Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Hrbáč (1. část)

16. června 2017 v 19:21 | Martin Zbranek |  Povídky
UPOZORNĚNÍ: Tato povídka je fiktivní a jakákoliv spojitost se skutečností je čistě náhodná. Vynálezy se vzhledem ke století mohou lišit, jelikož je příběh z jiné planety, stejně jako autor tohoto článku. Děkuji vám za pochopení.

"Ano, tak mu říkali," přitakal muž v černém saku. Byla už pozdní noční hodina a skupinka čítající pouhých pět osob čekala v hostinci u břehu jezera na přívoz. Jednalo se o osamocený domek v lese, patřící převozníkovi a jeho ženě, ke kterému přiléhalo dřevěné molo. Krb v chladné a větrné noci příjemně vytápěl jedinou místnost v přízemí, kterou půlil masivní dubový bar. Nad barem se houpaly dvě lucerny, které společně s krbem poskytovaly dostatečný zdroj světla. Také příjezdovou cestu od vesnice k molu lemovaly po každých padesáti metrech lucerny upevněné na dřevěné kůly. Jejich údržba byla vzhledem k délce cesty velice náročná a nákladná, jelikož nejbližší vesnice, z níž sem vedla dlážděná silnice, byla vzdálena necelých pět kilometrů.
V taverně bylo ponuro. Jídelníček tvořily pouze nakládané buřty a chleba se sádlem. Ostatní pokrmy byly vzhledem k nízké návštěvnosti zrušené. Převozníkova manželka teď hostila návštěvníky alespoň šálkem teplého zeleného čaje, zatímco muž v černém vedl živou diskuzi se ženou, která taktéž vyčkávala na převoz.
"Slyšel jsem, že prý jednou nechal zmizet celou vesnici v horách, protože tam muži a ženy nechávali své děti otročit v dolech. Údajně hned po tom, co se to dozvěděl, všechny povraždil, vesnici vypálil a důkazy o masakru nakonec navždy pohřbila lavina," řekl polohlasně muž s neskrývanou vážností a odložil svou buřinku na volné místo na lavičce.
"Nemyslím, že by na tom bylo něco pravdy. Vždyť se nikdy nenašli důkazy. Sám jste řekl, že vesnici pohřbila lavina. Navíc ty jsou na horách docela obvyklé," vyvracela mužův výrok mladá žena.
"No, jde o to, že to jeden muž přežil a své svědectví předal svému známému. Jenže, několik dní nato záhadně zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl. Tvrdí se, že si pro něj přišel hrbáč, aby ho dorazil."
"Jistě, o něm jsem slyšel," vmísil se do konverzace další cestující, který bedlivě naslouchal předešlému rozhovoru mezi mužem v saku a dámou v červených rukavičkách s hnědou koženou kabelkou přes rameno.
"Mezi lidmi se říká, že býval vojákem ve službách Koruny a při bitvě o močály se stal nezvěstným. Od té doby se potlouká krajem a ti, co mu zkříží cestu, zmizí beze stopy. Jeho hrb je prý pouze falešný a nosí v něm předovku s perkusním zámkem, kterou nabíjí svou berlou sloužící jako pěchovadlo na náboje," pronesl téměř vědecky nový člen diskuze a sbalil si do zavazadla dosud čtený časopis výměnou za fajfku, kterou plnil tabákem, zatímco dialog volně pokračoval.
"Ano, ale vězte, že nepotřebuje pušku, aby někoho zabil," navázal černě oděný, promlouvající především k opačnému pohlaví.
Postupem času se konverzace zúčastnili i zbylí dva cestující. Jednalo se o manželský pár, který vyrazil na líbánky do hlavního města. Tam měli ostatně namířeno všichni, kteří nyní debatovali pouze a jenom o hrbáči. Muži se předháněli ve znalostech o této záhadné bytosti. Jejich argumentace vypadaly jako snaha dokázat si svou poučenost o všelijakých drbech a pomluvách. Špetka pravdy však na těchto povídačkách byla.
