutně nesouvisející citáty s černobílou fotkou doplňující jejich pochmurné období), a na hrdiny, kteří se postaví i po několikáté. Jsou to ti, kteří přežívají, a ti, kteří žijí.

Myslíte si, že bohatí lidé to mají jednodušší než chudí? Když se na to podíváte z jiného úhlu, bohatý syn bude nejspíše namyšlený, rodiči zanedbávaný, náchylný k neúspěchům, kterým bude podléhat, a bude si myslet, že životem může jen tak proklouznout a že mu nic nemůže stát v cestě. Naopak chudý syn se začne snažit zbohatnout, začne přemýšlet odlišně od boháčů, neúspěchy ho posílí a kecy typu: "Ty to nedokážeš," ho navíc ještě motivují. Tímhle vším jsem chtěl dát najevo, že není všechno zlato, co se třpytí, že nejen vědci přichází na geniální nápady, a že i netalentovaný zakřiknutý človíček může být nakonec tím opravdovým hrdinou, který změní svět.

Možná se vám stane, že začnete bloudit a topit se v pocitu méněcennosti a zoufalství. Možná jste zatím neobjevili svůj talent, nevypadáte jako Brad Pitt nebo Angelina Jolie, ani nejste výborní v matematice. Tím, že ale budete sedět na zadku a nic nedělat, objevíte možná tak hemeroidy na prdeli.
Když vezmete život jako osudovou zkoušku, pak pro vás každý neúspěch bude výzvou k jeho nápravě. Co když jsem škaredý/á, protože osud chtěl, abych se o ženy/muže více snažil/a? Co když jsem takový/á právě proto, abych se snažil/a změnit? Pracujete, uděláte chybu, která vás posune o krok zpátky, vymyslíte jiný způsob, postoupíte o dva kroky a zase uděláte chybu. Na svojí cestě za sebezdokonalováním, za svým talentem nebo životním poslání (či jinými cíly) budete dělat chyby… a budete jich dělat sakra hodně, tak se na to připravte. Protože jak byste si jinak chtěli vychutnat vítězství bez soupeřů a obtíží?

Pokud rádi objevujete a pouštíte se do nových věcí, jste nejspíše šílení (nebo vám to alespoň lidé říkají)… možná trochu, ale jste. Moje otázka tedy zní: "Jste šílení?" Pokud ano, pak gratuluju. Máte hlavní předpoklad k tomu změnit svět.
 


Týden dobrých vlastností

10. května 2018 v 11:36 | Martin Zbranek |  Povídky
Pondělí - Začíná - asi jako pro většinu lidí - špatně. Když budu optimista, udělím pondělí vlastnosti jako podrážděnost, bídu, pasivitu, pocit méněcennosti a možná i depresi. Tyto jevy často doprovází rozličné bolesti hlavy, ale i kloubů, orgánů, pocity dušnosti, návaly úzkosti, nevyspalost a možná i halucinace. Pondělí tedy dostává jako nejlepší možnou vlastnost nevrlost.

Úterý - Tlak z předešlého dne ustává a vše se "na oko" vrací do normálu. Má to však háček. Nejenže jste byli v pondělí seřváni šéfem nebo učitelem za nekompletní práci z víkendu, ale také jste dostali práci novou, která vás spolehlivě zabaví na další dva týdny, ale vy ji musíte dodělat do konce týdne. Vy jste ale ze staré školy, a tak pro vás pracovitost není cizí… Co mají ale říkat lidi jako jsem já? Já říkám: "Všechno chce svůj čas," ale šéf na to, že prý vytisknout pro mě výpověď nezabere ani pět minut. Ještě nejdu vázat uzel na oprátku, ale pouštím svou hrdinskou mysl na nebezpečnou dobrodružnou pracovní výpravu s cílem dokázat nemožné. Úterý tedy dostává hlavní kladnou vlastnost pracovitost.

Středa - V tomto dni se v hlavě rojí myšlenka na svobodu. Polovina vašeho pracovního týdne je za vámi, a tak se blýská na lepší časy s názvem víkend. Jenom pouhé vyslovení slova víkend (druhého nejoblíbenějšího slova hned po dovolené) vám působí čirou euforii, pocit nezměrné blaženosti, ne-li přímo orgasmu. A tak už hříšně a nestydatě přemítáte, jak budete o víkendu spát až do oběda, nebo o tom, jak budete pařit v klubu, přestože to skončí jako vždy doma u televize s chlazenou dvanáctkou a dortem, který bude mizet v břiše tak rychle jako vaše vyhlídky na normální společenský život. Středeční vlastností je svobodomyslnost.

