Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Brána (Báseň)

24. března 2018 v 8:52 | Martin Zbranek |  Básně
Zápalný drát natáhnu,
rozbušku v dynamit umístím,
trhavinu upnu na bránu,
výbuch pohltí kraj ve stín.

Tři na tři metry dveře,
dva sloupy je po stranách jistí,
jedna nastavená nezakrytá tváře,
kontakt, výbuch ji udeří hůř než pěstí.

Bránu k jejímu srdci už jsem zdolal,
exploze emocí všude kolem,
je to úspěch, heuréka jsem zvolal,
poprvé, kdy jsem ji nezískal alkoholem.

Málem zahořel bych pro lásku,
vyšel jsem vstříc ohnivé kouli,
tlakovou vlnou sražen pro svou krásku,
nepopálen, přesto padl jsem na držku, na čele bouli.

Za bránou jen klíč k jejímu srdci,
ne srdce samotné,
možná k tomu hrají hudci,
klíč k srdci už však nepadne.

Dřív pěkná, milá, chytrá byla,
dnes zůstala jen panenka jak z fabriky,
dřív moje malá mořská víla,
časem vyměnila mozek za intriky.

Vzpomínejte na lásku nefalšovanou,
kdy bránu k srdci jen obránci otevřou,
kdy neplatí peníze za dočasnou podívanou,
ani trhavina neprolomí fortifikaci obrannou.
 

Stát (Úvaha)

17. března 2018 v 14:10 | Martin Zbranek |  Filozofie
Ne, tahle úvaha není o rozkazu pro vojáka, ale o naší zemi jako o státě (ne krajině, zvyklostech apod.). Asi proti sobě poštvu několik lidí, když popíšu v úvaze to, jak náš stát vidí zhruba 60% lidí. Pokud tedy patříte mezi těch 40%, věřte, že se vás nesnažím urazit nebo přetáhnout na svojí stranu. Jen se vás budu snažit uvést do toho - pro spoustu lidí namáhavého - stavu myšlení a uvažování.

Jsme demokratická země (v rámci možností). Demokracie, tedy vláda lidu (demos - lid, kratos -vláda) by v dnešní době měla něco znamenat. Žijeme přeci v moderní společnosti, a tak by měl stát svobodně fungovat. Jenže subjekty jako supervelmoci, evropská unie aj., zastiňují tuto "demokracii". Už samotní politici ji zastiňují. A proč vlastně musí existovat buď a nebo? Proč někdy prostě neudělat kompromisy? Proč se diskutuje o tom, jestli patříme na západ nebo na východ? My přeci patříme do srdce Evropy, a nebudeme se tahat s Američany ani s Rusáky. Alespoň ne tak, že bychom na ně byli zcela odkázáni a žebrali u nich o pomoc. Euro nechceme, máme pevnou měnu, která patří k ČR stejně jako vlajka nebo národní hymna. Uprchlíky jedině ty, kteří budou pracovat a podřídí se našim zákonům a obyčejům (nemá cenu psát, aby těch uprchlíků bylo málo… kolik z nich totiž bude pracovat a podřídí se). Evropskou unii tehdy, pokud bude pomáhat rozvíjet Evropu jako celek, a ne přidávat zvýhodněným státům více, než si zaslouží, ne když bude nařizovat a diktovat jako Hitler, Stalin, Mao apod. Ano, EU je dobrý nápad, který však funguje špatně… stejně jako komunismus. Ano, sice EU nediktuje tak přísně jako diktátoři, které jsem zmínil, ale omezuje lidi žijící v jednotlivých státech. Máme demokracii, jejíž princip by měl fungovat, ale nefunguje, protože je tu Evropská unie a naše demokracie se v ohrožení staví do pozadí.

Demokracie už tu byla a fungovala. Jak nejspíš většina z nás ví, za první republiky to byl čas rozkvětu. Ale časy se mění, a oprášit zašlou slávu bude těžší než jen změnit pár zákonů… navíc všechno začíná u lidí. Pokud tedy nevyhážeme budižkničemy v politice, pak se bude celé soukolí státního systému zadrhávat. Dokážu si představit komickou situaci, kdy bychom jako ve středověku vyházeli politiky z okna (dřív se s tím nepárali jako dneska, kdy nechceme mít problémy a radši se s tím smíříme)… Třeba ať spadnou do sena, to je jedno, hlavně ať se lidí bojí a uvědomí si, co "pouhý" lid dokáže (některým bych ale přál, aby si při dopadu zlomili alespoň obě nohy… pýcha předchází pád… doslova).

My, normální lidé si nedokážeme složitost státního fungování představit. Moje vize fungování státu je takováhle. Peníze z daní, poplatků, pokut, z prodeje výrobků a podobně, se sesypou na jednu hromadu, ze které se peníze rozdělují do jednotlivých oblastí podle toho, kde jsou zrovna potřeba. Je tahle úvaha složitá? Není, že? Proč to takovým způsobem nemůže fungovat? Protože to tak jednoduchý není?
Je to asi jako u internetu. Vím, že internet existuje a vím přibližně, jak funguje… a pak je tu takzvaný "deep web"… odvrácená strana internetu. Taková odvrácená strana je bezpochyby i v našem státě, v naší politice, na celém světě. Ví o ní jen hrstka lidí… nebo spíše několik hrstí lidí, kteří mají přehled o všem, co se týče fungování státu… i to, co se na právnických fakultách studenti nenaučí. Vždy existují podprahové organizace… ať už je to černý trh se zbraněmi, deep web - hřiště hackerů, mafie, gangy, kartely prodávající drogy, firmy kradoucí ze státní kasy nebo právě organizace protkané pod politickou scénou.

A tak to bude vždycky, jako budou protiklady u většiny věcí. U některých z nich je však nutné, snažit se je co nejvíce potlačit a zmenšit tu rozdílnost mezi nimi. Stejně jako zmenšit tu nevědomost lidí-občanů, kteří by měli mít právo vědět (alespoň zjednodušeně), jak náš stát funguje. Jenže žádný politik se vám nepřizná, že krade… a kdyby většina z nich přiznala, že stát stojí jako dřevěný trám a oni jsou ti červotoči v něm, pak by vznikl chaos. Protože co uděláte, když máte ve dřevě červotoče? Buď dřevo jako stát spálíte, nebo červotoče jako politiky insekticidy zahubíte… Jenže bohužel, i když má lež sice krátké nohy, lid má zase zavázané oči. Pak tu lež těžko dostihne… a ještě hůře odhalí.

Politika (Úvaha)

9. března 2018 v 23:42 | Martin Zbranek |  Filozofie
Tak. Schválně kolik z vás kliklo na tenhle článek v domnění, že si ho přečte a opraví mě v mých názorech? Bohužel vás budu muset zklamat, nebudou tu názory konkrétní, nýbrž obecné, tudíž žádné urážení premiéra za to, že ukradl peníze na Čapí hnízdo, nebo pojednání o tom, jaká je Kalousek kun*a, tady nečekejte… sakra, vážně jsem to tam napsal? No nic, posuneme se dál… Češi jsou prý přeborníci na politiku. Já, abych se přiznal, jsem samozřejmě taky přeborník na politiku, stejně jako na všechno ostatní… Tedy perfektně všemu rozumím, akorát to nedokážu vysvětlit, uplatnit a vlastně ani vyslovit (proto jsem "filozof").
Nebudu do tohoto tématu tolik zabrušovat jako Míla Rozner, ale říkal jsem si, že by bylo dobré ho taky trochu nakousnout. Nikoliv koktavě jako od hrdiny dnešní politiky: "Odbyry…odby… odbyrokri-krati-kritizovat (odbyrokratizovat)." Uff… a jsem z toho venku.

