Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Rok ďábla

Včera v 23:44 | Martin Zbranek |  Povídky
Můj šéf byl magor. Ne, počkejte, neodcházejte, já vím, že ten váš taky. A nejen byl, ale i stále je, že? Já vám chci ale povědět příběh, který je k nevíře. Můj šéf se totiž z naprostého magora stal úplně klidným a spokojeným člověkem. No, tak dobře, umřel no, ale já v tom prsty neměl. Teda…trochu možná, ale rozhodně neúmyslně (doufám).
Abych se ale dostal k počátku příběhu, budeme muset hodně do minulosti, kdy byl můj zaměstnavatel ještě malé miminko. Já jsem zastáncem názoru, že šéf je něco jako další živočišný druh, a pokud jím jste, pak jste se tak už narodili. Taková batolata často padají rodičům z rukou na podlahu (nejčastěji na hlavu), cpou si do pusy nadměrné množství hlíny, dělají různé naschvály a konkurují ostatním, pro ně podřadným miminům.
Můj šéf byl až doposud takové velké přerostlé děcko. Místo hlíny šňupal kokain, a pak tvrdil, že pouze zadělával na těsto. Jeho úchylkou bylo mlácení hlavou do lidí, do stolů, do zdí, do parkovacích hodin, do volantu od auta, no prostě do věcí, které byly po ruce (možná chtěl naladit správné fungování mozku, ale nikdy se mu to naladit nepodařilo). Když zrovna nemlátil hlavou do lidí, aby nemusel poslouchat jak je na tom jeho firma žalostně, musel si ze zaměstnanců buď dělat srandu, nebo je buzerovat.

Nastoupil jsem do firmy poměrně mladý, plný nadšení a energie. Když jsem dorazil na pobočku oné firmy, jedna starší zaměstnankyně se mě vystrašeně tázala: "Vy jste zákazník nebo nová oběť?"
Nejprve jsem nechápal, a tak jsem odpověděl, že jsem nový uchazeč na pracovní pozici. Nato mě žena uspěchaně prosila, abych nezahazoval svůj život, že na sebevraždu je ještě prý brzo. Než ze sebe stačila dostat všechna sdělení a popis onoho místa, které jsem si z jejího vyprávění mohl představit jako lidský masokombinát, vyřítil se ze dveří na konci chodby její šéf, kterému (jak jsem se dozvěděl) říkala "zploditel pekla" nebo "Antikrist". Hned nato se lekla a spěšně při odchodu zahalekala: "Kéž jsou všichni svatí při vás."

Říkal jsem si, jestli jsou všichni zaměstnanci zde tak nábožensky založení nebo se stanou věřícími až po určité době v tomto zaměstnání strávené. Spousta z nich měla nějaký svůj amulet, to zde bylo skoro podmínkou. Později jsem se dozvěděl, že několik zaměstnanců odsud skončilo ve vězení, protože je nebavilo spoléhat na své amulety.
Ten první skončil dříve, než jsem sem nastoupil. Nejprve zkoušel černou magii, čmáral ve skladě firmy po zemi pentagramy a prosil Satana, aby si vzal jeho nadřízeného zpět, odkud přišel. Když nepomohlo ani propichování panenek, odhodlal se zakročit na vlastní pěst. Několikrát přetáhnul svého šéfa kovovou trubkou, a přesvědčen, že zlé duchy vypudí z těla tím, že ho spálí, začal přikládat na hranici, kterou uspořádal přímo ve skladě firmy. Bohužel jeho plán nevyšel. Někdo si všimnul, že v hale hoří a zavolal hasiče, kteří muže zpacifikovali dřív, než stihl alespoň osmažit obličej jeho šéfa. Když u soudu zjistil, že se jeho oběť probrala z bezvědomí a přežila, prý zvolal na celou soudní síň: "Všechno snažení přišlo vniveč," přičemž lámal rukama nad hlavou.
Když mu později dělali na klinice psychotesty, zjistili, že ten muž je úplně normální a nikdy labilní nebyl. Ano, právě tak působila na normální lidi osoba, všemi zaměstnanci nenáviděná. Lidem cvakal spínač z "normálního" na "z šéfa naprosto postiženého" jedince.

Další pokus o odstranění diktátora byl zahájen o měsíc později. Svou misi započala tentokrát postarší žena, které se její šéf vysmíval, že je tlustá blbá brýlatá kráva. Její trýznitel pochyboval, že by byla žena něčeho schopna, a tak udělal dokonce několikrát zásadní chybu, že si od ní nechal uvařit kafe. Začalo to projímadlem, pokračovalo přes moč a skončilo rozpuštěným jedem na krysy v jeho každodenním ranním šálku. Několikrát se podělával, zvracel, a myslel, že se každou chvílí roztrhne, na což by se dívala žena s větším úsměvem a uspokojením, než kdyby se klepal na zemi s pěnou u huby. Druhý pokus o zneškodnění dopadl tedy dalším neúspěchem a tyran skončil pouze v nemocnici, a ne na krchově. Žena vyvázla s pouhým vyhazovem, ale byla šťastná, i když jí mrzel její neúspěch.