Čtvrtek - To je přesně ten den, kdy je načase, aby vás šéf seřval za to, že nestíháte práci. Vyčítá vám, že na všechno máte už jen zítřek, že budete muset pracovat přesčas a že jste k ničemu. Vy téměř ztrácíte vědomí a sníte o tom, jak převrhnete jeho leštěný ručně vyřezávaný dubový stůl a rozmáčknete mu pod ním tu jeho pompézní vychloubačnou držku, za což vám vaši kolegové zatleskají a nabídnou se, že vám pomohou vymyslet alibi nebo odklidit mrtvolu kamsi tak, aby vše vypadalo jako nehoda. Vy se ale vzchopíte a jako vždy danou situaci překousnete. Přece zbývá už jen zítřek, ne? Co tak hroznýho by se mohlo stát? Čtvrtek dostává jako nejlepší možnou vlastnost sebekontrolu.

Pátek - Tak teď bacha. Tady začíná peklo, když si celé oddělení uvědomí, jak moc pozadu je s prací. V kanceláři lítaj sponky, výbuchy archů papírů, všude zvoní telefony a vaši kolegové a kolegyně se vám pletou pod nohy nebo žebrají o pomoc jako by se topili v lávě. Ze spořádaného oddělení pracujícího lidu se rázem stává džungle, kde každý soupeří s každým o vlastní přežití. Slyšíte modlitby, nadávky, zaříkadla a opakující se věty frustrovaných zaměstnanců, kteří se v klubíčku choulí na zemi, skřípou zuby o sebe a hledí na to samé místo klidně celou hodinu. Když na konci pracovní šichty pak šéf oznámí, že jim zpoždění promíjí, pro některé už je pozdě. Mrtvoly, které dříve bývaly lidmi, se nyní plouží domů. Po práci je tak zahojí pátá kladná vlastnost týdne, kterou je radost.

Sobota - Řekli byste si: "Klidný zasloužený víkend," že? Zasloužený vskutku ano, ale klidný? Nenechte se vysmát. Už na začátku dne od souseda kokrhají slepice, nebo jakýsi buzerant začíná sekat pět čísel vysokou trávu v šest hodin ráno. Psi štěkají snad na ranní rosu a rušný den na zbláznění začíná nanovo. Pokud totiž nevíte, že některá individua, kterým se také překvapivě říká lidé, pracují i o víkendu, potom budete mít dost práce s tím, abyste souseda nenakopali do koulí za celodenní práci se sbíječkou. V televizi běží trháky jako Ulice, Soudkyně Barbara nebo jeden z pěti (možná už i více) pořadů Jaromíra Soukupa, a tak přemítáte nad smyslem života. Docházíte však k pozitivnímu názoru, že nejste až zas takový ubožák, když existují lidé, kteří ze sebe v televizi dělají dobrovolně vola. Sobotní vlastností je optimismus.

Neděle - Nechci vás rozrušovat, ale vy to víte. Víte, že se to blíží a zvěřinec zítra začíná pěkně od píky znovu. Nyní záleží na vás, zda jed, který jste si připravili, použijete na sebe nebo na vašeho nadřízeného. Abych vás ale netrápil, do večera je ještě čas dělat něco užitečného. Takže už přestaňte čmárat pentagramy na zem a vyvolávat Satana a běžte se třeba projít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Teď bych měl napsat něco ve smyslu, že se vám myšlení po té procházce vyjasní, ale já nejsem lhář, a tak vám řeknu krutou pravdu, že místo úlevy schytáte navíc do obličeje několik kilo jarního pylu a slunečního záření, že by to usmažilo i ledovec. Ale nezoufejte, bude hůř. Právě totiž přichází na řadu již dříve zmíněná práce, kterou jste měli za víkend dodělat. Už jste to měli skoro hotové, tudíž nebude problém vyhledat a dopsat pár informací. Když ale otevíráte složku s dokumenty, téměř půlka týdenní práce chybí. Začínáte šílet, ale po chvíli se uklidníte. Venku je ještě světlo, ale podíváte se na hodiny a začínáte šílet znovu. Máte pár hodin na týdenní práci, z čehož máte hlavu jako papiňák. Jdete si do lékárničky pro aspirin, a když se vracíte, je snad tak o hodinu později a tma. Už byste vybouchli zlostí a práci spláchli do hajzlu, ale vy si místo toho raději zapínáte televizi a bez výčitek svědomí s notnou dávkou odvahy a sebezapření koukáte na Aféry. Nedělní vlastností je bezohlednost.