Kdybych dostal příležitost a byl vyslyšen institucí, která mění definice slov, první by bylo asi slovo "politika", jehož znění by vypadalo asi takto: "Politika jest hra šlechtického původu především v demokratických zemích (ať už slovo demokracie znamená cokoliv, bude to určitě archaismus, ba co více možná historismus, a pro většinu politiků také sprosté slovo), ve které se postavy a hlavní aktéři snaží stát a občany onoho státu připravit o peníze, čas i sebeovládání. Svými činy aktéři poškozují, nebo jinak znevažují a uráží nejen postavy-hráče kolem sebe, nýbrž i zvířata, rostliny, půdu pod nohama, vzduch, přírodu, vesmír, čas, Boha, Satana, duchy, život i samotnou podstatu bytí a žití. Jejich záměr není jen čistě peněžní, nýbrž i mocenský, a pro dosažení vrcholu hierarchie se nebojí krást, lhát, slovně napadat své protihráče a shazovat je z vrcholu co nejhlouběji a co nejdestruktivněji. Jejich oblíbeným filmem je Očista, jelikož tam v jednom dni v roce můžete zabít kohokoliv, aniž byste tak spáchali trestný čin. To jest sen každého politika, vzít do ruky… propisku (už jsem chtěl napsat motorovou pilu, ale s tou by se sami zranili) a svému oponentovi vypíchnout…" Dobrý, tak tady bych to už přerušil, trochu se ta definice vymkla kontrole. Asi jste ale pochopili, co jsem měl na mysli… teda aspoň doufám. Věřil bych tomu, že každý politik krade… někdo míň, někdo víc, ale krade… jenže se mi tomu úplně věřit nechce. Je to asi jako potkat v dnešní době osmnáctiletou dívku-pannu… existují, ale šance, že takovou potkáte, se blíží nule.

Dnešní doba je náročná na pojmy a odborné termíny, a to obzvláště v politice, respektive v zákonech, které by lidem měli být jasné. Jak jim ale mohou být jasné, když ani sami politici často nevědí, co znamenají? Bojím se doby, kdy si budu muset nejdřív přečíst zákon, než budu moct vůbec vyrazit do lesa na procházku. Vlastně nebojím, budu tak naštvanej, až nějakýho politika prostě zabiju… a pokud si mám vybrat mezi chozením mimo vyznačené lesní cesty a vraždou nějakýho namyšlenýho blbečka z poslanecký sněmovny, radši uplatním to druhé, které alespoň bude stát za to.

Dnes máme moderní technologie, které ačkoliv jdou dopředu stále rychleji, mnohé nenapadne zkombinovat několik odvětví, abychom si ulehčili fungování institucí, fungování státu a celkově i naší planety. Třeba politika a internet, co? Co kdyby každý občan hlasoval pro jednotlivé zákony na internetu? Nikoliv hlasovat jen pro skupiny lidí, kteří zákony schvalují? Ano, stále existují hackeři, kteří se mohou do sítě nabourat. Neříkejte však, že neexistuje řešení, které by vyřešilo problém s hackery. Co třeba něco jako samostatný internet, ve kterém by neexistovaly žádné příkazové řádky, přes které by bylo možné upravit a hacknout stránku? Který by se dal upravit jen v dané místnosti se servery? Nevím, jak to funguje, ale řešení pro moderní století v otázce bezpečnosti na internetu se najde. Nic nevydrží věčně… většina věcí ani po dobu našeho života, ale existuje možnost upravit daný materiál, věc, složku, tak, aby vydržela dostatečně dlouho téměř neporušená. Kov a dřevo = barva, kytka = denní světlo a voda, naše tělo = léky, vědomí = jídlo, voda, spánek apod. Keramika dokonce vydrží několik tisíciletí… rozbije se na kousky, ale ty neshnijí jako dřevo ani se nerozloží jako naše tělo v zemi. Tak proč se dělají věci jen dočasně, proč je nedělat, aby vydržely co nejdéle a pravidelně je udržovat v chodu… Jenže, kdo dělá věci pořádně? Dobří lidé, kteří většinou zapláčou nad výdělkem a i se svým doktorátem z medicíny jdou žebrat na ulici, kde za den vydělají víc. Nedivím se, že jsou Češi tak naštvaní, když kolem sebe vidí lži, výmluvy, nezájem a jiné křivosti hlavně v politice.

A tak to máte se vším. Jeden říká druhému, co by bylo dobré udělat pro změnu, a buď je návrh dobrý, ale druhý ho nepřijme (…jelikož + dosaďte výmluvu), nebo je návrh špatný, zamítne se, a o další řešení se nikdo nezajímá. Právě tak ale funguje i firma, že se všichni zaměstnanci podílejí na společném řešení, protože každý ví ve svém oboru svoje. Lakýrník může vědět to samé co čalouník, ale taková pravděpodobnost je malá. A pokud neví a říká čalouníkovi co a jak, pak je někde chyba… stejně jako politici schvalují zákony ze všech oblastí oborů, o kterých však ve většině případů neví vůbec nic.

Dnešní svět tak ovládá několik věcí, ale mezi dvě hlavní patří peníze a politika (a s politikou spojená moc)… Každý z nás si asi občas říká, proč peníze bohatých nejdou tam, kde jsou opravdu potřeba? Proč se musí sbírat plastová víčka na postižené, místo toho, aby je podporoval stát? To ale nejsou otázky vhodné na uvážení, a proto je rozebírat nebudu a jen krátce odpovím. A i přesto, že nemám rád nesmyslné odpovědi, jednu takovou použiji: "Protože to tak prostě je." S každou další vteřinou se rozdíly mezi mocnými a bezmocnými zvětšují jako černá díra ve vesmíru. Jsme na vrcholu Mount Everestu v technologiích a v hloubi Mariánského příkopu v mezilidských vztazích a lidského fungování. Čím pokročilejší medicína, tím horší nemoci. Čím více vzdělanosti, tím méně moudrosti. Čím více krásy, tím méně chytrosti. A nebo na konec, čím více sobeckosti, tím méně dobrosrdečnosti.
A tak nezbývá nic jiného, než se snažit to změnit. Ale jak už jsem napsal v minulé úvaze, jeden člověk nikdy nezmění celý svět. Může se pouze snažit, ale každého ovlivnit nedokáže. Nejsme daleko od doby, kdy - jako v těch satirických obrázcích o společnosti - místo jídla budeme chudým lidem sypat na talíř "lajky" z facebooku… a kdy zlo s názvem politika omezí svobodu natolik, až znovu vypukne revoluce. A po ní? Po ní to začne všechno znova. Jinak? To už záleží na každém z nás… ale jednoho dne to bude lepší. To si nemyslím, to vím.
 


Protiklady (Úvaha)

2. března 2018 v 21:54 | Martin Zbranek |  Filozofie
Protiklady se přitahují. Vážně? Většinou ne v případě dvou lidí, a pokud ano, pak je to spíše výjimka než pravidlo. Stejně jako úvaha o optimismu a pesimismu, bude i tato o protikladech… ale spíše jen obecně, jelikož do detailu bych mohl o protikladech napsat celou knihu. Už samotný název "protiklady" se mi však úplně nelíbí. Je to pojmenování jak pro dva klady, který jsou postavený proti sobě, nikoliv klad a zápor proti sobě. Použil bych spíš slovo "protipóly", ale pro tuto úvahu se budou hodit oba termíny.

