Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Peníze (Úvaha)

Sobota v 17:27 | Martin Zbranek |  Filozofie
Ano, tohle téma také muselo přijít. Možná se divíte, proč nebylo součástí úvahy o moci. Má to ten důvod, že nemám rád, když je moc spojována s penězi. Ten, kdo bývá mocný, totiž často krade a je lačný po majetku tím více, čím má větší moc. Těžko vám řeknu, jestli bych taky kradl, kdybych se dostal k moci, ale nejspíše by to i na mě přišlo, nebudu zapírat.

Abych se dostal k úvaze, chci zmínit lidi slušné a čestné, kteří nekradou a kteří umí peníze využít, jak nejlépe dokáží. Z jejich pohledu jsou peníze branou ke štěstí (Pozor, nepřináší štěstí, ale mohou být zprostředkovatelem mezi vámi a štěstím). Vědí, že díky penězům nemusí pracovat. Když nemusí pracovat, mají více času na své koníčky, rodinu a nebo třeba cestování, a tudíž vedou spokojený život. Za co nejlépe utratit peníze je podle mě asi cestování. Koupíte si televizi a ta se jednou rozbije, koupíte si bazén, ale ten vám přinese jen osvěžení v létě… a když si koupíte zájezd na měsíc do Řecka? Vzpomínky a zážitky na něj vám zůstanou do konce vašeho života. Poznáte nové lidi, kulturu, úchvatné scenérie a podobně… a možná vám to změní život, změní to váš pohled na svět. Další věc, kterou vám nikdo nemůže vzít, je - jak řekl Werich - moudrost. Pokud peníze utratíte za naučné knihy, učebnice, vzdělávací kurzy a jiné vzdělávací činnosti, pravděpodobně vám informace z nich v hlavě zůstanou navždy. To všechno, stejně jako cestování je investice do nás samotných a věřte, že je to ta nejlepší.

Představte si, že jste chudí, bez domova a někdo vám dá dvě stě korun. Co uděláte? Koupíte si jídlo, nebo si koupíte knížku, která vám řekne, jak si chytit rybu? Nebo si koupíte knihu, která vám řekne, jak si vydělat peníze? Spousta lidí nepomyslí na knihu, když mají hlad to jistě. Ale tím, že si koupíte jídlo za všechny peníze, co máte, nezahubíte ten hlad, který budete mít zítra znovu. Přesně tak to má i většina bohatých lidí. Vyhrají v loterii a peníze utratí za vilu, loď, soukromé letadlo, až jim dojdou nápady, co si mají koupit. Ze všeho jsou ohromení, ale tři měsíce po koupi všech těch krámů, kdy se dostanou na mizinu, je ty blbosti omrzí, stejně jako vy chudí dostanete zítra hlad.

Představte si na chvíli život bez peněz. Představte si, že by se ve světě platilo láskou, dobrými skutky a moudrostí. Peníze, to je potištěný cár papíru seříznutý do požadované velikosti, to jsou kusy kovu daného průměru a znaků na obou stranách. Všechno je to hmota. Lidé se naučili vlastnit, ale odnaučili cítit. Děti láká na Vánoce vidina dárků stejně jako k narozeninám… vezměte batoleti hračku a začne brečet… však to znáte.

Na závěr ještě dodám mé přiznání. Nejsem ten, který by k životu potřeboval jen jídlo, vodu, spánek a vzduch. Nejsem žádný jogín ani mudrc z východu. Ale štěstí mi nepřináší věci, nýbrž pocity. Většina lidí je tak šťastná, jak se rozhodne být. Jsem šťastný, když můžu pomoct, když vytvořím něco nového nebo když vidím západ slunce. A to není zaplacené penězi… to je všechno zadarmo… a co je zadarmo, to je nejlepší, ne?
 

Nový rok (Báseň)

Úterý v 16:58 | Martin Zbranek |  Básně
Tak ho tady zase máme,
starý střídá nový rok,
v naději, že nás nezklame,
oslavujem do života další krok.