A tak končí jeden z mnoha týdnů, které tvoří váš život. Asi není tak morbidní, jak se píše výše. Možná je i morbidnější a dokáže nasrat pomalu až k mrtvici. Vězte ale, že stále máte na výběr a věty typu: "Nemůžu opustit práci, protože tam dobře platí," jsou jen výmluvy. Ten, kdo chce mít lepší život, vždycky najde způsob, jak ho dosáhnout. Ten, kdo nechce, vždycky najde výmluvu, proč to nejde.

Informace (Úvaha)

3. května 2018 v 23:10 | Martin Zbranek |  Filozofie
Jedna z mých prvních úvah, kterou jsem našel. Trochu atypická, ale snad se bude dát číst.

Chtěl bych vám popsat a objasnit, co je to vlastně informace, a jak tento pojem chápu. Informace to je v podstatě všechno a nic zároveň. Celý svět, a tedy i vesmír, se skládá z informací, ale prakticky není vůbec ničím, jako ostatně všechno, co si vymysleli lidé na úrovni abstraktna. Pokud se podíváte už jen na samotné slovo svět, pak si dokážete představit nejen to, jak se píše či vyslovuje v cizím jazyce, ale i to, co obsahuje celý svět.

Informaci bych tedy popsal jako údaj či soubor údajů hmotných nebo nehmotných, o kterých člověk ví, že existují. Informace mohou být důležité i nedůležité, správné nebo špatné, použitelné nebo naopak nepoužitelné. Co však vždycky musí platit je, že o dané informaci něco víme. Pokud totiž o ní nic nevíme, pak to není informace, nýbrž jakási domněnka či spekulace, která spíše neexistuje.
Řekněme, že vidíme červené auto ve tři hodiny odpoledne na kruhovém objezdu. To je informace (v podstatě je to více informací v jedné větě, abych byl přesný). Kdyby nám někdo řekl, že si myslí, že viděl ono auto, nebo že zrovna vidí ono auto, jedná se o domněnku, protože my to auto nevidíme. Většina informací v našem životě tvoří domněnky, kterým věříme a bereme jako informace, protože prostě nemáme jinou možnost, nebo čas je zkoušet uplatnit v praxi, a potvrdit tak jejich pravost.

Základní informaci chápu jako jednoslovné vyjádření věci, o které nelze říci, že obsahuje další informaci, ale pouze spekulaci (domněnku), a tudíž ji lze rozebírat pouze ve filozofických kruzích (např. bytí, jsoucno apod.). Naopak pokročilou informací by byl již dříve zmíněný svět, který je nositelem téměř nekonečného množství údajů a ostatních informací.
Informace je tedy něco jako neviditelný obal či plášť, ve kterém je ona věc zabalena. Něco jako samotné pojmenování, název, za kterým se ukrývá všechno, co dané věci náleží.

Zmínil bych ale i výjimky, u kterých je rozdíl mezi domněnkou a informací závislý na různých faktorech. Například při předpovědi počasí lze jen těžko říct, zda se jedná o jedno nebo druhé. Pro většinu lidí však znamená předpověď informaci, se kterou počítají a přikládají jí váhu podle toho, co se daný den chystají dělat. Informace pro lidi s nevyléčitelnou chorobou může být třeba také stejně nedůležitá jako domněnka. Záleží tedy především na nás, zda chceme brát onen údaj jako informaci nebo domněnku, zda chceme věřit (důvěřujeme lidem) či nikoliv.

Krok (Úvaha)

27. dubna 2018 v 22:21 | Martin Zbranek |  Filozofie
Řekněme si to narovinu: Dnešní život je složitý. Není nad to žít bezstarostně, bez úzkostí a věčného stresu. Dnešní doba zahrnuje specifické požadavky a přísně kontrolované parametry. Všude samá čísla a technické termíny připomínající mafiánský argot. Třeba už jen samotná chůze. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik kalorií spálíme jedním krokem? Jak dlouho nám zabere udělat jeden krok? Jaký máme maximální rozptyl mezi oběma nohama? Jaký maximální úhel svírají naše nohy při jednom kroku? Jakou rychlostí uděláme jeden krok?