Abych nezačal kýčovitě a nezmiňoval dva magnety, popíšu protiklady ve společnosti, ačkoliv nám jsou, myslím si, jasné. Politici jsou bohatí a mocní, a obyčejní lidé, jen tak tak vystačí s penězi, ne-li vůbec nevystačí. Nemá cenu zmiňovat, co by bylo dobrý udělat, aby se to změnilo. Úvahy typu: "Co by bylo kdyby…" jsou prostě nekonečné a nedobereme se ani částečnému poznání či uvědomění. Chtělo by to více peněz, samozřejmě, ale tak je to u většiny věcí na světě… divím se, že se Země ještě točí, když jí nikdo neplatí.

Některé protiklady jsou jasné (tedy tak jasné, jak jasně si je definovali lidé) - např. Dobro a zlo, Pesimismus a optimismus, Světlo a tma, Plno a prázdno, Konkrétno a abstrakce apod. Některé věci jsou však většinou lidí považovány za protiklady i přesto, že nejsou tak jasně dané. Například oheň a voda. Může to být i oheň a led, voda a led, voda a pára, oheň a sucho, sucho z horka či sucho z mrazu… Záleží na úhlu pohledu, na prostředí, situaci, daném objektu... Pokud je sklenice celou dobu plná nebo poloprázdná (poloplná) a nikdy není prázdná, pak bychom mohli říci, že protipóly jsou plnost a poloplnost či poloprázdnota. Jestli je plnost klad a poloplnost zápor, záleží na druhu kapaliny ve sklenici a účelu použití (jestli je to nafta a vy ji máte vypít nebo nalít do auta jsou rozdíly a jistým způsobem také protiklady… protipóly… záleží na vás). Pokud je rybník plný vody a v zimě zamrzá, pak je v něm buď voda nebo led… nebo obojí, ale stále to jsou protipóly.

Nejradši mám protiklady takové, které nejsou pevně dané a většině lidí jasné (nikdo u nich nedokáže přesně definovat protiklad). Jsou to takové hádanky. Třeba kniha. Její protipól by tedy měl být bez textu, neměl by se otevírat (či zavírat) a pro striktnější dodržení pojmu "protipól" by měl být také abstraktní… Mohla by to být třeba mysl. V ní žádný text nemáme, neustále do ní vkládáme informace, nemůžeme ji otevírat, protože ji otevřenou máme neustále a je také abstraktní, jelikož to není mozek, ale v podstatě jen jeho součást. Dobrá, už je to trochu silnější uvažování, tak zase změním aspekt v tématu úvahy.

Dalšími protiklady (protipóly) jsou lidé. Každý jsme jiný, to je jasné (troufl bych si říct, že nic na zemi není nachlup stejné). Otázka tedy zní, jak se mohou někteří lidé opačných vlastností přitahovat? Je to tím, že občas toužíme po tom, co chce ten druhý. Teď nemyslím majetek, ale například, když je muž společenský, může mít rád tichou ženu, která se ve společnosti necítí dobře (i když takových žen je málo, poněvadž jsou více na vztahy, mluvení a společenské angažování než muži). Takto se navzájem doplňují a jejich láska je tím větší. Problém nastává, když se jeden druhému tzv. zrcadlí… tedy vidí na tom druhém věc (zvyk, tik, vlastnost apod.), která se jemu samotnému na sobě nelíbí. Představte si, že se začne hádat jeden cholerik s druhým (když vybuchne jeden cholerik, je to jako klasická bomba… když dva na sebe navzájem, je to jako atomová bomba)… ve vztahu je pak například žárlivá žena naštvaná na žárlivého muže, který ji podezřívá, že ho podvádí (chlapi jsou na žárlivost přeborníci, jelikož mají od přírody dané soupeření mezi sebou). Rozhodně to tedy nejsou protiklady ve smyslu tlustý, plešatý, smradlavý chlap a půvabná, štíhlá blond slečna… teda jedině pokud není ten plešoun milionář, pak by se spousta žen takového muže držela jako klíště, dokud by z něj nevysála co nejvíce peněz a pak neutekla za nějakým nagelovaným svalnatým blbečkem s hodnotou IQ v záporných číslech.

Protiklady tu prostě byly, jsou a budou. Každý jsme jiný a odlišný, ať už myšlením či vzhledem, stejně jako každá květina a každá planeta ve vesmíru. Chtít, aby si byli všichni rovni je nesmyslná myšlenka komunismu, respektive dobrá, ale absolutně nereálná. Chtít však, aby byli všichni šťastní, měli domov a jídlo, to je nádherná myšlenka, která se však skutečností nestane, pokud budou lidé zabednění a nechají společnost rozdělit velkou mezerou na pouhé dvě skupiny lidí. V jedné bohatí a mocní, v druhé chudí a bezmocní. Nezměníme události, jeden člověk moc ne, ale každý jeden člověk se může snažit… a ačkoliv ve snaze nevidíme výsledek, vidíme alespoň naději. Měli bychom se tím člověkem inspirovat, nechat se vzburcovat a až přijde náš čas, snažit se změnit svět společně.

Ohněstrůjce (Povídka) - Kapitola 2.

1. března 2018 v 15:21 | Martin Zbranek |  Povídky
ČÁST I. - KAPITOLA II.
Za bouře odkloněni

Celý život něco hledáme, učíme se a poznáváme. Někdo soupeří, závodí nebo válčí, aby dosáhl toho, čeho chce, jiný zase jde tou pro něj spořádanější a čestnější cestou. Někdo zasvětí celý svůj život umění či vědě, jiný zase povalečství. Všichni však máme jednu společnou věc a tou je hledání. Jeden hledá lásku, druhý pochopení, třetí šťastné místo k životu, nebo ten čtvrtý prostou dávku drog. Cíle, které máme jsou ambiciózní, naivní, směšné, šokující, promyšlené i nesmyslné. Menšina z nich je i nereálná, ale ta většina, ta je dosažitelná. A životní poslání… to je jako se štěstím, někdy pro něj stačí udělat méně než natáhnout ruku.
- (úryvek z Nariobovy kroniky z roku 1763 - kapitola pátá "O životním poslání", odstavec třetí - Nariobis z Harapy, přezdívaný Bison)