S tím tématem přišel muž v černém obleku, který pracoval jako kočovný uvaděč v divadlech. Ten si už dříve koupil knihu, ve které hrbáč představoval ztělesnění smrti. Mělo jít o vyhublého starce s hrbem na zádech, který se toulal světem a prosil krajany o doušek vody a krajíc chleba. Nebylo radno hrbáče odbýt. Takoví lidé totiž do roka umírali za naprosto absurdních okolností. Někteří se utopili v kaluži, další zasáhl blesk za slunečného dne a u jiných došlo ke samovznícení, které mělo dokazovat, že si peklo povolalo zkaženou lidskou duši k sobě. Lidé stále vymýšleli další a další záhadná úmrtí, což inspirovalo autora knihy k napsání pokračování hororového bestselleru.
Po několika minutách atmosféra v krčmě zveselila. Ozývaly se odsud výbuchy smíchu a hlasitého překřikování. Společnost posílená domácí kořalkou teď energicky vtipkovala na účet nejen všech hrbáčů, ale i všech tělesně postižených. Místnost byla na žádost bohatého gentlemana rozzářena desítkami svíček, za které si prý bez obav připlatí. Uvaděč měl sebou v cestovní brašně také tahací harmoniku, kterou hodlal použít. Avšak pod náporem opilých prstů různorodě kvílela, jako by se nejprve svíjela v hrůze, pak v bolestech a nakonec sípala posledním výdechem. Na výzvu naříkajících přítomných přestal muž hrát a došel se podívat z okna na hladinu jezera. Voda se větrem čeřila a vzdouvala o několik decimetrů. Na ní se houpala malá lodička, líně plující k dřevěnému molu. Vidět byla pouze díky lucerně osvětlující palubu a záři z nitra kajuty.
"Je to tady lidi. Převozník nám dorazil," zahulákal motající se pozorovatel, načež začala společnost vítězně jásat. Převozníkova žena dostala zaplaceno za pití a svíčky, které uhasla, ještě než návštěvníci opustili hospodu, čímž dala najevo svou přehnanou šetřivost. Paradoxně gentleman, který si připlatil za světlo, teď po tmě zakopnul o práh dveří. Jako naschvál navíc držel v rukách zavazadla a při pádu se pak nestačil zachytit, a narazil si nos o podlahu verandy. Ve snaze se blýsknout mezi ostatními a vynadat svému neštěstí, za které mohl zase hrbatý, pronesl boháč magickou formuli.
"Do prdele, hrbáče aby ďas spral."
Nato se všichni rozchechtali a navzájem se podpírající, sešli po schodech z terasy na dlážděnou cestu k molu.
Bárka byla stále v dáli a tak celý hlouček cestovatelů setrval před hostincem. Boháč se snažil připálit si už asi počtvrté svou dýmku. V prudkém větru však měl co dělat, aby udržel rovnováhu těla, natož úspěšně zažehnout napěchovaný tabák. Když už po několika pokusech alespoň přiblížit hořící zápalku k fajfce, plamen zhasl, rozhodl se gentleman odložit svůj chtíč na později.
Nikdo nepronesl jediné slovo. Noc byla klidná až na ševelení listů v korunách stromů a nárazy vln na břeh jezera. Zprvu celá skupinka hleděla na vzbouřené jezero, a poté se jejich zraky upřely na dlážděnou cestu. Vypadala snad ještě děsivěji, než kdyby kolem ní nebyly lucerny. Prvních několik set metrů byla totiž silnice naprosto přímá a tmu přerušoval občasný svit lamp. Cesta tak tvořila jakousi přímku, jež vzbuzovala dojem nekonečnosti.
Všichni přítomní strnuli. Nemohli své hrůzou zmučené pohledy odtrhnout od záhadné cesty, na které, jak se domnívali, nikdo a nic není, ale která nedovolila hledět jinam. Možná, že vycítili strach právě z tohoto jediného směru, a mysleli, že obrat k němu zády by znamenal život ohrožující nebezpečí.