Předposlední pokus se odehrál dva měsíce po tom, co jsem nastoupil do zaměstnání (ano, opravdu jsem tam nastoupil, jelikož bylo v této oblasti těžké sehnat práci). Byl to už starý veterán, který hledal pouze klidnou práci v kanceláři. Jenže hledal ve špatné lokalitě a vítr ho zanesl právě sem. Moc dobře jsem ho neznal, ale musím říct, že jako voják měl železnou disciplínu a jen tak ho něco nerozhodilo. Ale náš šéf taky nebyl jen tak něco, byl víc než dost. Po pouhých několika týdnech, kdy ten vysloužilý voják přijal pracovní nabídku, začal pevně rozhodnut se svou operací. Doslova operací, kterou nazval "Stalingrad" (možná proto, že se považoval za Rusa a svého šéfa za nacistu). Vzal to všechno z vojenského hlediska.
Hledal slabiny nepřítele, jeho harmonogram zálib a koníčků. Doma si vytvořil nástěnku, na kterou vyvěsil možnosti zabití a plány útěku od vraždy. Ze zkušeností z tajných operací věděl, že musí protivníka odrovnat potichu a jeho mrtvolu odklidit tak, aby se nenašla. Jenže to na něj bylo moc složité, a tak z toho musel udělat nehodu. Napadlo ho, že by mu třeba mohl nasypat ricin do kokainu. Ricin jako vysoce prudký jed by ho dokázal ve správném množství do týdne usmrtit. Nebo by mu mohl vyřadit brzdy u auta z provozu. Když už byl u toho auta, vzpomněl si, že ten idiot rád mlátí hlavou do volantu, jelikož si před odjezdem z práce vždycky šňupe a je nabitý energií, kterou musí ventilovat. Tak ho napadlo, že by mu ke klaksonu s airbagem namontoval ještě něco. Při té představě jak si šéfík bouchne hlavou o volant, ze kterého vystřelí nejen airbag, ale i broky, voják silně slintal. Ale na druhou stranu litoval tak rychlé smrti.
Nakonec prostě zrealizoval plán únosu. Bude ho doma mučit (samozřejmě inkognito) a potom, ho možná i pustí, aby z toho nebyla vražda. Byly zrovna svátky vánoční, když se rozhodl pro únos. Nejprve někdo veterána zpozoroval, jak tahá do auta něco, co vypadá jako vánoční stromeček. Lidem bylo jen divné, že byl zabalen v černém igelitu a vypadalo to jako by se hýbal, ale stejně se moc nestarali. Nechtěli mít na svátky problémy, a navíc jim ten pán co to tahal, dokonce zamával, tak to přeci nemohl být vrah.

Když dojel s igelitovým pytlem domů, připevnil jeho obsah na židli ve sklepě. Tam mu kladivem zpřerážel prsty na rukou, a potom že ho nechá zase být. Jenže jeho oběť se ze zlosti prokecla, že on (mučitel) smrdí stejně jako jeden z jeho zaměstnanců (ač nevěděl přesně kdo), a že si ho podá, až zjistí, co je zač. Ze strachu, že by přišel na to, kdo ho doopravdy mučí, ho vzal do auta, a jako že auto utopí v řece.
Tak jel z města pryč a v hlavě si přemítal, jaký bude mít problém, když policie najde mrtvolu jeho šéfa v jeho autě. Ale přemýšlel až moc a jednu zatáčku říznul rychleji a ostřeji než chtěl. Obsah kufru vyletěl pryč a proletěl prosklenou verandou domova důchodců, kde stařešinové hráli bingo. Když se oběť probrala z igelitového pytle, údajně pobíhala nahá naprosto nekontrolovatelně po celém areálů domova důchodců.

Po několika dnech usvědčili veterána z pokusu o vraždu. Když strážníci dorazili na pobočku firmy, kroutili hlavou a nemohli uvěřit co se tu děje a odkud se ta negativní energie bere. Když se ptali zaměstnanců, proč se tu už několikrát děly nevysvětlitelné anomálie, každý ukázal prstem na dveře kanceláře svého nadřízeného, a beze slova od nich co nejrychleji utekl. Někteří se dokonce cestou pryč pokřižovali a odříkali poněkud upravený Otčenáš, který zahrnoval fráze typu: "Trpělivost vezdejší dejž nám dnes a odpusť mi moji budoucí vraždu. Neuveď mě v pokušení neshodit nadřízeného pod kola autobusu. Amen."
Po této inspekci v pekle strážníci dosvědčili u soudu, že byl veterán nakažen chorobou, kterou medicína zatím ještě nezná. Voják tedy dostal vzhledem k okolnostem, jako byl vysoký věk nebo věčně vyšinutý šéf, pouze dva roky vězení.

Tak se finálně dostáváme k poslednímu pokusu (ač jich bylo i více, ale už si všechny nepamatuji), jenž nebyl tak úplně pokus o likvidaci šéfa. Mělo jít o oslavu jeho narozenin, kterou tak nějak uspořádal sám a všichni byli nuceni přijít. Můj šéf miloval sladké cukroví a byl alergický na oříšky, což jsme se dozvěděli až po jeho smrti. Tak jsem přinesl domácí buchtu s oříšky. Pod vlivem jeho dobře známého bílého prášku, kterému říkal mouka, do sebe začal ládovat jeden kousek buchty za druhým, až mu zaskočilo. Jedna má kolegyně doběhla do šatny pro deštník, kterým začala mlátit do svého nadřízeného, aby z něj dostala ten osudný drobek. I když se ale podařilo ho zachránit z jednoho, umřel na druhé, na alergickou reakci. Bylo to neskutečně morbidní. Tolikrát se ho někdo snažil odrovnat, až nakonec na svoje narozeniny sám sežral oříškovou buchtu.

Ležel tam s poněkud nafouknutým obličejem hlavou k podlaze nějakou dobu, než ticho prolomila spolupracovnice prohlášením, že se stejně dožil vysokého věku, což jsem nechápal, jelikož mému šéfovi bylo čtyřiadvacet let. Ale asi měla pravdu, na to kolikrát se někdo snažil na toho magora spáchat atentát.

Ale jak už jsem říkal na začátku, můj šéf se stal klidným a spokojeným člověkem.
 

Rady pro tvůrčí psaní

Včera v 22:00 | Martin Zbranek |  Extra články
1) ZAUJMĚTE PŘÍBĚHEM (NÁMĚTEM)
Tahle rada by měla nahrávat lidem, kteří nejsou moc dobří v psaní. Nejdřív zkuste psát krátké povídky, básně, recenze, komentáře apod. Dávejte je přečíst především přátelům (rodičům a známým příbuzným se nedoporučuje). Nejlepší volbou je dávat své práce na internetový blog. Když uvidíte alespoň nadprůměrné kladné ohlasy, měli byste zkusit něco většího. Zkuste zaujmout neobvyklým, nebo dokonce originálním příběhem, který je plný zvratů, a u kterého se nečekaně vyvíjí události.