Je to složitá věda, že? No a co teprve do toho započítat okolní faktory? Slunce zahřívá naše tělo a ubírá na naší energii. To znamená, že ráno a večer bychom měli jeden krok udělat rychleji, poněvadž není takové horko. Jenže ráno na naší efektivitě ubírá fakt, že spousta z nás je po ránu rozespalá a na veřer zase utahaná. Dále záleží na typu stravy, vlhkosti vzduchu, typu plynné látky, ve které se pohybujeme, proudění této látky ve směru nebo proti směru chůze, hmyzu, který nás otravuje, tlaku, který nás omezuje, hluku, který nás rozptyluje, světlu, které nás oslepuje, a v konečném důsledku i botám, které nás odráží od povrchu. Zde znovu narážíme na další typ faktorů, kterými je třeba podloží, po kterém se pohybujeme, biom, ve kterém se nacházíme, nebo planeta, na které se ocitáme. Například na takovém Marsu bychom místo sto kil vážili jen něco kolem pětatřiceti a tedy prořízli jedním krokem ovzduší jako katanou bambus.

Nesmím zapomenout ani na rozpoložení, ve kterém se daný člověk nachází. Starý člověk půjde pravděpodobně pomaleji. Uvolněný člověk taktéž. Přemýšleli jste ale někdy nad tím, jak rychle je muž schopen udělat krok, aby uhnul, když po něm rozhněvaná manželka hází nádobím? Nebo třeba jak rychle je schopen muž udělat krok z postele k oknu, když je přistižen v posteli s jinou ženou? Tady už to začíná být opravdová věda a čísla začínají ožívat. Jediný krok způsobuje rozličná dramata v odlišně divokých situacích. Kdo by si pomyslel, že jediný krok bude mít příběh, pojmenování a přiřazený žánr podle toho, v jaké situaci se utvoří. Například krok seniora v obchodě se slevami je stejně napínavý thriller jako krok Chucka Norrise v seriálu Walker Texas Ranger.

Na závěr bych vás chtěl vyzvat, abyste až příště kamkoliv půjdete, pomysleli na tu zábavu, kterou krok přináší. Může být smutný, může být neohrabaný, může být nerozhodný, ale nikdy není prostý. Vždyť krokem jsme začali žít náš život, stejně jako většina živočichů na naší planetě. Za první krok jsme byli pochváleni a zahrnuti láskou. Posledním krokem náš život také ukončíme. Záleží jen na nás, jestli si na své cestě sedneme do stínu pod strom, nebo budeme v chůzi pokračovat. Záleží jen na nás, jestli z toho stínu vystoupíme a půjdeme po slunné cestě svými mílovými kroky dál.

Brána (Báseň)

24. března 2018 v 8:52 | Martin Zbranek |  Básně
Zápalný drát natáhnu,
rozbušku v dynamit umístím,
trhavinu upnu na bránu,
výbuch pohltí kraj ve stín.

Tři na tři metry dveře,
dva sloupy je po stranách jistí,
jedna nastavená nezakrytá tváře,
kontakt, výbuch ji udeří hůř než pěstí.

Bránu k jejímu srdci už jsem zdolal,
exploze emocí všude kolem,
je to úspěch, heuréka jsem zvolal,
poprvé, kdy jsem ji nezískal alkoholem.

Málem zahořel bych pro lásku,
vyšel jsem vstříc ohnivé kouli,
tlakovou vlnou sražen pro svou krásku,
nepopálen, přesto padl jsem na držku, na čele bouli.

Za bránou jen klíč k jejímu srdci,
ne srdce samotné,
možná k tomu hrají hudci,
klíč k srdci už však nepadne.

Dřív pěkná, milá, chytrá byla,
dnes zůstala jen panenka jak z fabriky,
dřív moje malá mořská víla,
časem vyměnila mozek za intriky.

Vzpomínejte na lásku nefalšovanou,
kdy bránu k srdci jen obránci otevřou,
kdy neplatí peníze za dočasnou podívanou,
ani trhavina neprolomí fortifikaci obrannou.

Stát (Úvaha)

17. března 2018 v 14:10 | Martin Zbranek |  Filozofie
Ne, tahle úvaha není o rozkazu pro vojáka, ale o naší zemi jako o státě (ne krajině, zvyklostech apod.). Asi proti sobě poštvu několik lidí, když popíšu v úvaze to, jak náš stát vidí zhruba 60% lidí. Pokud tedy patříte mezi těch 40%, věřte, že se vás nesnažím urazit nebo přetáhnout na svojí stranu. Jen se vás budu snažit uvést do toho - pro spoustu lidí namáhavého - stavu myšlení a uvažování.