Cesta nebyla volná. Asi sto metrů od nich, se ve světle lucerny objevila postava. Pěti metrový úsek osvitu zdolala za šestinu minuty, což naznačovalo, že se jedná nejspíše o starce. Přihlížející se o to ale nezajímali. Ti byli teď příliš vystrašení na to, aby uvažovali nad věkovým zařazením blížícího se člověka. Ptali se však sami sebe, zda-li se nejedná o nějakého lapku či hrdlořeza, vydávajícího se za ubohého starce. Jejich útěchou mohla být početní převaha celé skupiny. Předpokládali, že se v nouzi mohou spolehnout na vzájemnou pomoc nově získaných takzvaných přátel.
Za necelé dvě minuty se zjevil obrys lidské bytosti znovu. Stále byl jeho vzhled neznámý. Až na tmavou kápi přes hlavu a cosi svírající v ruce, nešlo cizince blíže specifikovat. Nyní si uvědomili, že neznámá osoba dorazí za malou chvíli přímo k nim.
I přes studený vítr se začalo všech pět budoucích pasažérů neobvykle potit, a dámě v červeném s hnědou kabelkou se rozklepala kolena hrůzou. Snad za celý pocit strachu v tuto chvíli mohla právě alkoholem podporovaná paranoia. Možná ale také jiná nevysvětlitelná moc. Snad šestý smysl.
Nastal ten moment. V záři lucerny, pod kterou stáli cestující, se ze tmy vynořila osoba. Byl to stařec. Oděn v šedém plášti s kapucí, cestovních kožených botách a s berlou z akátu. Jakmile dorazil, sejmul z hlavy přehoz. Bílé vlasy měl dlouhé až na ramena a knír s bradkou poloviční a taktéž v bílém. Celkový výraz v obličeji byl mírný a jeho oči se zdály ztrápené a smutné. A přesto se ten člověk usmíval na společnost, do které právě dorazil. Nebyl zde ani náznak špatného úmyslu, ani pohrdání, ani nedůvěry. Jenže tito lidé byli skeptičtí, podezřívaví a ani neměli chuť se s někým takovým bavit, jelikož prostě nezapadal. On ale chtě nechtě navzdory všech přítomných otevřeně promluvil.
"Dobrý večer, mohu se zeptat, zda-li je toto přívoz přes Velké jezero do města?"
"Ehm, ano je," vynechal pozdrav boháč a stručně odpověděl.
"Ach, to jsem rád. Co já se nachodil, abych našel tu správnou stezku. Víte, už jsem myslel, že to za svítání do města nestihnu. Přece jen jsem vyrazil pozdě z domova."
"A odkud jste?" vyzvídal divadelní uvaděč, jen aby něco řekl.
"No z nedaleké vesnice asi deset kilometrů na jihozápad, tedy asi tímto směrem," řekl stařec a napůl se obrátil ke skupině, aby holí ukázal směr. Vtom všechny trklo. Beran hrůzy narazil do každého z nich, a přece stáli pevně jak přilepení. Dámě v červeném se už kolena netřásla. Vypadalo to jako by každý z nich dostal infarkt a přestal dýchat. Jejich duše jako by nepatřily a nadále neobývaly jejich těla.
"To nemůže být skutečné, taková pravděpodobnost je přeci nulová," uklidňovali se v myšlenkách cestující.
To co spatřili, byl výběžek na zádech právě příchozího starce. Byla zde jěště možnost, že pod pláštěm má stařec batoh. Muž v černém se tedy opatrně starce otázal.
"Promiňte, ale to, co máte na zádech, je to batoh?"
"Ha, ano batoh," pronesl stařec pobaveně, což u ostatních způsobilo obavy ohledně pravdivosti. Ihned však mluvil úsměvně dál. "Batoh, co sebou nosím už dobrých patnáct let a nemohu jej odložit, hehe. Jsem jak velbloud, akorát bez jednoho."
Už nebylo pochyb. Muž, který před nimi stál, byl hrbáč.
Nikdo nehlesl. Bylo až trapné ticho, které naštěstí prolomilo řinčení zvonku u mola, kam právě připlula loďka.
"Abychom vyrazili, no ne?" vyzval ostatní hrbáč a šouravými kroky vyšel napřed. Ostatní stáli mlčky, dokud se jeden z nich neprobral ze zakletí hrbáčova a nepromluvil.