2) ZAJÍMEJTE SE
Dívejte se na filmy, seriály, dokumenty apod. Dále byste měli číst, a to cokoliv. Pokud čtete pouze jeden určitý žánr, není to to pravé (ještě horší je, když je to vždy jeden žánr od jednoho autora).
Když píšete, měli byste si zjistit informace k tomu potřebné, abyste pochopitelně do knihy nepsali nesmysly (ty jsou přípustné samozřejmě v žánrech typu fantasy). Doba získávání podkladů může trvat i přes půl roku, než začnete psát.
Když se díváte třeba na film, zkuste si domyslet, jak bude jeho děj pokračovat. Většina filmů má typický scénář, a tak je pro mě jednoduché domyslet si druhou polovinu filmu. Takový film má ještě možnost záchrany v oblastech jako prostředí příběhu, chování postav, počasí apod., ale většinou se už nedají spasit.
Takovéto předvídání můžete aplikovat pochopitelně i na knihu a předvídat tak děj. Ztratila se někomu nějaká věc? Co ta osoba udělá? Půjde tu věc hledat nebo si koupí si novou? Řekne, že jí stejně nepotřebovala, nebo si bude chtít koupit novou, ale nemá na ni peníze, a tak ji musí najít? Možná, že je ta věc originální, a tak ji musí za každou cenu najít. Záleží na vás, kolik možností vymyslíte.

3) SPECIALIZUJTE SE
Touto radou je myšleno především čerpání vašich zkušeností z věcí, které znáte nejlíp (vaše sporty, hobby, obor, který studujete nebo jste vystudovali apod.), nebo prostě co jste zažili a znáte alespoň naoko. Někdo rád říká, že čím jste starší, tím jste zkušenější, ale takoví lidé mají ve zvyku věci generalizovat a házet tak do jednoho pytle. A ještě horší je, když vám říkají v mládí, že nebudete dobří v psaní, jelikož máte málo zkušeností na svůj věk. V mládí máte totiž úplně jiný pohled na svět, a to je vaše síla. Navíc nemusíte mít moc zkušeností na psaní fantasy nebo pohádek, kdy jsou v knize vymyšlené světy, a příběh se tak nemusí řídit podle chemických vzorců a fyzikálních jevů.
Když ale dojde na řeč o mezilidských vztazích, potom už může nastat problém (to chce potom sledovat filmy především na toto zaměřené - dramata, psychologické, životopisné, nebo i komedie).
Specializací může být myšlen i žánr. Sami musíte zjistit, v jakém žánru vynikáte a měli byste se ho držet, dokud ho nevypilujete. Až tak uděláte, můžete se vrhnout na další.

4) PIŠTE SI KONCEPT (OSNOVU)
Konceptem nemyslím pouhé nastínění příběhu, ale i naplánování jednotlivých zvratů či delších dialogů. Často to bývá docela věda. Dnešní příběhy nemívají osnovu tvořenou úvodem, statí a závěrem, nýbrž situací, komplikací a rozuzlením (stejně je tomu tak u filmů nebo dokonce televizních reklam). Zkušenější autoři nepopisují zpočátku prostředí (vynechávají úvod) a přecházejí přímo do dané situace, při které (např. při dialogu dvou postav) popisují místo, postavy apod. Většinou je příběh tvořen 10% situací, 60% komplikací a 30% rozuzlením.

5) PROLÍNEJTE DĚJSTVÍ
Asi nemusím zmiňovat, že to, co se objeví na začátku knihy, může být i na jejím konci. Především je dobré využívat detailů, které si ale čtenář musí zpočátku pamatovat, aby si ke konci (kdy se ten detail znovu objeví) čtenář řekl: "Aha, no jo, to vlastně bylo na začátku!"
Když píšete několikadílnou knihu, je vhodné použít určitý "detail" třeba v první, a potom až zase v poslední knize. Děj příběhu se může v příběhu vracet znovu na začátek, kdy čtenář třeba zjistí, že to, co hlavní hrdina hledal, se nachází tam, kde už jednou byl (a možná právě na počátku knihy). Není na škodu vypsat si děje všech knih z několikadílné série a experimentovat v jejich prolínání.

6) NAPÍNEJTE
Tím není myšleno, že čtenáře nebo diváka upevníte na skřipec. Spousta lidí ví, že abyste udrželi u televize diváky a u knihy čtenáře, je zapotřebí napětí. Napětí není pouze v žánru thriller (thrill = napětí, vzrušení), ale u všech žánrů. Napětí může vyvolat hádka, rozpor mezi lidmi (drama), vtipné scény (komedie), silný soulad mezi lidmi, sex (love story, erotické) apod. Napětí nespočívá pouze v tom, že je divák nebo čtenář vystrašený (z hororu) nebo nabuzený (z akční střílečky). Je umění vytvořit knihu či film tak, aby po celou dobu u nich strávenou, byli diváci nebo čtenáři stále napjatí (film jako např. Hardcore Henry). Dávejte ale pozor abyste knihu nepřeplácali stereotypním napětím, takové filmy či knihy téměř postrádají poutavý příběh.

7) VLOŽTE DO DÍLA MYŠLENKU
Jakákoliv kniha či film má určitou myšlenku, poselství, vzkaz ke čtenáři nebo divákovi. Dokonce i komedie mají takovou myšlenku, ač jí člověk nevěnuje moc pozornosti, jelikož vnímá především vtipy a hltá humor. Většinou je to prostě na čtenáři (divákovi) jak si dílo vyloží a vysvětlí.
Například má povídka Hrbáč kritizuje společnost a poukazuje na lidské předsudky, které dovedly nevinné k vraždě dvou lidí. Varuje také před výčitkami svědomí z vraždy, které mohou být tak silné, až z nich může člověk zešílet, ba dokonce zemřít (Jasně, je to extrém, ale o čem by ten příběh byl, kdyby záporáci nedostali, co si zaslouží?). Pokud vám tento popis něco říká, možná znáte knihu "Tereza Raquinová" od Emila Zoly, ze které jsem se inspiroval.