Jsme demokratická země (v rámci možností). Demokracie, tedy vláda lidu (demos - lid, kratos -vláda) by v dnešní době měla něco znamenat. Žijeme přeci v moderní společnosti, a tak by měl stát svobodně fungovat. Jenže subjekty jako supervelmoci, evropská unie aj., zastiňují tuto "demokracii". Už samotní politici ji zastiňují. A proč vlastně musí existovat buď a nebo? Proč někdy prostě neudělat kompromisy? Proč se diskutuje o tom, jestli patříme na západ nebo na východ? My přeci patříme do srdce Evropy, a nebudeme se tahat s Američany ani s Rusáky. Alespoň ne tak, že bychom na ně byli zcela odkázáni a žebrali u nich o pomoc. Euro nechceme, máme pevnou měnu, která patří k ČR stejně jako vlajka nebo národní hymna. Uprchlíky jedině ty, kteří budou pracovat a podřídí se našim zákonům a obyčejům (nemá cenu psát, aby těch uprchlíků bylo málo… kolik z nich totiž bude pracovat a podřídí se). Evropskou unii tehdy, pokud bude pomáhat rozvíjet Evropu jako celek, a ne přidávat zvýhodněným státům více, než si zaslouží, ne když bude nařizovat a diktovat jako Hitler, Stalin, Mao apod. Ano, EU je dobrý nápad, který však funguje špatně… stejně jako komunismus. Ano, sice EU nediktuje tak přísně jako diktátoři, které jsem zmínil, ale omezuje lidi žijící v jednotlivých státech. Máme demokracii, jejíž princip by měl fungovat, ale nefunguje, protože je tu Evropská unie a naše demokracie se v ohrožení staví do pozadí.

Demokracie už tu byla a fungovala. Jak nejspíš většina z nás ví, za první republiky to byl čas rozkvětu. Ale časy se mění, a oprášit zašlou slávu bude těžší než jen změnit pár zákonů… navíc všechno začíná u lidí. Pokud tedy nevyhážeme budižkničemy v politice, pak se bude celé soukolí státního systému zadrhávat. Dokážu si představit komickou situaci, kdy bychom jako ve středověku vyházeli politiky z okna (dřív se s tím nepárali jako dneska, kdy nechceme mít problémy a radši se s tím smíříme)… Třeba ať spadnou do sena, to je jedno, hlavně ať se lidí bojí a uvědomí si, co "pouhý" lid dokáže (některým bych ale přál, aby si při dopadu zlomili alespoň obě nohy… pýcha předchází pád… doslova).

My, normální lidé si nedokážeme složitost státního fungování představit. Moje vize fungování státu je takováhle. Peníze z daní, poplatků, pokut, z prodeje výrobků a podobně, se sesypou na jednu hromadu, ze které se peníze rozdělují do jednotlivých oblastí podle toho, kde jsou zrovna potřeba. Je tahle úvaha složitá? Není, že? Proč to takovým způsobem nemůže fungovat? Protože to tak jednoduchý není?
Je to asi jako u internetu. Vím, že internet existuje a vím přibližně, jak funguje… a pak je tu takzvaný "deep web"… odvrácená strana internetu. Taková odvrácená strana je bezpochyby i v našem státě, v naší politice, na celém světě. Ví o ní jen hrstka lidí… nebo spíše několik hrstí lidí, kteří mají přehled o všem, co se týče fungování státu… i to, co se na právnických fakultách studenti nenaučí. Vždy existují podprahové organizace… ať už je to černý trh se zbraněmi, deep web - hřiště hackerů, mafie, gangy, kartely prodávající drogy, firmy kradoucí ze státní kasy nebo právě organizace protkané pod politickou scénou.

A tak to bude vždycky, jako budou protiklady u většiny věcí. U některých z nich je však nutné, snažit se je co nejvíce potlačit a zmenšit tu rozdílnost mezi nimi. Stejně jako zmenšit tu nevědomost lidí-občanů, kteří by měli mít právo vědět (alespoň zjednodušeně), jak náš stát funguje. Jenže žádný politik se vám nepřizná, že krade… a kdyby většina z nich přiznala, že stát stojí jako dřevěný trám a oni jsou ti červotoči v něm, pak by vznikl chaos. Protože co uděláte, když máte ve dřevě červotoče? Buď dřevo jako stát spálíte, nebo červotoče jako politiky insekticidy zahubíte… Jenže bohužel, i když má lež sice krátké nohy, lid má zase zavázané oči. Pak tu lež těžko dostihne… a ještě hůře odhalí.