"Není to on, nemůže být. Hrbáčů chodí po světě mnoho. Je to jen náhoda," pronesl boháč optimisticky, aby ulehčil atmosféru. To však vyvolalo horlivou debatu v celé společnosti, která se snažila své projevy hrůzy a přesvědčení, šířit šeptem co nejdůrazněji.
Zvonek zacinkal znovu a převozník zahalekal něco ve smyslu, že přívoz odplouvá. To si všimli, že se hrbáč už dokodrcal k bárce. Byl to poslední noční odvoz na druhou stranu jezera, a tak byla celá společnost nucena setrvat na kocábce v přítomnosti hrbatého. A tak se tedy neochotně vydali na molo do jámy lvové.
Loď se silně houpala na vlnách vody. Celá osádka kromě převozníka pobývala v kajutě. Ta byla vysoká dva, dlouhá tři a široká zhruba dva metry ubíhající do tupé špičky, tedy přídi lodi. Podélně po obou stranách kajuty byly umístěny lavice z dubu, potažené látkou s péřovou výplní, na kterých hověli cestující. Ačkoliv byla v kajutě jen jedna lucerna, zalévala její prostor neobvykle silným jasem. Nacházela se na samé špici kajuty, a její světlo zářilo nejen směrem do loďky, ale i před ní jako slabý reflektor. Úzká okna se dala v případě potřeby vyklopit dovnitř. Pasažéři byli nyní vděční, že jsou okna zavřena, i když sem pronikal studený vítr hlavním vstupem.
Všichni mlčeli. Nikdo se neodvážil ani podívat na hrbáče, který si teď zkoumavě prohlížel své společníky.
"Vypadáte nějak ustaraně, jak tak na vás koukám," prolomil hrbáč užírající ticho.
"Ano, to víte, zítra je těžký den," opáčil po chvíli uvaděč v obleku, načež všichni rychle a téměř naráz zamumlali něco ve smyslu, že souhlasí. Stařec začínal mít podezření, že něco není v pořádku. Z dlouhého přemýšlení ho ale vyrušil muž v černém.
"Vy, říkal jste, že jdete z daleka do města, že? No a ohledně čeho, smím-li se tázat?"
"Pro důchod, jako každý půl rok. Kdybych dříve pracoval přímo v nejbližším městysu, chodil bych tam, jenže já pracoval pro armádu, a tak musím do hlavního města. Alespoň tam nemusím každý měsíc, ale půl rok."
"Vy jste byl voják?" zeptala se ho dosud ustrašená žena v červeném. Hrbáč se na lavici předklonil a vykasal si nohavici na levé noze až ke kolenu. Všichni zvědavě pohlédli na jizvu, jež se táhla zpoza ponožky až po čéšku nohy.
"Rok 1764, bitva o močály. Několik měsíců trvající bitva o území nikoho. Naprostá zbytečnost. Nikdo nezvítězil, nikdo neprohrál, stovky tisíc padlých na obou stranách. Ano, byl jsem vojákem, vojákem jedné jediné bitvy. Po válce jsem sloužil stále, ale už jen v záloze, kvůli tomuhle," ukázal hrbáč na zjizvenou nohu. Už myslel, že jsou přítomní kolem něj tak empatičtí, že vyhlíželi zdrceněji než před rozhovorem. Jenže ve skutečnosti byli zdrcenější z faktu, že tento člověk bojoval v bitvě o močály, stejně jako hrbáč z vyprávění.
Uvaděč pohlédl na berlu, kterou svíral hrbatý ve své pravé ruce, zda neplní spíše funkci pěchovadla, než opěry při držení těla. Pevná hůl z akátu s kulatým zakončením na vrchu v podobě bílého mramoru, byla na konci značně špinavá, což nenechalo pozorovatele klidným a byl nucen se zeptat.
"Máte svou berlu nějak moc špinavou na to, že dnes nebylo deštivo, a tudíž ani bahno."