Bylo ještě ráno, když oba usedli v nedalekém pajzlu. Ačkoliv se jednalo o tu nejhnusnější a nejubožejší putyku na ostrově, paradoxně zaujímala místo ve čtvrtém patře, nejvýše položené místnosti věže přístavu, skýtající velkolepý výhled na celé severní pobřeží. Dříve se jednalo o luxusní restauraci, kterou však čas nemilosrdně udusal při migraci obyvatel ostrova do větších měst na pevnině. Teď tu bylo možné potkat místní spodinu tvrdošíjně zarytou do svých zaplivaných korbelů s pivem, mrmlající si pro sebe něco ve smyslu: "Toe zase den na hovno," a doprovázené nestydatým odplivnutím na podlahu, nebo tam, kam jim jejich zlitá huba zrovna mířila.
"Ještě než začneme," jal se slova Theodor, "…jak jste věděla, že do tý krčmy… tam nahoře U ožralýho vrabčáka, vlezu?"
"Nevěděla, prostě jsem to zkusila."
"Zkusila? Řekl bych, že to bylo takhle: Nějakej ten den už tady na ostrově slídíte a ptáte se po lidech, který znali Barnescu. Někdo vám řekl o mně a o tom, kam se chodím najíst… Jenom mi nějak nedochází, jak jste věděla, že budu u toho, když…"
"Nevěděla…"
"…prostě jste to zkusila… jasně."
"Poslyšte, jsem tu z úřadu vlády, abych vyřešila ten případ. Máme podezření, že by vrah mohl být stále ještě naživu a vraždit jinde."
"Cha, to je špatnej vtip… Takže vy mi sem přijdete… připlujete po deseti letech od toho případu tvrdit, že jste z vlády a že to tehdy byla vražda? Ani tehdy se po celý posádce nikdo nesháněl… prostě další loď, která se ztratila v bouři, roztříštila o skálu a posádku nazrazil příboj na útesy."
"V bouři? V ten den bouře nebyla…"
"Nevím, jestli jste byla poblíž, ale - a to si pamatuju moc dobře, kvůli zmizení tý lodě - tady byla průtrž mračen a mraky šlehaly blesky na všechny strany."
"Jeden rybář bydlící nedaleko místa ztroskotání lodi mi poskytl deník, který si tehdy psal. Udával denní dobu, počasí, stav moře a dokonce i teplotu vody a vzduchu. Z toho dne píše, že hladina vody byla mírně neklidná, že slyšel hřmot a viděl blesky světla na horizontu minimálně deset kilometrů odtamtud. Jenže ta loď byla ani ne tři kilometry odtamtud, tudíž bouři měla posádka pořád na míle daleko."
"Tak já nevim," zvedl Theodor rezignovaně ruce nad hlavu. Ester do mysli znovu uvedl pohled na lány moře venku. Přemýšlela znovu na prázdno a marně. Vše bylo nad její síly… tedy alespoň prozatím.
"Říkal jste, že znáte někoho, kdo to tehdy přežil… můžete mě k němu zavést?"
"Jo, jo to bych mohl."
"Tak vyrazíme," vstala, vzala kabát ze židle a už byla na odchodu, když ji přerušil.
"Hned teď?" Ester se prudce otočila a podívala se na něj s přísností matky napomínající své dítě. "Jasně šéfe… generále, pane," vyskočil od stolu a posměšně zasalutoval. Jenže jakmile tak učinil, přilétl odkudsi plivanec a potřísnil mu krk. Ester se otočila a začala se potichu smát.
"Děsná sranda," pronesl nakonec uražený, když oba opouštěli lokál.

"Bydlí na druhý straně ostrova… v jeho západní části. Jsou to odsud dva kilometry," mluvil a kladl jednu nohu za druhou. Ester se na rozmáčené cestě lopotila s blátem, do kterého se bořily její těžké kožené koherienky .
"Můžete trochu zpomalit? Vůbec vás nestíhám."
"Chtěla jste tam bejt co nejrychlejc, ne?"
"To jo, jenže…"
"Tak hele, aby bylo jasno," zastavil a obrátil se Theodor s takovou hbitostí, že to do něj Ester jen tak tak nenapálila, "nevím, co tu hrajete za divadlo, ale celý mi to s váma vůbec nesedí. Že jste tu v přestrojení z úřadu vlády, že se objevil někdo, kdo vraždí ve stejných spojitostech znovu po deseti letech, nebo že bouřka byla tehdy úplně jinde. Mohl to být vodní vír, mohli to být piráti, bůhví, co se tehdy stalo… pochybuju, že se vám podaří najít pravdu… ale zavedu vás k tomu člověku a potom mi řeknete pravdu o všem, jinak jsme spolu skončili. Platí?"
"Jo," pokořeně sklopila hlavu, "platí."

Od moře na pobřeží vála chladná jarní bríza. Jaro. Příroda se pomátla, protože tady po ročním období s označením "Jaro" nebylo ani stopy. Každý den pršelo, když nepršelo bylo zataženo, většinou foukal vítr a slunce vysvitlo tak jednou za měsíc buďto při východu nebo západu slunce na pouhých několik desítek minut. Zem tu byla věčnými dešti bohatá na vodu, ale pro úrodu zde postrádala sluneční svit. Proto byla rajčata velká a přesto zelená a nedozrálá. Proto se také vyvážela z monzunových podnebných pásů do teplejších a sluncem zalitých tropů.

Oba se vydali směrem na jih, delší, ale zato méně bahnitou cestou přes vesnici Denteris, kterou netvořily samostatné budovy, nýbrž komplexy budov ohraničující malá náměstí, jakási átria. Takto pospojené budovy krytými lávkami a průchody tvořily vesnici jako celek a společně se třemi branami uzavíraly rozsáhlé náměstí a křižovatku uprostřed. Při vichřicích se brány zavřely a uvnitř na hlavních cestách tu vládlo téměř bezvětří. Proto také tolik lidí prchalo při bouři z města právě sem.
Nyní tu byl klid, lehce poprchalo, skoro jen mrholilo, a děti si tu hrály s pruty a kruhy z rákosu na vylepšenou verzi schovávané. Ženy pracovaly povětšinou v domácnostech, muži byli na plužinách sázet nebo na moři lovit. Cesty zde byly konečně zpevněné, a tak Ester alespoň dočasně oklepala těžké a bahnem obalené boty.
Mlčky prošli vesnici, na jejímž náměstí odbočili vpravo, po stezce vedoucí na lesem pokrytý západní poloostrůvek. Už bylo dopoledne a nad lesem se opožděně táhla ranní mlha, která na kraji lesa odkrývala i starý chátrající kostel.
Když byla mlha pryč a oba stanuli na kraji lesa, přejel Ester mráz po zádech.
"Co je?" zeptal se Theodor a se znepokojením si ji prohlížel.
"Něco se mi na tom nelíbí."
"Pojď, půjdem a já ti budu vyprávět," natáhl k ní ruku, ale Ester od něho odvrátila pohled a vykročila vpřed.

"Tak povídej," pobídla ho, když prošli nějaký kus lesa.
"… Hodně lidí se tady cítí špatně. Nejen ti slabí, ale dokonce i námořníci, horníci. Tvrdí hoši to jsou, ale přesto… Říká se, že ten, komu tu špatně není, je vrah. Tak před sto lety se tu odehrála velká bitva, zemřela spousta lidí, prý tolik, kolik je tu dneska stromů. Nakonec prej nevyhrál nikdo… a prej obě strany vedli šílenci. Jeden chtěl moc a peníze, druhý ženu, šlechtičnu. Ale kvůli ní… kvůli tý ženský, čeho všeho byl schopnej, parchant. Pod kola povozů a kopyta koní házeli jedni děti a ženy a druzí je prostě přejížděli… ani nemrkli, svědomí je netrápilo, byla to jen překážka na cestě za vítězstvím… Říká se, že několik mužů přežilo tu bitvu a tudíž jedna strana vyhrála, jenže… ty přeživší zabil muž, kterýmu vojáci popravili rodinu. Mučil je a mrzačil několik dní, pak mrtvoly vojáků rozsekával na kousky jako by ještě žili… jeho pomsta neznala mezí. Když sem po nějaký době připluli noví osadníci, málem se vyzvraceli znechucením z podoby. Na místě bojiště stál zámek postavený z masa, vnitřností a kostí padlých… už pomalu hnijící a rozpadající se. Nohy a ruce nařezaný a osekaný do kvádrů jako cihly, místo okenních tabulí byl prostor vyplněnej očima, rámy oken a dveře byly z kostí… Většina z nás je od narození normální…, ale jsou věci a události, který každýho z nás změní neuvěřitelným způsobem, každýho… až zůstává rozum stát."