8) NAVAZUJTE TEXT I POSTUPY
Tuto radu asi netřeba zmiňovat, ale spousta lidí s tím opravdu problém má. Nejhorší co můžete udělat je, když přeskakujete z popisu jedné věci na druhou, nebo začnete popisovat vnitřní strukturu oné věci. Začínat by se mělo především popisem vnějším (to, co postavy na první pohled vidí a mohou rozeznat). Dbejte také na to, aby byly informace v knize čtenáři k užitku (pokud nejsou, nemají v knize co dělat). Informace by se také neměly opakovat (např. "Lukáši, slez z toho stromu!" zahalekal Dan. Lukáš slezl ze stromu a došel k Danovi.).
Postupy vyprávění by se měly střídat. Lepší častěji střídat, než čtenáře odradit dlouhým popisem, úvahou apod. Postupy vyprávění mám na mysli např. popisy (prostředí, míst, postav aj.), úvahy (zamyšlení hrdiny nad vlastním životem nebo situací, ve které se nachází), dialogy atd.
Měli byste se vyvarovat dlouhým popisům bez přímých řečí.
Charakteristika postav by měla být zřejmá z jednání postav, a ne z toho, že vypíšete jaká ta postava je.

9) EXPERIMENTUJTE
Experimentovat můžete při tvorbě knihy se vším. Postavy byste měli perfektně znát. Dobré je, když si sepíšete co nejvíce informací k jednotlivým postavám, ke kterým přidáte i obličeje (např. vytisknete fotky herců, kteří vypadají zhruba jako vaše postavy) - to vše si můžete vyvěsit na nástěnku, a vždy když nebudete při psaní vědět, jak se daná postava zachová, podíváte se na nástěnku, na její obličej a představíte si, jak se chová a co říká.
Jedním z triků na dialogy postav je tzv. otočení dialogů (představte si, jak vaše postava říká pravý opak toho, co by říct měla např. Mám tě rád x Nenávidím tě)
Dalším experimentem je zkrácení příběhu v co nejmenší (nejkratší) časový úsek - jedná se o tzv. časovou kompresi, kdy se děj odehrává pouze jeden den, týden, měsíc apod., nikoliv rok nebo několik let.

10) LIDÉ MILUJÍ PROTIKLADY
Pamatujte na to, že lidé milují záporáky pořádně záporné a hlavního hrdinu co nejlepšího dobráka. Takto přehánět se často vyplatí, ale má to svá omezení. Autoři přechází mnohokrát do takových extrémů, že to čtenáře přestane bavit - např. Chce záporák zničit celý svět? Pche, jak originální. Příběhy typu: "Někdo hrdinovi vyvraždí rodinu, a on se vydává na cestu za pomstou" nebo "Někdo chce odpálit celé město a hlavní hrdina město samozřejmě zachrání". Takové příběhy už prostě nemají co dělat jak v knize, tak v televizi (jedině pokud se příběh nevyvíjí značně okořeněn např. "Někdo chce odpálit celé město, protože v tom městě žijí lidé, kteří pouze vypadají jako lidé. Potom vzniká u hlavního hrdiny vnitřní rozpor, jestli je opravdu jeho protivník záporák, nebo chce pouze zachránit civilizaci před těmi bytostmi." - tohle je samozřejmě jen ukázka, já bych takový příběh nepsal)

PAMATUJTE
Pamatujte na to, že když píšete příběh, neměl by popisovat realitu, ale její dokonalou iluzi (pochopitelně až na několik výjimek jako fantasy nebo autobiografie - popisujete pouze realitu)

Příběhy se dělí na vertikální (děj ovlivňují postavy) a lineární (postavy jsou ovlivňovány prostředím), a dále na otevřené (víme, o co v knize jde a příběh si můžeme domyslet) nebo uzavřené (kdy se nám děj otevírá postupem knihy - typický je mysteriózní příběh).

EPILOG
Od psaní, jako od mnohých riskantních věcí, se vás bude snažit mnoho lidí odradit (především pokud budete chtít vydat knihu). Jenže život bez zkoušení není člověku hoden žití, a proto až vám někdo bude říkat, že něco nedokážete, ignorujte ho. Dokážete všechno, co bude ve vašich silách. Stačí zabrat.

Informace o článcích

Pondělí v 18:34 | Martin Zbranek |  Projekty
Zdravím všechny návštěvníky blogu. Chtěl bych pouze informovat o tom, co bude vše v pátek k vidění na blogu. Tak zaprvé, už teď je aktivní anketa, kde si můžete sami zvolit, jakým směrem se má blog ubírat více. Za druhé budou k vidění nejen filozofické úvahy a kresby, ale i jedna kratší (doufám vtipná) povídka (ta vyjde zítra) a rady do tvůrčího psaní (ty vyjdou také zítra - konečně jsem sehnal dost podkladů).

Zjistil jsem, že nestíhám psát články na blog dostatečně rychle (i přesto, že mám prázdniny) za to se omlouvám, ale co je psáno, že má v pátek být, to bude. Přece jen mi psaní knihy, kterou budu chtít vydat knižně, zabere přinejmenším pět hodin denně. Navíc čtu a píšu spousty dalších věcí, které vždycky pouze načnu a nemám další materiál, abych z toho udělal plnohodnotný článek. Děkuju vám za trpělivost a zatím naviděnou.
 


Život a povinnosti

Pátek v 23:12 | Martin Zbranek |  Filozofické kresby

- Čím výše je člověk od života, tím víc po něm touží, jelikož lidi si dokáží věcí vážit plně jenom tehdy, pokud je na chvíli ztratili.
- Čím víc povinností máte, od kterých se odprostíte, tím horší bude návrat do toho žít život (tím bude pád z výšky větší)
- Až budete moc vysoko, může se stát, že se váš mrak povinností rozplyne, jelikož z toho množství povinností zešílíte. Potom můžete spadnout z tak vysoké výšky, až prostě zemřete.