"Ále, to ten prach, kterým vzmítá dnešní vítr. Ráno mrholilo, a jak jsem ji měl mokrou, tak se na ni nabalil prach," vysvětloval situaci stařec, který nechápal, proč se někdo ptá na tak zbytečnou otázku. Odpověď společnost znovu rozladila. Nikdo z nich si nevzpomínal, že by ráno mrholilo. Nebrali v potaz fakt, že všichni vstávali později než v osm a nenacházeli se deset, nýbrž dobrých třicet kilometrů odsud. Jejich opilé mozky zmožené celodenní cestou si nedokázali vybavit vzpomínky z dřívější doby, než byla chvíle strávená v taverně. Hrbáčovu odpověď nikdo nebral vážně a každý myslel, že lže. Teď když hrbáč pronesl slovo "prach", všem se vybavil střelný prach, kterým nabíjí svou pušku ukrytou v hrbu.
Atmosféra začínala připomínat policejní stanici, kde byl hrbáč za vyslýchaného, a kde gentleman společně s mužem v černém byli policisty. Žena v červeném už nepromluvila a mladý manželský pár nechtěl mít se současnou situací nic společného.
Po několika následujících otázkách vztažených na hrbáče, byli ostatní cestující znepokojeni stále více. V hrbáčových odpovědích si ostatní našli své přenesené významy a dvojsmysly. Například na otázku zda byl někdy na horách, hrbáč odpověděl, že byl, ale pouze jednou kvůli osobním záležitostem. Přítomní si dokázali vybavit jen vesnici v horách, kterou příběhový hrbáč srovnal se zemí. Ve skutečnosti tam byl kvůli své dceři v nemocnici, jelikož měla úraz na lyžích. Proč byl na horách, se však už starce nikdo nezeptal a stařec nechtěl dlouze vysvětlovat víc, než musel. S každou další otázkou byl podrážděnější čím dál více, což pochopitelně v cestujících vyvolalo obavy, aby se jim neutrhl ze řetězu, a nevytáhl sekeru na štípání dřeva zpod pláště.
Nakonec se oba vyslýchající odebrali na palubu nad kajutou, kde počali konverzaci na celovečerní téma.
"On, já…nerozumím tomu, že zrovna my…když jsme se v té hospodě…," nedokončil rozrušeně výpověď černě oblečený, přičemž měl co dělat, aby se opilý udržel zábradlí na kymácející se lodi.
"Musíme se ho zbavit," vybalil na společníka gentleman přesvědčeně jedinou myšlenku, kterou chtěl přednést.
"To snad nemyslíš vážně? Ty ses snad úplně zbláznil! Co když to není ten pravý hrbáč? Vždyť nemáme tolik důkazů, abychom ho z něčeho usvědčili."
"Hele," chytl boháč muže v černém za sako a ohlédl se k převozníkovi, jestli nesleduje, "nebudu čekat, až nás oddělá. Ať je to on nebo ne, když zmizí, nikdo ho nebude hledat, a my budeme mít jistotu, že až vystoupíme z týhle podělaný lodi, nestřelí nás zezadu puškou do palice."
Po tom co to dořekl, zavládlo minutu mlčení. Loďka se kývala ze strany na stranu a z boku do ní narážely vlnky. O několik metrů dál byly slyšet dva naftové motory, které naklápěl převozník a udával tak směr plavby. Uvaděč rozjímal nad vraždou hrbáče. Pouhé myšlenky mu naháněly hrůzu a výčitky z vraždy, kterou dosud nespáchal. Jeho rozsudek byl záhy v mysli vynesen. Stále však nevěděl jak likvidaci provést, aniž by si jí nevšiml převozník. S ostatními si nedělal iluze, že by pro tento čin neměli pochopení.
"A co ten převozník? Když tu hrbáče zabijeme, co s ním?"
"Uděláme z toho nehodu. Budu se tady bavit s hrbáčem, ty ho bouchneš zezadu do hlavy a přehodíme ho přes palubu. Nesmíme potom hned říct, že přepadnul, jelikož by ho mohl převozník na loď zase vytáhnout a měli bychom vážnej problém. Počkáme až nabere vodu do plic a klesne. Navíc od něj budem daleko, až řeknem, že přepad. V noci ho hledat dlouho převozník nebude," vyložil boháč svůj vražedný scénář. Jeho komplic pouze kývl hlavou a upřeně hleděl kamsi do tmy do dálky, ponořený do hloubání.
"Jdi zatim dolu, já tam za chvíli přijdu," řekl jen nepřítomně a boháč pomalu odkráčel do kajuty.