Štěstí, lásky a hodně zdraví,
přejeme si stále dokola,
nikdo nepomyslí na pevné nervy,
ty jsou taky potřeba.

Ve světě, kde hloupost vládne,
chce to hodně odvahy,
hrdinové jsou ale téměř na dně,
poměřují svaly přes váhy.

My dva spolu, však snad už navždy,
vzájemně si štěstí předáme,
uctívat budu tvé opojné vnady,
a obdivovat lásku, kterou máme.

A až jednou umírat budeme,
tak ať s úsměvem na tváři,
ničeho na světě nelitujme,
až staneme na božím oltáři.

Blog do prázdnin (Info článek)

9. ledna 2018 v 22:23 | Martin Zbranek |  Informace
Nový rok je tu, a pro tento blog to znamená aktivnější vydávání článků. Bohužel se však i naskytly komplikace. Jak bylo uvedeno v článku "Název blogu", budu vydávat za měsíc tři úvahy, dvě básně i pravidelnou povídku, kterou bych vydával jednou za 14 dní. Protože však nemám kde kovat, budou na instagramu (martin_z_branek) pouze kutilské a řezbářské výrobky, společně s kresbami a malbami. Videa na youtube taky nestihnu vydávat dvě za měsíc, zatím pouze jedno (první video vyjde zhruba do dvou týdnů). Za dva měsíce už bych měl být schopen rozjet projekt naplno, tak snad přibydou jak videa, tak kovářské výrobky.

Znovu apeluji na vás, pokud máte nějaké nápady na videa, úvahy, básně, výrobky apod., nebojte se napsat do komentářů pod článkem. Nemůžu vám slíbit, že je vytvořím, ale pokud budou originální nebo něčím zajímavé, pokusím se o to. M.Z.
 


Věřím v boha? (Úvaha)

6. ledna 2018 v 20:55 | Martin Zbranek |  Filozofie
"Synu, věříte v boha?" zeptal se mě kněz, když jsem si fotil gotický kostel. Odložil jsem foťák, na chvíli se zamyslel, a pak odpověděl.
"Víte, otče, mám to asi takhle. Nemodlím se k bohu, neprosím ho o odpuštění, ani kvůli němu nechodím do kostela. Bůh, ve kterého věřím, není na nebi ani mezi námi, ale v nás samotných. Většina z věřících myslí, že jim bůh pomůže v krušných chvílích. Doufají, že jim pomůže při léčbě nemocí, při usmíření s blízkými, nebo s jinými každodenními problémy. Ale většina lidí, ať už věřících či nevěřících se dívá špatným směrem. Mění věci kolem sebe, aby byli šťastnější, úspěšnější nebo hezčí, a přesto nevědí, že plastickou operací nenávist z duše neodstraní. Nevědí, že bůh, kterého hledají, prosí a uctívají… je v nich. Ten poklad nosíme každý v sobě, a ač je obalen ve špíně a bahně, vždy se najde způsob, jak ho očistit. To by se ale spousta z nás musela dívat směrem dovnitř a nikoliv jen ven. Každý, kdo věří v boha, by měl věřit v sebe. Každý, kdo prosí boha o odpuštění, by se měl sám, vlastním srdcem rozhodnout, jestli by si za to, co provedl, odpustil. Já se, otče, nemusím modlit, nebo chodit do kostela, abych vyjádřil svou úctu k bohu. Pokud se chci bohu zavděčit, pak se budu chovat tak, jak nejlépe dokáži. Budu laskavý, dobrosrdečný, milující a přející. Budu se radovat, budu se smát, budu pomáhat a snažit se ovlivnit co nejvíce lidí k lepšímu. Každý potřebuje víru a naději v něco lepšího, tak proč nevěřit v nás?"

Muž v rouchu na mě hleděl s otevřenou pusou. Po chvíli ticha jsem se nakonec rozloučil a popřál, ať se daří. Když jsem pak odcházel, zaslechl jsem od něj polohlasně už jen: "Nashle."

Babička z daleka

5. ledna 2018 v 0:53 | Martin Zbranek |  Básně
Další báseň z cyklu Rodina Smějící se

Abych o ní vyprávěl,
musel bych znát celý příběh,
co však vím, sdělím právě,
připravte se, bude to rychlý běh.