Politika (Úvaha)

9. března 2018 v 23:42 | Martin Zbranek |  Filozofie
Tak. Schválně kolik z vás kliklo na tenhle článek v domnění, že si ho přečte a opraví mě v mých názorech? Bohužel vás budu muset zklamat, nebudou tu názory konkrétní, nýbrž obecné, tudíž žádné urážení premiéra za to, že ukradl peníze na Čapí hnízdo, nebo pojednání o tom, jaká je Kalousek kun*a, tady nečekejte… sakra, vážně jsem to tam napsal? No nic, posuneme se dál… Češi jsou prý přeborníci na politiku. Já, abych se přiznal, jsem samozřejmě taky přeborník na politiku, stejně jako na všechno ostatní… Tedy perfektně všemu rozumím, akorát to nedokážu vysvětlit, uplatnit a vlastně ani vyslovit (proto jsem "filozof").
Nebudu do tohoto tématu tolik zabrušovat jako Míla Rozner, ale říkal jsem si, že by bylo dobré ho taky trochu nakousnout. Nikoliv koktavě jako od hrdiny dnešní politiky: "Odbyry…odby… odbyrokri-krati-kritizovat (odbyrokratizovat)." Uff… a jsem z toho venku.

Kdybych dostal příležitost a byl vyslyšen institucí, která mění definice slov, první by bylo asi slovo "politika", jehož znění by vypadalo asi takto: "Politika jest hra šlechtického původu především v demokratických zemích (ať už slovo demokracie znamená cokoliv, bude to určitě archaismus, ba co více možná historismus, a pro většinu politiků také sprosté slovo), ve které se postavy a hlavní aktéři snaží stát a občany onoho státu připravit o peníze, čas i sebeovládání. Svými činy aktéři poškozují, nebo jinak znevažují a uráží nejen postavy-hráče kolem sebe, nýbrž i zvířata, rostliny, půdu pod nohama, vzduch, přírodu, vesmír, čas, Boha, Satana, duchy, život i samotnou podstatu bytí a žití. Jejich záměr není jen čistě peněžní, nýbrž i mocenský, a pro dosažení vrcholu hierarchie se nebojí krást, lhát, slovně napadat své protihráče a shazovat je z vrcholu co nejhlouběji a co nejdestruktivněji. Jejich oblíbeným filmem je Očista, jelikož tam v jednom dni v roce můžete zabít kohokoliv, aniž byste tak spáchali trestný čin. To jest sen každého politika, vzít do ruky… propisku (už jsem chtěl napsat motorovou pilu, ale s tou by se sami zranili) a svému oponentovi vypíchnout…" Dobrý, tak tady bych to už přerušil, trochu se ta definice vymkla kontrole. Asi jste ale pochopili, co jsem měl na mysli… teda aspoň doufám. Věřil bych tomu, že každý politik krade… někdo míň, někdo víc, ale krade… jenže se mi tomu úplně věřit nechce. Je to asi jako potkat v dnešní době osmnáctiletou dívku-pannu… existují, ale šance, že takovou potkáte, se blíží nule.

Dnešní doba je náročná na pojmy a odborné termíny, a to obzvláště v politice, respektive v zákonech, které by lidem měli být jasné. Jak jim ale mohou být jasné, když ani sami politici často nevědí, co znamenají? Bojím se doby, kdy si budu muset nejdřív přečíst zákon, než budu moct vůbec vyrazit do lesa na procházku. Vlastně nebojím, budu tak naštvanej, až nějakýho politika prostě zabiju… a pokud si mám vybrat mezi chozením mimo vyznačené lesní cesty a vraždou nějakýho namyšlenýho blbečka z poslanecký sněmovny, radši uplatním to druhé, které alespoň bude stát za to.

Dnes máme moderní technologie, které ačkoliv jdou dopředu stále rychleji, mnohé nenapadne zkombinovat několik odvětví, abychom si ulehčili fungování institucí, fungování státu a celkově i naší planety. Třeba politika a internet, co? Co kdyby každý občan hlasoval pro jednotlivé zákony na internetu? Nikoliv hlasovat jen pro skupiny lidí, kteří zákony schvalují? Ano, stále existují hackeři, kteří se mohou do sítě nabourat. Neříkejte však, že neexistuje řešení, které by vyřešilo problém s hackery. Co třeba něco jako samostatný internet, ve kterém by neexistovaly žádné příkazové řádky, přes které by bylo možné upravit a hacknout stránku? Který by se dal upravit jen v dané místnosti se servery? Nevím, jak to funguje, ale řešení pro moderní století v otázce bezpečnosti na internetu se najde. Nic nevydrží věčně… většina věcí ani po dobu našeho života, ale existuje možnost upravit daný materiál, věc, složku, tak, aby vydržela dostatečně dlouho téměř neporušená. Kov a dřevo = barva, kytka = denní světlo a voda, naše tělo = léky, vědomí = jídlo, voda, spánek apod. Keramika dokonce vydrží několik tisíciletí… rozbije se na kousky, ale ty neshnijí jako dřevo ani se nerozloží jako naše tělo v zemi. Tak proč se dělají věci jen dočasně, proč je nedělat, aby vydržely co nejdéle a pravidelně je udržovat v chodu… Jenže, kdo dělá věci pořádně? Dobří lidé, kteří většinou zapláčou nad výdělkem a i se svým doktorátem z medicíny jdou žebrat na ulici, kde za den vydělají víc. Nedivím se, že jsou Češi tak naštvaní, když kolem sebe vidí lži, výmluvy, nezájem a jiné křivosti hlavně v politice.