Jak se to mohlo stát tak prostě? Duše, jako strachem rozžhavená ocel mezi kovadlinou mysli a kladivem odhodlaného společníka, který tento kus kovu ukoval do špice, jenž má vzít člověku život. Mysl přesvědčená o špatnosti hrbáče v podpalubí z pouhé pověsti jedné knihy, která byla námětem pro nespočet dalších alternativních lidových povídek na dané téma. V mysli čtenáře či posluchače trpícího paranoiou, mohlo v kombinaci s několika náhodnými událostmi dojít k naprostému propadu zoufalství a šílenství.
"Taková krásná noc, jen kdyby nefoukal ten vítr," pronesl k sobě nakonec a namířil si to do podpalubí.
"Promiňte, můžu se vás ještě na něco zeptat?" otázal se opatrně gentleman hrbatého.
"Dobrá, ven s tím," odpověděl stále ještě trochu podrážděný hrbáč.
"Vy jste říkal, že se často touláte krajinou. Znáte také nějaké hvězdy? Když se například nevrátíte včas domu a musíte někde přespat, třeba si krátíte čas pozorováním noční oblohy, ne?"
"Jo jo, znám jich docela dost."
"A mohl byste mi je ukázat? Dnes je na ně krásně vidět."
"No…dobře. Alespoň půjdu zase na vzduch. Po tom, co jste mě vyslýchali, jsem myslel, že mě zavřete do cely," řekl hrbáč úsměvně, načež na sebe oba spiklenci pohlédli a začali se falešně smát.
Mírně mrholilo. Hrbáč a boháč stáli společně na přídi lodi a povídali si o hvězdách. Bohatý předstíral, jak moc ho všechna ta nikdy nehasnoucí světélka, stovky tisíc kilometrů vzdálené, zajímají. Nikdy se nevěnoval pozorování hvězd a při jeho povolání, které ho zaměstnávalo dennodenně, téměř nikdy nepohlédl na noční oblohu. Nechtěl vědět, co se skrývá daleko od této planety, nechtěl zbytečné otázky a řešení problémů, které se netýkaly jeho nebo jeho podnikání. Staral se pouze o to, jak se daří jeho obchodu s ocelí. Byl majitelem několika oceláren kolem hlavního města, na které pravidelně dohlížel, načež se vracel po inspekcích z fabrik zpět do města, kde měla společnost pobočku. Dnes byl znovu ten den, kdy se vracel do města. Osudný den.
Obloha se zatáhla a začalo pršet. V průběhu rozhovoru se na palubu odebral i uvaděč se ženou v červeném, která měla odklonit pozornost na sebe, a ne na příď lodi. U převozníka začala své vyzvídání o něm, o jeho životě, jak se mu líbí žít na břehu jezera a podobně. Její taktika s přehnaně rozepnutou blůzou, pro usměrnění pohledu kapitána nefungovala. Jeho pohled byl vyhýbavý, ale přesto se jí podařilo nalákat kapitána do kajuty, kde se ho ptala, k čemu slouží poklop v podlaze.
Mezitím se uvaděč pomalu přibližoval ke své oběti. Měl v plánu sebrat hrbáči hůl a přetáhnout ho její zakulacenou částí z mramoru po hlavě. Jenže jakmile vytrhl hrbatému berlu, nemohoucí se skácel na zem a útočník máchl do prázdna.
"Pomóc, prosím vás, rychle," křikl zběžně hrbáč válející se po palubě. Vtom byl však vrah připraven k úderu rozhodnutý znovu neminout. Loďka narazila na vlnu, která s útočícím zamávala, a tak jeho zásah dopadl na hrb.
Kapitán slyšel volání o pomoc a ven vyběhl v okamžiku, kdy útočník už zasadil oběti první ránu do hlavy. Útočník pozastavil svou činnost a i s přihlížejícím boháčem na něj skoro současně pohlédli. Vystrašený převozník zaběhl zpět do kajuty, kde ze skříně vytáhl dlouhý perkusní revolver. To už ale uvaděč stál u vchodu do kajuty. Kapitán na něj namířil svoji zbraň, ale v tu chvíli ho strhl k zemi muž z manželské dvojice. Revolver vystřelil a kulka minula. Bylo po všem.