Ester i Theodor se po chvíli chůze vynořili z lesa, na jehož okraji se jim rozprostřela mýtina, na které mužík malého vzrůstu rubal dřevo a nakládal ho na kárku.
"Haló, haló, promiňte, jste pan Garneck?" zeptal se Theodor, když se přiblížil na pár kroků k muži.
"Jo, jsem, přejete si?" narovnal se muž od kárky s větvemi.
"Dobrý den, jmenuju se Theodor, Theodor Austen," potřásli si rukama. "Tohle je moje… kolegyně Ester… Asi si už na mě nepamatujete, ale sloužili jsme spolu v obchodní společnosti SOS. Vy jste prý znal Fjodora Barnesca, je to tak?" Muž se spíš než zamyšleně podíval podezřívavě na oba příchozí a nakonec pravil.
"Sloužil jsem ve společnosti SOS a ano, znal jsem Barnesca. Utopil se, když loď narazila na útes pevniny."
"… a vy jste byl s ním na palubě, když loď ztroskotala."
"Nevím odkud jste vzal tuhle informaci, ale já na tý palubě rozhodně nebyl. Plavili jsme se v obvyklým koridoru pro obchodní lodě, já byl ten, kdo si všiml vraku na pobřeží. Našli jsme jednoho přeživšího… teda respektive dva, ten druhý ale umíral, co jsem zaslechl. Nevím jestli přežil."
"… Jste si jistej? Vážně jste tam na tý lodi nebyl? Už je to docela dlouhá doba."
"To bych si asi pamatoval, ne?! Nejsem zas tak senilní."
"Ne, jistěže ne, pardon, nemyslel jsem to tak… A nevíte, kde bych našel aspoň toho jednoho, kterej to přežil?"
"To vůbec, ani netuším, zkuste původní záznamy SOS o posádkách. Měli by tam být vypsaní zaměstnanci a informace o nich… Akorát to bude problém najít. Ta společnost už neexistuje. Poslední pobočka byla na pevnině v hlavním městě souostroví… v Intermontu myslím. Je tam už jen hlídanej sklad a stovky tisíc archů papírů."
"Aha," promluvil Theodor a Ester zoufale sklopila hlavu. "Nevíte ještě o něčem nebo o někom, kdo by…"
"…Nevím, bohužel… zkuste se podívat na ostrov, kde ztroskotala ta loď. Třeba vám o tom místní něco řeknou. Jinak vám nemůžu pomoct."
"No tak nic. Díky za informace a ať se daří s prací."
"Už budu končit, jdu domů a vy byste měli taky… Podívejte se na jih, to bude zase smršť na celej den… Nashle," sebral kárku a odtáhnul i s ní k malému domku na výběžku útesu.
"Sakra… kruci," kopla Ester těžkou botou o hnijící pařez, jehož část se rozdrobila na kousky.
"Klídek, aspoň něco jsme se dozvěděli… Teda ty ses dozvěděla… A teď k tý věci. Jestli chceš, abych ti pomohl, řekneš mi pravdivě, o co tu jde." Ester si povzdechla, rozhlížela se klidně kolem, až se nakonec podívala na něho.
"Řeknu tolik, kolik budu moct," pravila. V hlavě si ale říkala: "Nevěř nikomu, ani jemu. A řekni mu toho co nejmíň." Nejdřív se ale rozhodla, že zkusí lež nahradit lží jinou… alespoň dočasně. A úplně nejdřív se pokusí najít střechu nad hlavou, jelikož se z jihu blížila oblaka tak černá, že naprosto pohlcovala denní světlo. Do konce dne se už nevyjasnilo, a jediné světlo bylo to umělé ze svíček a žárovek ve vesnicích a samot na ostrově.

Dobro a zlo (Báseň)

26. února 2018 v 19:10 | Martin Zbranek |  Básně
Oheň a led, válka, mír,
protiklad, jo to je mrcha,
tornádo či vodní vír,
před protiklady člověk prchá.

Jak dobrý sluha, tak zlý pán,
póly navzájem se vyruší,
velký prostor, pole lán,
každým rokem je však sušší.

Dobro je oheň, zlo je mráz,
říkali mi rodiče,
neposlouchal jsem, v uších maz,
stejně to byly plané kýče.

Všechno zlý k něčemu dobrý,
ani jedno, ani druhý,
když kousnou tě kobry, máš to za pár,
jak poklad skládají tě pod zem do truhly.

Co je dobrý na pondělí,
možná snad, že ještě žiju,
o odvahu se kolega nepodělí,
tak snad se z pondělních rán nepobleju.

Abych však dobro nezavrhnul,
bezpochyby je to krásná věc,
na poslední chvíli abych poctu vytknul,
na konečnou sloku nepadla pesimismu klec.

Jednou totiž, až přijde čas,
až tělo bez duše se v zemi ztratí,
se dobro naopak zjeví jako mráz,
žár ohně ledem odvrátí.

Obhajoba (Úvaha)

24. února 2018 v 20:06 | Martin Zbranek |  Filozofie
Stejně jako silná obhajoba u soudu dokáže vysekat z vězení vinného, dokáže i správná obhajoba vysekat se z denních problémů a záležitostí. Mohou to být lživé výmluvy, popis uměleckého díla nebo přesvědčování druhých o vašem opačném názoru na věc. To všechno je v podstatě obhajoba. Můžete ráno zaspat do školy nebo do práce, ale když působíte seriózně a vaše výmluva je přesvědčivá, dokážete se obhájit od zameškaných hodin nebo vyhazovu z práce (ale ne pořád, samozřejmě). Pokud nefunguje obhajoba, je nejvyšší čas začít s obranou a nabízet nadřízenému řešení v podobě práce navíc, přesčasů apod.

Když jsem vymýšlel téma úvahy, nejdřív mě napadla obhajoba uměleckého díla, nikoliv pachatele. Nechápu ještě dost věcí, ale co asi nejvíc - umění. Jak se, kruci, dva geometrické obrazce na plátně mohou prodat za několik miliónů? Někdy k obrazu není ani popis, stačí jen název dostatečně výstižný, metaforický, v podobě dvojsmyslů, trojsmyslů, ale úplně nejlépe takový, který nesouvisí s obrazem, ale s hranicemi nepoznaného a ještě daleko za nimi. To jsou názvy jako třeba "Černá díra" nebo lépe "Horizont událostí" a na plátně je místo černé tečky tečka oranžová, růžová, purpurová, blankytná apod., podle toho, jaký svět za horizontem událostí barva značí (nebo díky jiným hlubokým metafyzikálním jevům).

(Na konci úvahy přikládám příklad kresby, kterou jsem obhájil textem pod ní, a která mě napadla po dohrání hry "Life is strange" - doporučuju.)

Dneska se tomu říká jinak: "okecávání", to je ten správný dnešní termín. Co se může, to se okecá, co se nemůže okecat, to se zamaskuje, co se nedá zamaskovat, to se omezí apod. Až někde v té dlouhé řadě na konci je, že co se nedá jakkoliv ošálit, to se prostě bohužel bude muset udělat pořádně, a tak, aby to za ty prachy nebo námahu (a někdy obojí) stálo. A tak je to dneska se vším a většina lidí, než-li muži a ženy činu, jsou obhájci (možná bych se nebál použít výraz oportunisti-řečníci)… umí se perfektně vykecat ze všeho tak, aby si sami nezašpinili ruce, a v každém okamžiku hledají výhody především pro sebe.