Život a povinnosti (Úvaha)

Pátek v 23:03 | Martin Zbranek |  Filozofie
Nevím, jestli mám jen takový pocit, ale přijde mi, že v dnešní době má člověk čím dál více povinností. Spousta problémů pochopitelně zaviňuje uspěchaná doba. Pokrok jde dopředu tak, že ho snad ani lidstvo nestíhá, a člověk maká rychleji, ač s vylepšenými technologiemi. Musím se přiznat, že nemám rád počítače. Rád na nich sice píšu (dřív jsem byl dost rád, jelikož jsem byl línej a hrál na nich hry), ale nesnáším různé programy, se kterými jsem pracoval ve škole. Právě tam se projevila moje pomalost více než kde jinde. Nebyl jsem naštvaný ani tak na to, že se ostatním nevyrovnám (jelikož v životě nejde jenom o rychlost a o to, kdo je lepší), jako spíš na to, že je to horší než učitelské tlachání v učebně, kde alespoň máte šanci si kreslit (je jedno co, klidně i hvězdičky dokud vám neodumře ruka). Pamatujte na to, že vy nejste špatní, mnohdy to je totiž právě učitel, který vás kárá. Pokud projdete od Základky až po Vysokou, potkáte se tak minimálně se třiceti různými učiteli. Já mám zatím za sebou základku, střední školu a minimálně přes třicet učitelů už teď, a můžu vám tu napsat, že jsem se v životě setkal se dvěma či třemi učiteli, kteří uměli učit. Je to opravdu znát.

Život zahrnuje povinnosti vždy a jeho paradoxy jsou všem nejspíše zřejmé. Když jste mladí a plní energie máte školu, po škole práci a ve stáří na opotřebované klouby už jen smrtí končící volno (pokud chcete). Jenže když jste mladí, měli byste užívat života, ne? Ano, tak by to mělo být, ale kdyby tomu bylo příliš, potom by se lidstvo nikam neposunulo, jelikož by si zvyklo zanedbávat povinnosti. Proto máme pouze dvouměsíční prázdniny. Škola bohužel ve většině případů zahrnuje pouze povinnosti a z nich plynoucí stres. Pozitivní ohlas může mít to, že ve škole trávíte čas se svými přáteli,
jinak v tom zřetelné výhody nevidím a radši se učím doma.

Povinnosti však nemusí být vždy špatné. Pokud se člověk v životě snaží, může dosáhnout takové pozice, kdy ho povinnosti budou bavit, jelikož to může být součástí jeho hobby. Já měl smůlu, že jsem neuspěl na umělecké škole, a navíc jsem se (já idiot) rozhodl pro zeměměřickou školu (kvůli pozdějšímu uplatnění) i přesto, že jsem mohl jít na uměleckého řezbáře. Jenže málo lidí ví v patnácti, co bude dělat (co by chtěl studovat) a kde skončí za pár let.

Když jste mladí, nejspíš chcete vydělat balík, abyste nemuseli do konce života pracovat. Upřímně vám tu píšu, že nechci nepracovat do konce života. Víte jaká by to byla nuda? Nepočítám s tím, že napíšu knihu a budu rozhazovat peníze všude kolem. Chci být šťastný. Bohužel spousta lidí nechápe, že šťastní mohou být i s minimem peněz. Nebudete mít tolik špatných povinností, když si vyberete správnou práci. Pokud vám v ní navíc dobře platí, tím pochopitelně lépe pro vás. Pokud si vyberete špatnou práci, pořád můžete dohnat špatnou náladu z ní volným časem doma. Najděte si nějaký koníček či partnera/partnerku.

Osobně vám můžu doporučit zatím dvě knihy: "Den, kdy jsem se naučil žít" a "Muž, který chtěl být šťastný". Díky nim jsem si opravdu uvědomil, jak pohlížet na svět a co v životě chci. Chci být známý, ale ne bohatý. Nemusím být slavný, ale chci svým psaním lidem něco přinést. A i kdybych měl změnit alespoň jeden lidský život k lepšímu, budu vědět, že to stálo za to.

Bonus ve "Filozofických kresbách" k tomuto tématu.

Revoluce

Pátek v 0:27 | Martin Zbranek |  Básně
Z hlubin temných lidských duší,
dere se ta podlá zloba,
na nevinných vybíjet ji se nesluší,
počkejte, až přijde jejich doba.

Už brzy nadejde správný čas,
kdy teorie stane se dogmatem,
kdy každý rovnocenný lidský hlas,
bude pro vládu revolučním obratem.

Na diktátory padne strach,
a jejich věrní přeběhnou,
dostaví se i starý brach,
kat i se svou sekerou.

Po tom všem snad přijde spása,
větší svoboda přijde vhod,
už teď dav na náměstí hlučně jásá,
zrádce hází do hlubokých vod.

Jenže co z krve vzejde, vezme krev,
oheň sežehne hrozny vinných rév,
národ upadne znovu v hněv,
už nikdy neuslyší ptáků zpěv.