Navštěvuji ji čtyřikrát do roka,
pokaždé jen na chvíli,
dříve než skončí poslední verš i sloka,
odjedu, konec už se chýlí.

Po odjezdu znovu chřadne,
prý bez anděla není světlo,
po noci však svítí za dne,
to prý zase není teplo.

Netrpělivě čeká dnem i nocí,
ptá se, kdy bych mohl přijet,
kdyby to tak bylo v mojí moci,
nechal bych se rozkrájet.

Je to dobrý člověk, dobrý přítel,
trpí však na různé choroby,
Kdybych tak byl na den ten anděl,
vyléčil bych jí všechny neduhy.

Kéž ulevit od bolesti bych jí mohl,
jako amor vystřelil bych z kuše,
šipkou na uzdravení bych jí zasáhl,
zahojil bych i rány duše.

Přilétne každé roční období,
anděl k andělu z daleka,
převtělena do lidské podoby,
tím druhým andělem je babička.

Svátky

28. prosince 2017 v 10:16 | Martin Zbranek |  Básně
Berte prosím tuto báseň s nadhledem Smějící se.

Tisíce hvězd mraky skryly,
měsíce tepla jsou u konce,
zima hraje noty lyry,
nese s sebou Vánoce.

Klid ruší zvuky opilosti,
štěkot psů, křísení aut,
mráz tiše sžírá lidské kosti,
to je krása, bez debat.

V obchodech vypadá to nevinně,
pár mrtvol šourajících se po podlaze,
o pár týdnů dennodenně,
nemůžete se hnout ve vší snaze.

Každoroční šílenství,
totiž začíná už na podzim,
ještě nevyprchalo ve fitku členství,
důchodce ocelovou pěstí kosím.

V obchodech je to teď jak při rodeu,
o svátcích krev teče proudem,
prý, že za ceny másla může EU,
napětí všude jak před porodem.

Nakonec v televizi sliz se zjeví,
sto tabletů huláká,
Satanovi upisujete se vlastní krví,
aby zabil toho čůrá…

Tak to jsou ony, klidné svátky,
doufáme v ně i příští rok,
teď však stojím s krkem u oprátky,
omluvte mě, stačí ještě jeden krok.

Otázky

19. prosince 2017 v 21:14 | Martin Zbranek |  Básně
Lidé se mě často ptají,
když jsem prý ten filozof,
na věci, které málo znají,
pořádají na mě lov.

Jedna otázka za druhou,
tou podkaliberní municí po mě pálí,
po vědění lačně prahnou,
se slovní zásobou se blíží z dáli.

Neprostupná bariéra,
kruh se postupně zužuje,
je to jak ptačí voliéra,
mozek můj krutě sužuje.

Slova, věty, souvětí,
vše plyne, vše se kupí,
samotní démoni z podsvětí,
čarují mluvou ostrou jak kopí.

Až nakonec Satan osobně,
zpečetí můj osud vratký,
když vysloví tu větu promptně,
jsem v klidu, hlavně žádné zmatky.

Slyšel jsem ji až moc dobře,
prý, co to vlastně je ten život,
radši bych teď sedlal oře,
ze skály skočil do hlubokých vod.

Z plna hrdla zařehtal jsem,
hráblo mi, o tom žádná řeč,
vyslovil se, že odpovím až časem,
proti intelektuálům pozdvihnu meč.

Osud můj tak zmařili,
zanechali hořkému tichu,
ďáblové se vypařili,
předtím však pošlapali moji pýchu.

Bez děr cesta hladká,
nevyruší mě ze zamyšlení,
hlavou vrtá mi teď otázka,
kde najdu posttraumatické oddělení.

Proč dělám to, co dělám (Úvaha)

17. prosince 2017 v 23:15 | Martin Zbranek |  Filozofie
Ptali jste se někdy sami sebe, proč děláte to, co děláte? Nemyslím každodenní věci, automatismy jako například rozsvícení světla v místnosti nebo odemykání domovních dveří. Mám na mysli věci, které děláte jako koníčky, práci nebo jako službu pro ostatní.
Sám sobě jsem si položil takovou otázku, jenže odpověď na ni je velmi obecná. Proč píšu, kreslím, vyřezávám ze dřeva apod.? Tak zaprvé, protože mě to baví. A za druhé, protože chci lidem něco dát. Chci, aby po mně něco zbylo, až tu nebudu. Ale člověk nemá z té práce až takový pocit zadosti učinění. Možná kdybych byl chirurg nebo voják a zachránil někomu život, měl bych z toho lepší pocit, než když napíšu knížku. Třeba ta kniha změní ostatní k lepšímu, třeba si lidé uvědomí sami sebe, svoji podstatu, ale já si budu stále myslet, že to není dost.

Pořád se nacházím ve fázi vývoje. V té fázi, kdy hodně čtu, píšu a rozvíjím své dovednosti tak, abych jednoho dne přišel s něčím, co ohromí. Jasně, mohl bych malovat krajinky, vyřezávat sochy nebo napsat brakový post-apo román. Jenže nejde o to, že to bude jenom pěkný. Kdybych dělal jenom pěkný věci, pak by si mě lidi pamatovali jako průměrnýho. Proč se na obraz jen letmo podívat? Proč ho nezkoumat, zamyslet se nad ním, neobdivovat jeho sofistikovanost? Nemusí být perfektní. Klíčem k úspěchu není dokonalost, nýbrž originalita. Podívejte se na obrazy od Vincenta Van Gogha. Řekl bych, že jsou až dětinské - v jednoduchosti, v barvách i stylu malby. Ale na svou dobu byly originální. Troufnu si napsat, že i dnes stále originální jsou a neztrácejí svůj glanc.

Pokud budu chtít ohromit, pak budu útočit na lidské emoce. Namaluji krajinu, která bude zakryta v popelu, celý obraz jen v odstínech šedé, nebo spálený strom uprostřed panenské přírody. Pro pobavení vyřežu kostlivce hrajícího na bendžo a stojícího jen na jedné noze. Donutím se lidi smát, myslet, vidět dál, než si myslí, že dohlédnou. Nemůžu jejich životy změnit, to nedokážu. Můžu jim dát ale záminku k tomu, aby oni sami svůj život změnili. Když se narodíte chudí, není to vaše chyba. Pokud se ale narodíte chudí a chudí také zemřete, pak to vaše chyba je. To samé platí i s myslí. Určitě se setkáváte s lidmi kolem vás, kteří si neustále stěžují, jak jsou lidé otravní, nebo jak je jejich práce bídná. Nedokáží říct otrapům, aby šli do prdele a šéfovi, že je kokot, protože se bojí riskovat. A co víc, nedokáží si nestěžovat někomu jinému. Je to zlozvyk, který se však lze odnaučit. Stačí chtít.

Proč to tedy všechno dělám? Odpovím prostě - pro radost. Ano, jsou chvíle, kdy si říkám, jestli to má cenu dělat. Strávil jsem sebepoznáváním v podstatě celé mládí (místo slova strávil lze použít i slovo zabil). Nezažil jsem ty okamžiky, o kterých bych mohl vyprávět vtipné historky, a tak někdy přijde doba, kdy lituju toho, co jsem neudělal. Stejně jako spisovatel nemusím zažít všechno, abych o tom mohl napsat knihu. Někdy jde především o to, co nezažijete. Zažít válku je hrozné. A co nezažít lásku? Když litujete toho, co se nestalo, máte jednu nevýhodu a jednu výhodu. Nevýhodou je, že se trápíte minulostí a výhodou zase to, že se z té minulosti můžete poučit a příště udělat danou věc znova a lépe.
Jak řekl Kazma: "Až se vás osud zase jednou zeptá, jestli do něčeho jdete nebo ne, buďte trochu yes mani. Krom promarněného času tady není o co přijít. Neumím vám říct, co se stane, ale jedno vím jistě, když to nezkusíte, nestane se vůbec nic."