Dneska pokud chcete prorazit v umění, nemusíte ani tak dobře malovat, kreslit, řezat, kovat apod., jako spíše filozofovat. Načmárejte cokoliv, a i když to nebude připomínat žádný konkrétní objekt, který na tomto světě znáte, můžete to svést na abstraktní umění… nebo jak to dnes bývá a jak by vám možná nějaký šílenec do umění řekl, zajít za hranice abstraktna na samý okraj neuvěřitelného, bájného nebo dávno zapomenutého, co se svými obrazy snažíte znovuobjevit, a ve kterých zachycujete své niterné pocity. Nebo nepište k obrazu popis, předejte ho nejdříve nějakému kritikovi umění, ať vám nejprve on řekne, co si o něm myslí a zapište si to. Až se vás zeptá: "A tady ta šmouha značí kognice v pohybu mezi odvážnými činy a naivními myšlenkami člověka, který je na plátně zobrazen, že?" tak jen kývejte na souhlas a snažte se nesmát. Vůbec nevadí, že nevíte, jestli mluví o obraze nebo o počátcích lidského života na Zemi, stačí, když budete přikyvovat.

No co, člověk nikdy nepřijde na všechna tajemství světa, a i když jsme ještě neobjevili hlubiny vod, jádro Země, nebo hluboký vesmír, je pravděpodobné, že to všechno objevíme, odtajníme a pochopíme dřív, než myšlení některých lidí a kritiků umění. Myslíte si, že vesmír je nejhlubší? To, co je v mozku, je nejhlubší. Myšlenky a pochopení určitých věcí je natolik hluboké, že přemýšlením bychom v nich padali celý život od narození po smrt stářím.

Už radši přejdu k poslednímu odstavci a své poslední obhajobě úvahy. Ačkoliv se tomu dnes říká jinak, obhajoba je dalším klíčovým prvkem v budování naší důvěryhodnosti. Ten, kdo koktá, rozhodně nezapůsobí na porotu u soudu, stejně jako ten, který koktá a chce řečnit. Chcete zapůsobit na ženu? Pište jí básně, skládejte hudbu, namalujte jí něco. Řekněte, co jste jí tím chtěli vyjádřit, zafilozofujte jí o tom a obhajte vaše činy. A pokud to všechno shrnete do básně nebo písně natolik emočně silné, neříkejte nic, protože ticho to řekne za vás.


Tuto kresbu jsem nazval O-smyčka. Popis k němu zní: "Čas nás všechny pohltí, a až na světě živé bytosti nebude, pohltí nakonec i sám sebe." Je zde několik symbolik, které vám obhájím. Zaprvé, ručičky jako lidské ruce, které mizí v černé díře. Čas se deformuje do oné díry a tudíž se hodiny jako symbol času deformují také, společně s poslední živou bytostí na Zemi (zde je to sporné, jelikož to samozřejmě nemusí být člověk, kdo bude poslední živou bytostí). Další je číslo osm, které jedna ruka sebrala z místa. Číslo osm značí smyčku, nekonečno, což má poukazovat na paradox celého obrazu, jelikož je kresba deformace ve fázi konečné destrukce. Čas nikdy nezmizí, a pokud ano, nebude tu nikdo, kdo by to zažil. Jednou z poslední symboliky je ruka na čísle dvanáct. Dvanáct mínus osm zmíněných dává čtyři a od osmi zbývá do dvanácti ony čtyři hodiny… znovu smyčka… navíc dvanáct má značit i přelomový bod, polovina dne v poledne a polovina noci o půlnoci… přelom jednoho dne do druhého apod.

Ave, já (Báseň)

11. února 2018 v 10:46 | Martin Zbranek |  Básně
UPOZORNĚNÍ: Tato báseň není pro slabší povahy, moralisty a podobné skupiny lidí, kteří nemají rádi černý humor.

Silná pravice je potřeba,
ve vládě sílu značí,
nevadí, že není na chleba,
slova na lidi postačí.

Patku hezky vlevo sčísnu,
holič knírek zastřihne,
holiče pak jako ve snu,
nervový plyn zastihne.

Po ránu zprávy z komor,
všude mrtvo, klasika,
neztrácím smysl pro humor,
když se vraždí, hraje muzika.

Žida určitě nechám žít,
nejdřív za ruku odvedu ho k peci,
aby vojáci mí nemuseli se s tělem dřít,
to rozum logický bere přeci.

No a když se válka chýlí ke konci,
v bunkru řvu na vše, co se hne,
říšské kancléřství obklopují spojenci,
nakonec tu já… vůdce uhyne.

Nakonec Spehr prý pod bunkrem našel tajnou kolej,
železnici do Jižní Ameriky,
na promazání lokomotivy však došel olej,
nechám si to projít hlavou, jít tam pěšky…

Ovlivnitelnost (Úvaha)

11. února 2018 v 10:06 | Martin Zbranek |  Filozofie
Zase na poslední chvíli, ale přece, jsem se rozhodl napsat tuto úvahu. Ovlivnitelnost je dalším tématem, které stojí za to probrat. Prostředí kolem nás může ovlivnit, lidé nás mohou ovlivnit, místo, čas, situace či náhoda, chcete-li, také. Jak už jsem dříve nejspíš zmínil, věřím, že určité události, které se nám přihodí, se nám přihodí v dobrém úmyslu. Ty špatné, abychom se poučili, ty dobré, abychom se zveličili. Na naší cestě v "budování a utváření" života je ovlivnitelnost hlavním faktorem. Ne přímo jak působíme my na okolí, ale spíše jak působí okolí na nás. Právě u nás (myšleno v ČR) vidíme ovlivnitelnost dnes a denně hlavně v politice. Někdo něco řekne a další den je to zase jinak. Mluví se o tom, co by se mělo, ale málo se dělá pro to, aby bylo. A pak když jsou nakonec volby, ať už prezidentské nebo ty parlamentní, lidé zvolí "to menší zlo". Nejen, že nemají možnost vybrat si dobro, ale nemají ani možnost znát pravdu o lidech, které zvolili. Jak může jeden vinit druhého z toho, že si vybral špatně, když je ten druhý ovlivněný tolika lžemi*?

*(Já tomu taky nemohl uvěřit, ale opravdu se ve slově "lež" v sedmém pádě množného čísla píše "lžemi")

Ovlivnitelnost nebyla nikdy jednodušší jako v dnešní době. Takzvané "fake news" (falešné zprávy) jak je nazval Trump, se totiž šíří internetem rychleji, než samotný elektrický proud na kterém je závislý. Tisíce, možná i sta tisíce dezinformačních webů ovlivňují životy miliónů lidí a škodí jim jako virus. Jenže viníci stejně zůstanou bez potrestání. To vše i přesto, že většina z nich tak produkuje poplašné zprávy, jejichž šíření je podle zákona trestným činem. Avšak… stokrát opakovaná lež se stává pravdou, že? Nikoliv, ale v dnešní době asi zbývá nad tím už jen mávnout rukou, říci: "Ano," a dál se starat jen o svoje. V dnešní moderní době, kdy existují vymoženosti jako internet, nanotechnologie nebo plastické operace, jsme si na technologie stále ještě nezvykli… nebo spíše hrstka elit, která okradla chudé, si zvykla. Opravdu tak platí citát použitý před sto lety Karlem Čapkem: "Technologie jde dopředu rychleji než lidská morálka." Bažíme tolik po tom prozkoumat vesmír a natolik jsme fascinováni tou černotou, prázdnotou, ve které se sem tam mihne nějaká hvězda či meteorit. Pořádně neznáme hlubiny našich moří, a co se v nich ukrývá za přírodní skvosty, ale rádi hovoříme o tom, co se skrývá daleko od naší planety. Jsme ovlivněni tak, že máme rádi co nejbláznivější konspirační teorie, nesmyslné, a čím dál více absurdnější pořady na TV Barrandov nebo mluvení o všem a o ničem zároveň… stejně jako o světech, na které se nedostaneme naším nejvýkonnějším teleskopem, natož nějakou vesmírnou lodí.

Abych se dostal zpátky, ovlivňováni jsme každý den už třeba jen vzduchem, který dýcháme. Těžko odpovědět na otázky typu: "Jak může jeden člověk zabít druhého?" Nikdy nepochopíme všechny lidi, se kterými se v životě potkáme. "Jak může věřit tomu člověku? Vždyť ten lže, jako když tiskne!" říká si jeden. A třeba má pravdu a postoj druhého je nesmyslný. Jenže druhý může vědět něco, co ten první neví, může být ovlivněný jinak. To, že se před chvílí člověk choval dobře, neznamená, že se bude chovat dobře i za deset minut… jenom chceme, aby se tak choval, jelikož ho tak vnímáme celý život. "Vždyť to byla taková slušná holka… a sčuchla se s nějakým ožralou." Divíme se, že člověk není takový, jaký byl dříve, protože nic jiného nám nezbývá, než se divit a doufat, že se věci kolem budou vyvíjet, jak si přejeme. Nechceme mlčet, nechceme o tom mluvit celý den, jenže celý den nám to může vrtat hlavou a ovlivňovat. A tak se tahle nekončící časová smyčka ovlivňování posílá tam a zpátky z jednoho člověka na druhého jako míček v tenise nebo pingpongu.

Na závěr - abych nepolemizoval sám se sebou - stačí snad už jen říct: "Jsme takoví, jací jsme. Každý od sebe v myšlení a cítění právě o tolik, o kolik je náš život odlišný od ostatních… a nebo už jen pouze o tolik, o kolik máme odlišné geny po narození… a do jakého prostředí přijdeme na svět."

Ohněstrůjce (Povídka) - Kapitola 1.

4. února 2018 v 10:49 | Martin Zbranek |  Povídky
Tak je to tady. Slíbená pravidelná povídka, která bude vycházet každých čtrnáct dní. Jedná se o retro-futurismus (steampunk, dieselpunk apod.) a fantasy, tudíž jakákoliv spojitost se skutečnými místy, osobami nebo událostmi je čistě náhodná. Snad se bude líbit.
P.S. - Další úvaha a báseň vyjde příští týden.

ČÁST I. - KAPITOLA I.
Naděje umírá poslední

Někdo má své životní poslání dané už od narození, někdo ho objeví v dětství, někdo v mládí, a jiní třeba až ve stáří. Jsou zde ale i výjimky. To jsou ti, kteří ví, k čemu byli předurčeni, pak to zapomenou, a až jednoho dne v dospělosti je přepadne pocit nostalgie a zapomenutého proroctví, o kterém mluvili rodiče, věštkyně, šamani, nebo které zpívali ptáci a šeptaly stromy, když je čechral podzimní vítr.
Vlastně ne, není to tak, jak jsem to napsal. To je jen v pohádkách. Je to takto: O našem osudu nerozhoduje bůh, není předem daný, a není vepsán ve hvězdách, nýbrž v našich srdcích. Většina lidí nevnímá krásu hvězd ani sílu našich srdcí, a tak používají a uctívají jen mozek. Teprve až začnou používat svá srdce, budou doopravdy svobodní. Teprve pak najdou svá životní poslání.

- (Úryvek z Nariobovy kroniky - Kapitola pátá, odstavec první a druhý - Nariobis z Harapy, přezdívaný Bison)

"Hej ty, jo, ty s tou kápí," hulákal z rohu hospody opilec na postavu v plášti. Chtěl společnost, někoho s kým by si mohl pokecat, a jelikož měl krčmář práci a znal otravného štamgastu, a protože nebylo v hospodě víc lidí než tři, vybral si opilec záhadnou osobu v černém, od deště smáčeném plášti.
"No ták, přisedni si, promluvíme si. Já rád mluvím," naléhal na cizince nalitý.
"Mluvíš až moc. Bez ohledu na to, jestli mluvíš rád nebo ne, bys měl radši držet hubu," ozval se nevrle neznámý pokřivený hlas u baru. Vzápětí vytryskl alkoholem umocněný hněv na povrch jako gejzír a štamgasta vyrazil jako šelma po kořisti.
"Ty… ty hajzle, co se do mě budeš navážet, jen počkej, já ti dám," vyskočil opilec od stolu s úctyhodnou rychlostí. Jenže rychlost postrádala rovnováhu těla, a tak se pouze vymrštil, zakolébal, a při pádu si narazil nos o podlahu, kde zůstal nehybně ležet. Krčmář pozastavil leštění půllitrů, ohlédl se nevzrušeně, jen aby se ujistil, že nablemcaný něco nerozbil, a pak pokračoval v činnosti dál. Cizinec se ani neohlédl, pouze vytáhl vak, ve kterém to zacinkalo, v kožené rukavici z něj vytáhl dva stříbrné a položil je na pult se slovy: "To je za jídlo a pití," sáhl do vaku znovu, vytáhl zlaťák a dodal: "Tohle je za toho ubožáka, co leží na zemi."
"Vždyť si to nezaslouží," namítl krčmář. Cizinec však odpověděl: "To není za pití. Až mu tady někdo bude chtít vyříznout jazyk nebo ledvinu, dejte tomu člověku ten zlaťák."
Krčmář jen nechápavě zakroutil hlavou a chtěl na odcházející postavu zvolat, že je to zbytečný, protože pokud opilce neskolí nůž v břiše, pak ho rozhodně skolí množství piva, medoviny a burbonu v krvi. Nakonec jen hbitě zvolal: "Šťastnou cestu!"
Cizinec vyšel ven na krytou terasu, kterou matně osvětlovala v dešti se kymácející lucerna. Sepnul dlaně k sobě do tvaru misky, natáhl ruce a nabral do nich vodu, kterou si opláchl obličej. Potom si sundal falešnou bradku a strčil ji do kapsy výměnou za špičku - držák na cigarety, do kterého vsadil v papíře ubalenou špetku tabáku. Když ruličku tabáku plynovým zapalovačem zažehl, popotáhl a světlo z cigarety zvýraznilo mladou ženskou tvář, která upírala zrak před sebe, na louku zalitou nejen vodou, ale i chladným měsíčním svitem.
Nedozvěděla se nic důležitého. Jak by taky mohla, když je ta tragická událost už více jak deset let stará. Buďto všichni zapomněli, nebo tehdy věděli stejně jako dnes. Chtěla znát odpovědi na otázky, které po tak dlouhém hledání už téměř zapomněla. Toulala se z místa na místo a ptala se neustále dokola, až cestou jako by ztrácela vzpomínky. Umřeli její rodiče opravdu v jeden a ten samý den na tu samou příčinu smrti? Nebo to byl jen sen, hrůzná noční můra, která jí navždy změnila život? Chtěla vědět alespoň něco. Alespoň náznak, stopu, které by se mohla chytit a která by jí dodala odvahu pokračovat dál.
Nyní, když jí dohořela cigareta, vyhořela i myšlenka na pokračování v honbě za pravdou. Vše mohl zachránit poslední "záložní" plán, na jehož úspěšnost si musela počkat do rána. Vyklepala zbytky popela ze špičky, strčila si ji do kapsy a vykročila do lijáku směrem k přístavu, kde na ni ráno čekala loď z tohoto ostrova na pevninu. Čvachtání bot dopadajících do bahna by se dalo přirovnat k celému dojmu z tohoto ostrova, napadlo ji. Jako by jste každým krokem šlápli do deštěm rozmáčeného hovna. Alespoň jídlo a pití v téhle krčmě bylo vynikající. V krčmě, která stála opuštěně na vyvýšeném kopci, která poskytovala výhled na moře kolem celého ostrova, a na jejímž vývěsním štítě se skvěl nápis "U ožralého vrabčáka".