Nikdy se toho nevzdám

21. června 2017 v 23:54 | Martin Zbranek |  Povídky
"Já to nechápu, vždyť to bylo nejdřív bílý a teď je to černý. Jakej to má smysl? Tak jsi to udělal černý no, a co dál?" otázala se nedočkavě žena muže v bílém plášti, který byl poněkud barvitě špinavý.
"Dál na to přijde cokoliv, co si zamaneš. Z pohledu materialisty především barvy, ale tak, aby tvořily určitou scénu, výjev," vysvětloval muž.
"Ano, ale já myslela, jestli už máš něco konkrétního?"
"Ach tak, nemám. Ale jsi mým hostem, tak můžeš něco vymyslet. Cokoliv, třeba i abstraktní věc."
"Opravdu? To bys zvládl? Hmm…tak tedy vztah mezi mužem a ženou," pohlédla na umělce vyzývavě.
"Láska? To je hračka. To bude jedno srdce ve druhém, ale budou strakaté, jakože jsou propojené. Jedno v oranžovém a druhé ve žlutém," odpověděl bez zaváhání malíř.
"Jedno v druhém, to se budou překrývat, ne?"
"Mužské srdce bude větší."
"To jako že muž cítí větší lásku ke své milé? To je docela nespravedlivý."
"Bude značit ochranu toho menšího, svého protějšku. Tak to má snad být, nemyslíš?"
"To ano, ale lidé si to stejně nejspíš vyloží špatně."
"K obrazu nebude napsané, které srdce je mužské a které ženské. Navíc si myslím, že logičtější bude to větší mužské, jelikož chrání svou milou. Kdybych neměl tu moc odhalit, co se skrývá za tím větším srdcem, pravděpodobně by má ruka namalovala pouze jedno velké srdce, protože to by bránilo své menší za sebou i před našimi pouhými pohledy. Navíc nejde ani o to, čí srdce bude větší, jde o to, čí duše bude čistější a upřímnější."
"Jasně…, ale jak tam chceš namalovat duši, aby to pochopil každý? Navíc ty srdce budou oproti duši až moc konkrétní objekt, no ne?"
"Ano, srdce jsou celkem konkrétní, proto nesmí být pevně ohraničena, ale musí se rozplynout do prostoru. Bude z nich navíc vyzařovat jakási aura, a to bude právě ta duše, takové neviditelné energetické pole lásky."
"No páni, slušně se vyznáš," pokývala hlavou žena v údivu a toužebně se zadívala na malíře.
"Ano, taky že mám inspiraci," usmál se na svou ženu umělec a mluvil dál.
"Jsem rád, že tě mám, nikdy se tě nevzdám. Dokud mě smrt od plátna a barev neoddělí," pronesl vášnivě a místo své ženy objal stojan, na kterém stálo černé plátno.

Láska (Úvaha)

21. června 2017 v 22:24 | Martin Zbranek |  Filozofie
Dnes bych vás chtěl seznámit s úvahou na téma dost obsáhlé. To téma a lidský cit většina lidí považuje za nejdůležitější k životu potřebný cit. Spousta lidí ho proklíná, když ztratí své blízké, spousta lidí ho nechce cítit, jelikož se bojí, co přijde po něm, a spousta lidí ho potlačuje, jelikož je už několikrát zklamal.
Avšak není člověka, který by ho v životě neokusil alespoň jednou. Řeč je o citu s názvem láska.
Láska většinu z nás provází celý život. Ať už láska k přírodě, k blízkým, k rodině, nebo prostě k životu. Chemický vzorec pro ten cit neexistuje, fyzikální jev nelze dokázat a matematická funkce o něm nepojednává. A přesto lidi k sobě pojí chemie, přitahuje je k sobě jako fyzikální síly dvou magnetů, a nelze tvrdit, že patří do množiny prázdné. Slovně definovat lásku je velice obtížné. Je to souznění či euforie? Možná. Je to kombinace dobré nálady, dobrého prostředí a dobré společnosti? Možná. Jisté je to, že neexistuje jen jeden typ lásky. Existuje mateřská láska, partnerská láska (nejčastěji mezi mužem a ženou), láska k přírodě (přírodní láska, chcete-li) nebo příbuzenská láska, ale také spousty dalších. Vyvstává zde však otázka, jaká je mezi nimi spojitost? Pouze ta, že někoho či něco milujeme nebo máme rádi. Nelze tyto typy srovnávat, jelikož naši mámu či babičku máme rádi a svého životního partnera milujeme. To, že se říká, že své rodiče milujeme, to se prostě jenom říká, a pokud tomu tak je, má daný člověk společností nepochopitelnou úchylku.

Zamyslete se na chvíli nad tím, co pohání člověka v životě. Je to srdce, nebo duše jako motor? Je to krev, nebo láska jako palivo? Pokud krev neproudí do srdce, pak se srdce zastaví a motor přestane fungovat. Pokud člověk nemiluje, není milován, nebo má pocit, že není milován, pak láska neproudí do duše a člověk ztrácí chuť k životu, který často končí tragicky.
Každý člověk se v životě dostane na určitou úroveň bídy, jeho duševní krize, kdy se dostane na dno. Dno bychom ale chápali jako nejhorší možnou životní situaci, ve které se může člověk ocitnout, což by byl nejspíše okamžik, kdy pomýšlíte na sebevraždu. Někdo to překoná, protože zachová klidnou hlavu, nebo je jeho utrpení stále na hranici snesitelnosti. Záleží na osobnosti, kolik toho daný člověk vydrží. Někdo se sebevraždy prostě bojí, a tak dá životu další šanci, ale potom spíše přežívá. Člověk však musí pochopit, že pokud se dostal na naprosté dno, kdy stál na mostě a rozmýšlel se mezi životem a smrtí, pak bude těžké dostat se zpátky do životního cyklu. Takoví lidé přišli o někoho, kdo jim byl blízký, ztratili něco, na čem byli závislí, a tak musí znovu hledat zdroj lásky, která je také většinou zdrojem štěstí.

Ale je načase abych se dostal znovu přímo k tématu. Někdo by mohl tvrdit, že dokáže definovat všechny typy tohoto citu. To je pošetilost, stejně jako srovnávat, která podoba lásky je nejsilnější. Nelze říci, že partnerská láska je silnější než všechny ostatní. To, že ji cítíme nejuvědoměleji, nemusí nutně znamenat, že i nejsilněji.
Osobně jsem v životě miloval jen jednu ženu, tak abych tomu mohl říkat láska. Jenže na to jsem byl mladý, abych dokázal vůbec určit, co k ní cítím, a ona mě brala vždycky jen za dobrého kamaráda. Jo přesně, ach ten "friend zone". Jenže člověk si uvědomí, co ztratil, až když je pozdě. Ale nejhorší bylo to čekání na zjištění, když vám někdo řekne, že vás má radši jako kamaráda a to ať už jste sebelepší. No prostě na vzhledu záleží, ne že ne. To však platí, pokud chcete udělat dojem pouze na ženu, které se nelíbíte, ale kterou milujete. Myslím, že většina žen dá přednost vašemu postoji, mluvě, a rozumovému myšlení (ano, až tak optimistický jsem, že si nemyslím, že zlatokopky a frajerky vládnou světu, i když je jich stále víc a víc). Navíc pokud chcete pouze sbalit holku, abyste si užili, potom nejde samozřejmě o lásku.