Moc (Úvaha)

11. prosince 2017 v 21:30 | Martin Zbranek |  Filozofie
"Politická moc vychází z hlavně pušky." Tuto větu pronesl kdysi diktátor Mao Ce-Tung. Ačkoliv zní tento citát pěkně, dokázalo by ho vymyslet i několikaleté dítě. Odstraňte své oponenty a můžete vládnout. Jenže to tak jednoduché, jak jednoduchá je ta věta, není. Politická nebo jakákoliv jiná moc nevychází z hlavně pušky. Obrození nepřichází skrze revoluci, jak diktoval Mao, ale skrze mysl. Změna začíná v mysli.

Mocný člověk je mazaný, vychytralý a umí lidi ovlivnit stejně dobře jako špatně. Pokud umí ovlivnit lid dobře, pak se daří. Pokud špatně, přitahuje pozornost dobrými řečmi, zaujme několika dobrými skutky a svým charismatickým bělostným úsměvem… katastrofa se rýsuje. Protiklady se (někdy) přitahují, a tak slibnými řečmi, svou neprůstřelnou rétorikou přitáhne mocný člověk lid k sobě jako magnet. Až nastane den, kdy se sejde několik "náhod" dohromady a křivák se dostane k moci. Neštěstí je na světě, a jeho zánik je často krvavější než vznik.
Asi mi tedy dáte za pravdu, že moc nevychází z pušky, ale z mysli. Z mysli nejen vlivného, ale i z myslí ovlivňovaných, kteří mu tu moc dopřejí.

Vymyslel jsem svůj vlastní citát, který bych k tomu přirovnal: "Svět je velký pro toho, kdo si ho chce užívat, ale malý pro toho, kdo ho chce vlastnit." Mocný člověk se nemůže moci nabažit. Je nakažen jednou z nejnebezpečnějších chorob na Zemi. Nejhorší mocný člověk je ten, který si myslí, že svým přístupem změní svět k lepšímu, ale místo toho všechny kolem jen ničí. Je to takový mocný debil (nikoliv postižený, to je rozdíl). Když jste debil, vnucujete ostatním, co si mají myslet, co mají dělat nebo říkat, a tím všechny jen štvete. Navíc si koledujete o předčasnou smrt - takže pokud jste debilní a někdo vás zavraždí, vzpomeňte si na mě, že jsem vám to psal… Radši se posuneme dál.

Tento citát od Lao C´ je jeden z mých nejoblíbenějších: "Kdo vítězí nad ostatními, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější." Zrovna ti, kteří chtějí být "nejmocnějšími" si tento citát vykládají špatně. Dnes se totiž slovo "moc" chápe jako něco, co je spojené s přepychem, bohatstvím, věděním apod. Čím více materiálních věcí máte, tím jste mocnější? To těžko. Ten, kdo má skutečnou moc, je ten, kdo dokonale ovládá sám sebe. Nemyslím fyzicky, psychicky nebo rozumově, nýbrž duševně… víc než duševně. Ten kdo meditací dosáhne osvícení. Možná i všímavostí, uměním odpouštět, správnou volbou slov, nevytvářením iluzí do budoucnosti, nebo naopak opuštěním vyčítavých vzpomínek z minulosti apod. Pokud si tedy říkáte, že můžete vítězit nad sebou i nad ostatními zároveň, máte pravdu. V soutěžích ano. Pokud ale zvítězíte nad sami sebou, pokud opravdu zvítězíte, mohu vám zaručit, že už po dobytí světa toužit nebudete. Budete totiž vědět, že vám dobytí světa přinese až moc málo oproti vašemu vlastnímu vítězství.

Prázdnota (Úvaha)

30. listopadu 2017 v 23:09 | Martin Zbranek |  Filozofie
Tato úvaha nebude o vesmíru, nebo o temnotě, která s prázdnotou celkem dobře souvisí. Bude o prázdnotě ve mně, v nás, v lidech. Je spousta psychických stavů, které v podstatě s prázdnotou souvisí. Může to být např. "syndrom vyhoření", který nás činí vyčerpanými v oblastech, kterým se jinak aktivně, a mnohdy také s radostí věnujeme.