Ráno se do lokálu "U ožralého vrabčáka" nahrnuli dělníci pracující na druhé straně ostrova. Pravidelný zákazník tu byl už hodinu předem a aktivně nasával bez ohledu na počasí, denní dobu nebo prohibici. Po včerejším incidentu měl nos přelepený náplastí a čelist poněkud ztuhlou, a tak nasával pěnivý mok brčkem z rákosu.
"Áááá, tady ho máme, neplatiče!" spustil jeden z dělníků na štamgastu, který při pohledu na skupinku příchozích zesinal.
"Prosím, já vám to splatím, přísahám… Zítra, ano?" obhajoval se vyděšený notorik, kterého najednou ztuhlost čelistí opustila.
"Jo tak zítra, hmmm? Neříkal jsi včera zítra? To je dneska. Copak máš už natolik chlastem vymytej mozek, že nevíš, co říkáš?!" probouzel se hněv ve vůdci dělníků.
Na tomto ostrově byli dělníci jakousi mafií. Sice se jednalo o lůzu, nad kterou byli třeba i obyčejní kuchaři, ale přeci jen byla bohatší než polovina obyvatel ostrova.
"Takže," pravil vůdce skupiny s šílenstvím v očích, "bude to takhle: Buď odněkud zázračně vytáhneš sedmnáct stříbrnejch, nebo půjdeš ven a dolámeme ti kromě nosu všechno ostatní. Co si vybereš?"
"No… já…" Ať už měl v úmyslu říci cokoliv, nestihl to. Jeho nos podruhé narazil vymahač dluhů, tentokrát o desku stolu. Zbídačený začal řvát na celou hospodu, až shora konečně přiběhl krčmář, který všemu učinil přítrž. Vytáhl z kasy zlaťák a hodil ho vymahači.
"Co to má bejt? Neříkej mi, že za něj platíš účty," hlesl nelibě vůdce dělníků.
"Včera tu byl chlápek," promluvil krčmář, "Prej pokud tomu člověku bude chtít někdo rozbít držku, pak mu mám dát ten zlaťák." Jakmile domluvil, dělníci, vymahač i pijan na něj stejně překvapeně civěli. Jednomu z dělníku však bylo ve tváři vidět více, než jen překvapení. Měl ve tváři i uvědomění, zjištění něčeho smrtelně důležitého. "To není možné," mumlal si tiše pro sebe. Po tom, co šok odezněl, přistoupil onen muž ke krčmáři a jal se vyzvídat.
"Jakej chlápek, jak vypadal?"
"No, měl šedou krátkou bradku, hluboký vrásky na obličeji… jo a jizvu na krku. Na sobě měl černej plášť s kapucí a na nohách koherienky" opáčil krčmář. Koherienky byly pevné kožené boty zbarvené do černa, které měly název odvozený od země Koheriena daleko na východ.
Ačkoliv tomu dělník nechtěl věřit, měl ponětí, o koho se jedná, a tak se zeptal už jen na jediné: "Kam šel?"

Do rána přečkala noc v místním nevěstinci. Nedivila se tomu, že se v takovém podniku dá sehnat nocleh, jako spíše tomu, že tu - na Bohem zapomenutém ostrově - vůbec takový podnik existuje. Ačkoliv ji úmorně přesvědčovali, jestli nechce na pokoj nějakou společnost, nenechala se zviklat a pevně si stála za jediným, postelí.
Ráno si pak v přestrojení za muže zašla do blízké kavárny s výhledem na celý přístav, kde kotvily především bárky rybářů. V kavárně bylo jen několik lidí. Rybáři, kteří sem chodili, už byli v tuto dobu na moři, a tak tu vládla klidná atmosféra. Kotle z přilehlé restaurace sem přiváděly v trubkách teplý vzduch a vůně kávy dodávala nádech domova.
Dívala se z okna, na ve větru se vlnící moře a šedivou podzimní oblohu. Začala znovu přemýšlet… poslední dobou až moc často. Tu záležitost, kvůli které tu byla, brala jako své životní poslání, napadlo ji. Ta touha dozvědět se pravdu za každou cenu. Tu touhu bylo nemožné ukojit iluzí nebo lží, a to i přesto, že by lež mohla být přijatelnější a půvabnější. Chtěla důkazy, chtěla odpovědi, chtěla zázrak, nejvíc zrovna teď, když její sluch upoutal něčí hlas, který v tuto chvíli jako by byl jediným majákem naděje na tomto ostrově.
"Hledám pana Fjodora Barnesca, šedá bradka, jizva na krku…," hlas pokračoval v mluvě dál, zatímco vstávala od stolu a šouravými kroky opouštěla kavárnu. Zastavila se u vchodových dveří a čekala, až barista ukáže prstem na místo, kde seděla. Jakmile tak učinil, otočila se a vzala za kliku dveří.
"Hej, počkej!" ozval se onen hlas. To už byla ale venku a mířila spěšně do postranní uličky vedle kavárny. Muž běžel za ní, a když se objevil v uličce, stála nehybně na jejím druhém konci zády k němu.
"Fjodor? Fjodor Barnesca?" přistupoval k ní pomalu.
"Znal jste ho?" odpověděla otázkou, pokud možno co nejhrubším hlasem.
"A…Ano, znal jsem ho. On byl… můj kapitán."
"Jak zemřel?" pokračovala jemnějším hlasem, zatímco se zbavovala přestrojení. Muž už byl téměř u ní.
"Promiňte? Já myslel…já myslel, že to jste vy."
"Víte jak zemřel?" naléhala výhružným tónem, aniž by si dala pozor na hloubku hlasu.
"Vy… mluvíte nějak divně…" domluvil muž, když se otočila a přirazila mu krk předloktím ke stěně. "Jak zemřel?!" zařvala a dusila muže, který byl překvapený a na okamžik bezmocný.
"Já nevím… vážně nevím," sípal muž a sahal do kapsy po obušku. Když ho vytáhl, dostala jím ránu do břicha tak silně, až muže pustila a začala v záchvatu kašlat.
"Proč… proč tohle děláte?... Sakra. Vypadám snad, že mě baví mlátit ženský?" zadýchaný od rdoušení strkal do kapsy obušek. "Už je dobře?" zeptal se jí po chvíli.
"Vypadám tak?" cukla sebou naštvaně, když jí chtěl pomoct vstát. "Jak se jmenujete?"
"Theodor… Auston," napřáhl k ní ruku. "A vy?"
"Ester Bar… Ester Bellingtonová," pronesla opatrně. Nechtěla, aby někdo věděl její pravé příjmení. Nikomu nevěřila. "My dva si musíme promluvit… normálně a pokud možno v soukromí."
"O Barnescovi? Hmm. Nevím jak zemřel. Nebyl jsem s ním, když se to stalo…, ale znám někoho, kdo by mohl. Znám někoho, kdo to tehdy přežil."

Kam dál