Dle mého názoru je však nejlepší partnerská láska utvořená z přátelství. To bývají i třeba dva lidé, kteří by se na první pohled nikdy nedali dohromady, ale jejichž láska trvá prý neobvykle dlouho. To je samozřejmě dané tím, že v přátelství už spolu oba jsou třeba několik měsíců, a tak mají čas na to, pořádně se poznat. V to bych také doufal, jenže to bych musel chodit mezi lidi, a ne číst, psát literární díla, malovat, vyrábět věci ze dřeva apod.
Láska, ale nemá pouze pozitivní ohlasy. Jak už jsem uvedl na začátku článku, lidé tento cit občas proklínají. Sám to mohu potvrdit a objasnit. Když jsem potkal onu dívku, která mi sdělila, že jsem pro ni radši kamarád, nevěděl jsem, na co mám být nahněvanější víc, zda na ni, či na cit, který jsem vůči ní cítil. Jenže být na někoho naštvaný proto, že vás nemiluje, je pochopitelně blbost, tedy pokud zrovna nečekáte na to zjištění dva roky, což jsem čekal. Nakonec jsem začal brát všechno s odstupem, a přestal se snažit, jelikož hledáním té vyvolené bych strávil celé měsíce. Přece jen jsem dost vybíravý, moje slabina.

Lásku nepochybně proklínají ale nejvíce ti, kteří o někoho přijdou. Nemohu tvrdit jaké to je, jelikož jsem o nikoho takového nepřišel. Mohu se pouze domnívat, na základě knih, filmů, seriálů a jiných zdrojů, že se jedná o nejhorší ztrátu. Už pouze film "Zachraňte vojína Ryana" dává najevo, jak těžké to muselo být pro matku čtyř bratrů, z nichž tři padli v boji. Ale ten pocit, že se vám váš poslední syn vrátí domů, to musí být něco neuvěřitelného.

O tomto tématu bych mohl psát hodiny, ale přece jen by to asi nikdo číst nechtěl. Tak to nějak uzavřu. Asi každý zažil ten moment, kdy pomyslel na sebevraždu. Já byl ještě dítě, když jsem kvůli nějaké banalitě zabrousil na stránky o tom pojednávající. Přece jen jsem ale na nich strávil ani ne deset minut a nápad na sebevraždu jsem zavrhnul a nikdy víc na ni nepomyslel. Byl jsem prostě zbabělec, v tom dobrém slova smyslu.
Až se někdy dostanete na dno, vzpomeňte si na ty šťastné chvíle, kdy jste měli po boku někoho, na kom vám záleželo, koho jste měli rádi, ba dokonce milovali. Vzpomeňte si, nikoliv abyste byli nešťastní z toho, že už se to nevrátí, ale proto, aby vám ta vzpomínka dala novou naději, novou jiskru do života. Ti co umřeli, se už nevrátí, chvíle s nimi také ne, ale ty chvíle plné štěstí, ano, ty nastat mohou, stačí se jen snažit a zažít znovu, ač s někým jiným. Není to totiž osud, který vám hází klacky pod nohy, nýbrž vaše pesimistická mysl ztrácející víru ve štěstí.

Pokud se v životě nesnažíte, pak si musíte položit otázku: Co dělám na tomto světě?

Budoucnost blogu

20. června 2017 v 23:12 | Martin Zbranek |  Projekty
První etapa budování blogu zahrnuje jednu povídku (Hrbáč), pět básní (Babička, Maminka, Anděl, Odplata a Revoluce), tři filozofické úvahy (Láska, Nenávist a Štěstí) s úvodem do filozofie a tři filozofické kresby s popisem (kterým jsem názvy ještě nepřidělil) a jeden extra článek (rady při psaní knihy). Tyto práce budou všechny k vidění od 30.6. 2017.
Zároveň bych chtěl upozornit na odstávku blogu ve dnech 1.7. - 7.7. 2017, z důvodu mojí absence. V těchto dnech nebudou přidávány žádné články, ale blog bude volně dostupný.

Druhá etapa začne dne 10.7. a bude trvat až do 31.7., v jejímž intervalu přibyde jedna kratší povídka (Na úřadě), dalších pět básní (jména neznámá), dvě filozofické úvahy (Strach a City), dvě filozofické kresby s popisem (názvy neznámé) a dva extra články (postřehy z knih a z filmů). Možná dojde i na bonus.

Oko mé dohlédne až na třetí etapu, která se bude konat ve dnech 1.8. - 20.8. 2017. Jaké články z jakých oblastí teď nevím, přece jen je k tomu daleko. Na konci třetí však podniknu něco extra (více extra než extra články).


Další etapa blogu je nejasná, přece jen v září nastupuju buď do práce či na vysokou. Plánuji také vydat knihu (zatím jen jednu podle úspěchu, námětů mám ale zhruba pět, přičemž tři z nich by tvořili trilogii). Kdybyste měli nápad kde propagovat knihy začínajícího autora, rozhodně napište do "Zpráva autorovi" v menu po levici. Za vaše nápady nejen k propagaci vám předem děkuji.