Asi si říkáte, že nemůžu psát o syndromu vyhoření, když je mi devatenáct, a moc jsem toho ještě nezažil. Tenhle stav jsem ale zažil. V jednu chvíli jsem dělal určité věci hrozně rád, ale v druhou se mi do ničeho nechtělo, ba co víc, bylo mi jedno, že je neudělám. Od té doby uplynuly skoro dva roky a pořád se cítím tak, že jen přežívám. Dělám věci, za které mě lidé chválí, ale já si říkám, že to není ono, že to může být lepší a je třeba zabrat. Žádná kniha mě svým dějem nedokáže pohltit, žádný film nadchnout a malba dojmout. Nezajímám se už moc o ostatní, protože prostě zapomenu… není to až tak důležité, tak to mozek vytlačí pryč. Těžko říct, jestli se o filozofii nezajímám jen proto, že hledám zdroj toho emočního neštěstí. Asi by bylo třeba se trochu přizabít, aby si člověk více vážil sebe, a v mém případě se probral z toho "snu". Ale radši to zkoušet nebudu.

Je to jen dost špatné mínění o sobě, nebo je to celé pravda? Cítím se polomrtvý, nebo i takový jsem? A nakonec ta nejdůležitější otázka: Je možné se toho zbavit, vyléčit? Doufám, že to všechno zjistím.

Nadpis této úvahy je možná poněkud nepřesný. Těžko totiž říci, zda je ten, kdo má v srdci prázdno vrah nebo zubožený člověk. Když máte v srdci prázdno, jste buď necitliví, chladní a krutí, nebo můžete být smutní, zoufalí, bezmocní a můžete trpět depresemi. Nechci se pasovat ani na jednoho. V porovnání s člověkem, který ztratil všechny blízké, je moje zoufalství jen kapkou v oceánu.
Ale každý vnímáme bolest jinak, vnímáme každodenní podněty jinak, a proto stačí i málo ke katastrofě. Nedokážeme neustále darovat lásku tak, abychom za to nic nebrali. Představte si, že se neustále snažíte o ženy (muže), projevujete city, ale nakonec to vždy nevyjde. Jak můžete být pořád optimističtí, stále plní energie a lásky?
Ano, člověk se bude snažit, já se budu snažit, když se naskytne šance. Ale jak se dozvíte, že šance už nastala? Kdy bude ten správný čas, který využijete k pokroku, abyste způsobili převrat ve vašem životě? Říká se, že to srdce rozhodne… že ve velkých věcech vždy rozhoduje. Jenže budu čekat dlouho, protože jsem nikdy včas neslyšel, jak srdce rozhodlo. Vždy bylo pozdě. Potřeboval bych si nastavit budík na to. Můj život je jedna katastrofa za druhou - nechci si stěžovat - , ale věřím, že se to jednoho dne změní. Ačkoliv vůbec netuším jak, a hlavně čím zaplnit tu prázdnotu.

Pokud máte prázdnou hlavu, pak trápíte ostatní svou hloupostí, a když srdce, pak trápíte hlavně sebe. Občas když jedu autobusem a dívám se na ty lidi tam, říkám si, co si museli prožít. Ani ne tak to, jaké povolání měli (mají), jakou školu vystudovali (studují) nebo kde se narodili, jako spíš to, co je v životě potkalo, jak se zachovali a zareagovali na zkoušky, které jim osud přichystal. Doufám, že nejsem jen fňukna, a nevymýšlím si něco, co nemám, ale myslím, že dříve to bylo lepší… tak nějak… živější než dneska (ne, za komunistů nebylo líp, tak jsem to nemyslel).

Snad to někdo pociťuje taky, tu prázdnotu. Nikomu to nepřeju, ale snad v tom nejsem sám. A snad jednou zmizí. Ale mám čekat, nebo se snažit srdce zaplnit? Poslední dobou mám leda tak srdce vycpané pilinami, zdá se.

Kam dál