A tak to máte se vším. Jeden říká druhému, co by bylo dobré udělat pro změnu, a buď je návrh dobrý, ale druhý ho nepřijme (…jelikož + dosaďte výmluvu), nebo je návrh špatný, zamítne se, a o další řešení se nikdo nezajímá. Právě tak ale funguje i firma, že se všichni zaměstnanci podílejí na společném řešení, protože každý ví ve svém oboru svoje. Lakýrník může vědět to samé co čalouník, ale taková pravděpodobnost je malá. A pokud neví a říká čalouníkovi co a jak, pak je někde chyba… stejně jako politici schvalují zákony ze všech oblastí oborů, o kterých však ve většině případů neví vůbec nic.

Dnešní svět tak ovládá několik věcí, ale mezi dvě hlavní patří peníze a politika (a s politikou spojená moc)… Každý z nás si asi občas říká, proč peníze bohatých nejdou tam, kde jsou opravdu potřeba? Proč se musí sbírat plastová víčka na postižené, místo toho, aby je podporoval stát? To ale nejsou otázky vhodné na uvážení, a proto je rozebírat nebudu a jen krátce odpovím. A i přesto, že nemám rád nesmyslné odpovědi, jednu takovou použiji: "Protože to tak prostě je." S každou další vteřinou se rozdíly mezi mocnými a bezmocnými zvětšují jako černá díra ve vesmíru. Jsme na vrcholu Mount Everestu v technologiích a v hloubi Mariánského příkopu v mezilidských vztazích a lidského fungování. Čím pokročilejší medicína, tím horší nemoci. Čím více vzdělanosti, tím méně moudrosti. Čím více krásy, tím méně chytrosti. A nebo na konec, čím více sobeckosti, tím méně dobrosrdečnosti.
A tak nezbývá nic jiného, než se snažit to změnit. Ale jak už jsem napsal v minulé úvaze, jeden člověk nikdy nezmění celý svět. Může se pouze snažit, ale každého ovlivnit nedokáže. Nejsme daleko od doby, kdy - jako v těch satirických obrázcích o společnosti - místo jídla budeme chudým lidem sypat na talíř "lajky" z facebooku… a kdy zlo s názvem politika omezí svobodu natolik, až znovu vypukne revoluce. A po ní? Po ní to začne všechno znova. Jinak? To už záleží na každém z nás… ale jednoho dne to bude lepší. To si nemyslím, to vím.

Protiklady (Úvaha)

2. března 2018 v 21:54 | Martin Zbranek |  Filozofie
Protiklady se přitahují. Vážně? Většinou ne v případě dvou lidí, a pokud ano, pak je to spíše výjimka než pravidlo. Stejně jako úvaha o optimismu a pesimismu, bude i tato o protikladech… ale spíše jen obecně, jelikož do detailu bych mohl o protikladech napsat celou knihu. Už samotný název "protiklady" se mi však úplně nelíbí. Je to pojmenování jak pro dva klady, který jsou postavený proti sobě, nikoliv klad a zápor proti sobě. Použil bych spíš slovo "protipóly", ale pro tuto úvahu se budou hodit oba termíny.

Abych nezačal kýčovitě a nezmiňoval dva magnety, popíšu protiklady ve společnosti, ačkoliv nám jsou, myslím si, jasné. Politici jsou bohatí a mocní, a obyčejní lidé, jen tak tak vystačí s penězi, ne-li vůbec nevystačí. Nemá cenu zmiňovat, co by bylo dobrý udělat, aby se to změnilo. Úvahy typu: "Co by bylo kdyby…" jsou prostě nekonečné a nedobereme se ani částečnému poznání či uvědomění. Chtělo by to více peněz, samozřejmě, ale tak je to u většiny věcí na světě… divím se, že se Země ještě točí, když jí nikdo neplatí.

Některé protiklady jsou jasné (tedy tak jasné, jak jasně si je definovali lidé) - např. Dobro a zlo, Pesimismus a optimismus, Světlo a tma, Plno a prázdno, Konkrétno a abstrakce apod. Některé věci jsou však většinou lidí považovány za protiklady i přesto, že nejsou tak jasně dané. Například oheň a voda. Může to být i oheň a led, voda a led, voda a pára, oheň a sucho, sucho z horka či sucho z mrazu… Záleží na úhlu pohledu, na prostředí, situaci, daném objektu... Pokud je sklenice celou dobu plná nebo poloprázdná (poloplná) a nikdy není prázdná, pak bychom mohli říci, že protipóly jsou plnost a poloplnost či poloprázdnota. Jestli je plnost klad a poloplnost zápor, záleží na druhu kapaliny ve sklenici a účelu použití (jestli je to nafta a vy ji máte vypít nebo nalít do auta jsou rozdíly a jistým způsobem také protiklady… protipóly… záleží na vás). Pokud je rybník plný vody a v zimě zamrzá, pak je v něm buď voda nebo led… nebo obojí, ale stále to jsou protipóly.

Nejradši mám protiklady takové, které nejsou pevně dané a většině lidí jasné (nikdo u nich nedokáže přesně definovat protiklad). Jsou to takové hádanky. Třeba kniha. Její protipól by tedy měl být bez textu, neměl by se otevírat (či zavírat) a pro striktnější dodržení pojmu "protipól" by měl být také abstraktní… Mohla by to být třeba mysl. V ní žádný text nemáme, neustále do ní vkládáme informace, nemůžeme ji otevírat, protože ji otevřenou máme neustále a je také abstraktní, jelikož to není mozek, ale v podstatě jen jeho součást. Dobrá, už je to trochu silnější uvažování, tak zase změním aspekt v tématu úvahy.

Dalšími protiklady (protipóly) jsou lidé. Každý jsme jiný, to je jasné (troufl bych si říct, že nic na zemi není nachlup stejné). Otázka tedy zní, jak se mohou někteří lidé opačných vlastností přitahovat? Je to tím, že občas toužíme po tom, co chce ten druhý. Teď nemyslím majetek, ale například, když je muž společenský, může mít rád tichou ženu, která se ve společnosti necítí dobře (i když takových žen je málo, poněvadž jsou více na vztahy, mluvení a společenské angažování než muži). Takto se navzájem doplňují a jejich láska je tím větší. Problém nastává, když se jeden druhému tzv. zrcadlí… tedy vidí na tom druhém věc (zvyk, tik, vlastnost apod.), která se jemu samotnému na sobě nelíbí. Představte si, že se začne hádat jeden cholerik s druhým (když vybuchne jeden cholerik, je to jako klasická bomba… když dva na sebe navzájem, je to jako atomová bomba)… ve vztahu je pak například žárlivá žena naštvaná na žárlivého muže, který ji podezřívá, že ho podvádí (chlapi jsou na žárlivost přeborníci, jelikož mají od přírody dané soupeření mezi sebou). Rozhodně to tedy nejsou protiklady ve smyslu tlustý, plešatý, smradlavý chlap a půvabná, štíhlá blond slečna… teda jedině pokud není ten plešoun milionář, pak by se spousta žen takového muže držela jako klíště, dokud by z něj nevysála co nejvíce peněz a pak neutekla za nějakým nagelovaným svalnatým blbečkem s hodnotou IQ v záporných číslech.

Protiklady tu prostě byly, jsou a budou. Každý jsme jiný a odlišný, ať už myšlením či vzhledem, stejně jako každá květina a každá planeta ve vesmíru. Chtít, aby si byli všichni rovni je nesmyslná myšlenka komunismu, respektive dobrá, ale absolutně nereálná. Chtít však, aby byli všichni šťastní, měli domov a jídlo, to je nádherná myšlenka, která se však skutečností nestane, pokud budou lidé zabednění a nechají společnost rozdělit velkou mezerou na pouhé dvě skupiny lidí. V jedné bohatí a mocní, v druhé chudí a bezmocní. Nezměníme události, jeden člověk moc ne, ale každý jeden člověk se může snažit… a ačkoliv ve snaze nevidíme výsledek, vidíme alespoň naději. Měli bychom se tím člověkem inspirovat, nechat se vzburcovat a až přijde náš čas, snažit se změnit svět společně.

Kam dál