Úvodem do filozofie

19. června 2017 v 22:46 | Martin Zbranek |  Filozofie
V dnešní době je filozofie něco málo ceněného a sotva známého. To, že se o ní mluví, ještě neznamená, že by lidé měli pojem, o čem vykládá. Chtěl bych tímto článkem především upozornit mladé a upoutat jejich pozornost na filozofii, kterou většina z nich hodnotí záporně. Osobně tvrdím, že nejlepší cesta jak si oblíbit filozofii je ve skrze citáty. Pouhá věta, dvě, nebo i více, které naznačují něco, co je buď objektivní, a co si může každý vyložit jinak, nebo subjektivní, čehož význam je myšlen konkrétně pro danou věc, ale třeba také v určité hádance. To jsou například tyto citáty:

- Osud zkouší nejvíce ty, které má nejvíce rád, aby z nich něco bylo.
- Velkých věcí se nedosahuje svaly, rychlostí nebo fyzickou obratností, nýbrž uvažováním, silou charakteru a úsudkem.
- Vláda lidu, v souladu s vůlí lidu a pro lid, nezmizí z povrchu Země.
- Láska a strach nemohou existovat společně, ale jestli si máme vybrat, je lepší být obávaný než milovaný.
- Život není o tom, jak velkou ránu dokážeme dát. Je o tom, jak velkou ránu dokážeme přijmout, vstát a jít dál.
- Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.
- Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější.
- Aby zlo zvítězilo, stačí jen, aby ti dobří nedělali nic.
- Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.
- Rozum a srdce jsou jako přesýpací hodiny. Kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní.
- Láska je velký mistr. Učí nás být tím, čím jsme nikdy nebyli. Zahání překážky naší povahy a její náhlé účinky vypadají jako zázraky. Z lakomce činí rázem rozmařilce, ze zbabělce statečného a drsného činí uhlazeným. Zbystřuje rázem i nejsmutnější duši a dodává i nejprostšímu ducha.
- Vše krásné umírá s člověkem, ne však umění.
- Umění mluví za člověka, za národy, za lidstvo.
- Dva nejdůležitější dny v životě jsou, den kdy jste se narodili, a den, kdy přijdete na to proč.
- Včerejšek je historií, zítřek je mysterií, ale dnešek to je dar. Tak si toho daru náležitě važ.
- Technologie jde dopředu rychleji než lidská morálka.
- Jsou zloději, které zákon netrestá, třebaže kradou člověku to nejcennější: Čas.
- Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
- Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován.
- Kdo pracuje rukama, je dělník. Kdo pracuje rukama a hlavou, je řemeslník. Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec.
- Jen ten, kdo zná svůj cíl, najde i svou cestu.

Nad každým citátem se člověk může zamyslet, ačkoliv nad některými více a některými méně. Ten nejlepší člověk se však nad takovými citáty nejen zamyslí, ale vezme si je k srdci a změní či ovlivní díky nim svůj život.
Mě však nejvíce ve filozofii ovlivnila pohádka od Antoine de Saint-Exupéryho s názvem Malý princ, na které lze vidět nejenom absurditu dospělých, kteří například pracují, aby mohli pracovat, což mnohým připomene milionáře, kteří vydělávají stovky miliónů, aby mohli mít další rok ještě víc a stejně neví, co si za to všechno koupí.
Lze si všimnout také rozdílu mezi pohledem dětí na život dospělých a naopak. Největší nepochopení ale v dnešní době nastává mezi mladou a starou generací, nikoliv mladou a střední, což je taky dobrý důvod k zamyšlení.

Často je mezi filozofií a psychologií těsný vztah. Pokud alespoň trochu znáte lidi, pak si můžete pouhým pohledem udělat určitý obrázek o dotyčném. Často je však naše společnost skeptická a plná předsudků. Na ulici vidíme bezdomovce a spojíme si jejich osobu s alkoholem, cigaretami, zápachem atp. Neříkám samozřejmě, že já si tyto věci nevybavím taky, ale aspoň když mě nějaký bezdomovec osloví, nepošlu ho hned do háje, a už rozhodně o nich nemluvím špatně. Radši o nich prostě nemluvím vůbec.


Když se řekne filozofie, možná si spousta z vás představí ty staré mudrce, kteří ještě s rozklepanýma rukama přednáší na univerzitách takřka o ničem. Jejich pohled na svět je vám naprosto cizí nebo absurdní a pohrdáte jím. Ano, já vás chápu, ale ve skutečnosti to, o čem mluví tři čtvrtě hodiny, by se dalo napsat na třetinu stránky A4, a to tak, aby to pochopil každý. Nemusíte s tím souhlasit, stačí pouze porozumět tomu, jak pohlížejí na situaci ostatní lidé. To se mi na filozofii líbí, jelikož se díky ní dokážete lidem dostat pod kůži, a to už jen proto, že se jí moc lidí nevěnuje, a tak člověk mluvící jednoduchou filozofií dokáže ovlivňovat a uchvacovat ostatní lidi. Krása filozofických úvah tkví v jednoduchosti. Složitou filozofií se snaží mluvit pouze omezená skupinka intelektuálů, kteří věří, že tou složitostí dokáží vyřešit nadlidský úkol, jako například vyjádřit v hodnotách od jedné do sta míru lásky mezi jednotlivými lidmi. Jenže tak to prostě nefunguje. Lidské city nemají stupnice, na kterých by se dala vyjádřit, jakási síla, citlivost jednotlivých citů. Těch stupnic by totiž musel mít člověk milióny, na každý předmět na zemi zvlášť. Navíc by tyto milióny stupnic byly u každého jiné. Nikoliv jiné v číselném vyjádření, ale v typu té stupnice. Jako kdybyste porovnávali dvě jablka (jako city) ze dvou různých stromů (jako osob), jejichž číselné vyjádření by byla míra zkaženosti obou jablek. Pokud by jablko představovalo lásku, potom dokonalou láskou by bylo jablko šťavnaté a perfektně dozrálé, a téměř nicotnou by bylo jablko uhnilé na hnědou kaši. Jenže takto by šlo porovnávat několik jablek z několika stromů na celé planetě! Většinou by láska u jednoho značila jablko, u druhého hrušku, u třetího meruňku apod. Některých složitých úvah je lepší si prostě nevšímat, jelikož jejich hlubší bádání způsobuje ke konci spíše zklamání, než kýžený úspěch.

Kam dál