Venku propukl déšť v naprostý liják. Hrbáč ležel nehybně na dřevěné palubě pravděpodobně omráčen, ne úplně mrtev. Ke starci postavili převozníka, který si hned dobrovolně klekl a prosil o milost.
"Drž hubu," vyjel na něj uvaděč, který už byl v ráži a opravdu zešílel. Přecházel z jednoho konce lodi na druhý a přemýšlel, jestli má zabít jen hrbáče nebo i převozníka. Na palubě byla celá posádka, která upřeně hleděla na oběti a popravčího, kterému momentálně nechtěl nikdo oponovat. Přece jen se odvážil promluvit muž z páru.
"Nemůžete je zabít, to není správný."
"Není správný? Není správný? Zabít člověka není správný, ale zabít tohle… hrbatý monstrum? To je povinnost! Když ne on, tak my, a když ne my, tak jiní. Dělám to, abych ochránil ostatní, copak to nechápete?!" vyšiloval uvaděč až diktátorsky s revolverem v ruce, kterým máchal kolem sebe.
"A on? On neví, koho se tu snaží ochránit. Nerozumí tomu jako my, a ještě by nás ohrozil a poštval by na nás policii," povídal dál psychopat.
"Ne to ne, ještě je tu možnost. Vidíte jak je vyděšenej? Copak myslíte, že po dnešku bude chtít jít na policii s vědomím, že si pro něj přijdete a odrovnáte ho?" přemlouval ho prosebně muž.
"Výhružky? Ty neplatí. Na něj ne. Vidim mu to na očích," pronesl labilní s hrůzou v obličeji, "ten jeho kukuč, prosby o milost, a přece mě chtěl zastřelit!"
"Vždyť to byla sebeobrana. A obrana člověka v tísni. Vy byste snad nepomohl starci, kterého přepadli? Nesnažil byste se zachránit mu život?"
"Tohle na mě nezkoušejte. Právě se snažim zachránit vás všechny. Ale loďmistr to samozřejmě nechápe!" pronesl s křikem psychopat ke kapitánovi.
Po půl minutě znovu promluvil manžel.
"Tak mu to vysvětlete. Prosím vás, nemusí to tak skončit," vyzíval muže se zbraní, který už očividně vypadal, že je klidnější. Jenže zdání klamalo.
Psychopat se k němu otočil, podíval se mu do očí s lítostí ve tváři a klidným tónem pravil: "Ne, na vysvětlování nemáme čas…už není čas." V tu chvíli se obrátil ke kapitánovi a pohybem prstu na spoušti vyšla z hlavně rána, rudě žhnoucí jiskry a dým, který zbraň zahalil v kouřovou clonu. Bezvládné tělo převozníka dopadlo se zaduněním na podlahu.
Na plavidle se rozprostřelo ticho. Palubu pomalu zalévala krev, kterou ředil a smýval déšť. Až na vlnky rozrážející se o trup loďky a bušení kapek deště o palubu a hladinu vody, nikdo nehlesl.
Hrbáč se probral už před nějakou dobou a poslouchal dohady mezi oběma muži až do konečného výstřelu. Ti se nyní rozhodli shodit hrbáče do vody, dokud je ještě omráčen. To netušili, že už vnímá dlouhou dobu. Tak se v domnění, že zlikvidovali oba nepohodlné pocestné, plavili k molu, které bylo blíž, než mysleli. Zbraň hodil vrah do vody, co nejdále od břehu a loď nasměroval pryč od mola se zapnutými naftovými motory. Všichni mlčeli a jediné, co se odvážili vyslovit, bylo: "Sbohem."
Každý si šel svou cestou a život pokračoval dál. Jenže na to, jak trpký bude, nepomysleli. Každý jako by vynesl z té lodi kus právě zabitých na svých bedrech. Kus hrudi nebo nohy, která bude postupem času hnít a rozpadat se, až se vstřebá do kůže, a zbytky srostou se zády. Z těch, co se obávali hrbáčů, stanou se sami hrbáči. Označkovaní znamením smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama