Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Hrbáč (2. část)

16. června 2017 v 19:27 | Martin Zbranek |  Povídky
Uplynul týden od té události. Uvaděč neměl ponětí o tom, jak se ostatním, kdo byli na té lodi, daří. On sám uváděl v divadle vystoupení, při nichž měl pocit, že ho odkudsi z hlediště pozoruje hrbáč. Nejen však v divadle, ale úplně všude. Pro lepší a bezpečnější pocit si koupil malou pistoli s pouhým křesadlovým zámkem, jelikož na perkusní neměl finance.
Nejhorší byl pro něj příchod z práce do svého laciného hotelového apartmá. Seděl právě v křesle s knihou v ruce, u něhož na stolku hořela čajová svíčka, která matně osvětlovala také stěny obývacího pokoje. Mohla být zhruba hodina po půlnoci, když snad uslyšel mírně vrzat panty vstupních dveří. Svůj pohled upřel na vchod do obývacího pokoje, ale jakmile ze stolu u svíčky sebral malou pistoli, čímž svou pozornost na vteřinu od vchodu vychýlil, proběhlo cosi chodbou a mihlo se to kolem vstupu do obýváku. Vtom bouchly dveře do apartmá a okno na chodbě, přičemž uvaděč vystrašeně s klepajícíma se rukama mířil na místo u vchodu, kde naposledy zahlédl záhadnou černou hmotu.
"Kdo je tam?" zeptal se tmy. Ještě chvíli vysedával v křesle a čekal, až se mu přestanou třást všechny údy, a bude schopen se postavit na nohy. Nepřestal mířit před sebe, vstal z křesla a ze stolku vzal podnos s čajovou svíčkou. Když došel na rozhraní obýváku a chodby, zjistil, že je okno otevřené dokořán a fouká skrz něj v průvanu vítr přes vstupní dveře do apartmánu a přímo na schody. Dveře byly na visací zámek a postrádaly kliku. Zámek nyní chyběl, a tak za vyražení dveří a okna mohl nejspíše vítr, říkal si v duchu, jenže sám tomu nevěřil. Rychle otevřel zavazadlo a vytáhl rovnou tři visací zámky, kterými okamžitě ověsil vstupní dvěře.
Když chtěl spát, nemohl. Dveře zamčené a zabarikádované nábytkem. Okna utemovaná prkny. V místnosti nebyla postel, kvůli strachu z toho, že by se pod ní mohl hrbatý ukrývat. Nebyly zde skříně, které také představovaly riziko. Celkově tu nebylo nic než jedna matrace, prádelník blokující dveře a litinová kamna. Kamna však také představovala hrozbu, ač měl komín od nich vedený pouhých dvacet centimetrů v průměru. Často míval pocit, že slyší skoro neslyšně vrzání dvířek od kamen. A ačkoliv byla okna pobita prkny, byly mezi nimi škvíry, kterými pronikaly do pokoje paprsky měsíčního svitu. Když se pak ohlédl na kamna, snad jako by zahlédl hrbáčovu ruku nasvícenou měsícem, jak se stahuje do komína a zavírá za sebou dvířka. Jindy slyšel klepání hrbáčovi berly za dveřmi, jakoby se procházel po chodbě z jedné strany na druhou.
Když už usnul, zdálo se mu, jak stojí uprostřed močálu po pas ve vodě. Brodil se vodou směrem ke kládě stromu, na kterou se chtěl usadit. Těsně před ní však zakopl, a při pádu se o ni zachytil. Nakonec se vyhrabal opírající se o kládu z bahnitého podloží na pevné dno. Jenže při pohledu na kládu se zhrozil. Bylo to mrtvé tělo, plovoucí břichem dolu. Bylo mu na zvracení. Snažil se tělo otočit, aby viděl, o koho se jedná, ale nedařilo se mu, jelikož tělo při snaze převrátit ho, vždy kousek odplavalo. Když už ho s námahou obrátil, přepadnul přes něj, přičemž ze strachu z mrtvoly odskočil.
Pravá hrůza měla ale teprve nastat v momentě, kdy pohlédl do obličeje zesnulého. Na čele byla zřetelná střelná rána a rysy, ač od vody trochu rozmáčené, naznačovaly tvar známé tváře. Byl to kapitán lodi. Chtěl se odtrhnout od těla a utíkat pryč, ale bahno na dně vody pohltilo jeho nohy. Zoufal čím dál víc a kroutil sebou ve smrtelném sevření. Prosil o odpuštění a máchal vodu kolem sebe.
Přestal a naprosto ztuhl ve chvíli, kdy se hlava mrtvoly pohnula směrem k němu. Pohled jeho šedě zakalených očí spočinul na něm. Byla v nich lítost a nevysvětlitelná touha po pravdě.
Tak mrtvý nakonec otevřel ústa, ze kterých se vyplavila voda, a sípavým hlasem ze sebe vypravil jediné slovo: "Proč?"
S děsem procitl ze snu. Byla to noční můra, říkal si, jenom noční můra. Nepomyslel, že to bylo také znamení. Tento sen se už několik nocí opakoval. Ve snu ho strašil mrtvý kapitán a v realitě zase hrbáč. Teď litoval, že hrbáče nestřelil taky, než ho shodil do vody. Kdyby to byl udělal, měl by jistotu, že je opravdu pod drnem, respektive hluboko pod hladinou jezera. Co když z té vody vyplaval na břeh? Je to on, kdo se mstí za utrpení jemu způsobená? Nebo je to jen přízrak, výplod fantazie, jež má dohnat člověka k šílenství věčnému? Už nemohl přemýšlet.
Právě svítalo a do odjezdu vlaku zbývala ještě necelá hodina. Vlakem se musel dostat do dalšího města vzdáleného čtyřicet kilometrů do deváté hodiny ranní. Expres odjížděl v sedm.
Oblékl si tmavé sako a přes něj kabát, dále kalhoty, společenské boty v havraní černé a na hlavu usadil nevysokou buřinku. Aby mohl odejít z místnosti, musel odsunout zátaras od dveří, na kterých odemkl další tři visací zámky. Potom pootevřel dveře na škvíru o tloušťce malíčku a vyhlédl na chodbu. Cesta byla volná a na první pohled bezpečná, tak vyrazil z apartmánu s jediným zavazadlem.
V ulici nebylo živé duše. Hotel ležel v chudinské čtvrti, kde měli lidé ve zvyku vstávat pozdě dopoledne. Navíc tato ulička byla tak zapadlá, že se do map ani nezakreslovala, stejně jako většina ostatních ulic ve čtvrti. Pokud byla znázorněna v mapách, pak to byly mapy, které vytvořili samotní obyvatelé čtvrti, a jež sloužily pouze pro ně, nikoliv pro cizince. Jestliže se tedy někdo snažil najít levné přespání, nalezl ho zde snadno, kvůli přemnoženým ubytovnám. Když ale člověk hledal konkrétní hotel, bylo jeho hledání jako pouť za nalezením pokladu pirátů - nebezpečné s možností ztráty života, křivolaké v nepřehlednosti a nejisté, zda nebyl hotel zrušen, zbořen, vyrabován nebo vypálen, stejně jako poklad ukraden a přemístěn nebo navždy ztracen v temnotách oceánu.
Prošel teď skrze uličky trasou, kterou uchoval v paměti, a tak se po několika minutách vynořil z husté zástavby přímo na náměstí, odkud vedla široká ulice přes řeku plynoucí z hor. Vydal se po ní směrem do centra.
Obloha se temně zatáhla a každou chvílí hrozila bouře. To počasí je poslední dobou čím dál horší, říkal si pro sebe. Cestou si koupil ranní noviny, jejichž obsah je prý dle prodavače dnes něco extra. Objevil se na malém náměstí, na jejímž konci stála budova nádraží. Vstoupil do obří haly, kde stěny vpravo i vlevo lemovaly pokladny, a kde uprostřed stála snad stovka dřevěných lavic podélně ubíhající od vchodu k nástupištím vyvýšeným několik metrů. Nástupiště a čekárna byly propojeny několika schodišťovými rameny a provizorními výtahy.
U pokladen zaplatil za jízdenku a byl nucen setrvat půl hodiny do příjezdu soupravy. Myslel, že ho čekání zabije. Místo nabíralo dojmu krytého hřbitova, kde každá lavička, jako by byla náhrobkem pro celou rodinu. Šero temných mračen se snášelo přes prosklenou střechu do celé haly, kterou počal prozařovat lampář, jelikož elektřina byla z bezpečnostních důvodů v dobách bouří odstavena. Uvaděč se teď neustále otáčel a podezřívavě sledoval dění kolem sebe. Jeho noční odpočinek trvající těžko tři hodiny se na něm silně podepsal. Schizofrenie se projevila hůř než převařená a život ohrožující droga z předměstí. Zběsile kroužil hlavou ze strany na stranu, jako by chtěl najít v davu hrbatého. Měl pocit, že zahlédl jeho siluetu snad už stokrát, ale pokaždé na jiném místě a vždy jen na mžik oka. Byla to nekončící hra, ve které byl chycen v pasti, ať už ho nohy zavedly kamkoliv. Procházel se po hale a jeho oči zběsile těkaly z člověka na člověka. Běhal za kdejakou stařenou s holí, která měla přes hlavu kápi. Když se snažil svůj boj vzdát, usadil se a vzal do rukou noviny, které rozprostřel do celého zorného pole, aby ani periferně nezaregistroval onoho démona.
Musel být z pekla, jelikož jeho pohled snad propaloval noviny, propaloval jeho týl a co hlavně, jeho mozek skrz na skrz. Hlava mu třeštila v migréně z křičících lidí, z lokomotiv vypouštějící páru pod tlakem, ze cvakání razítek o desky pokladních stolů a z našeptávajícího a neznámou řečí mluvícího člověka. Ten hlas neslyšel zřetelně, a přesto přehlušil vše ostatní. Zvuk, který vydával, byl jako šumící rádio, jenž se snaží ze všech sil zachytit alespoň pár vln. Bylo to rádio, které posloucháte při usínání, kdy je jeho zvuk tlumen víc a víc, až je jen ticho a prázdnota a vy nevědomky přecházíté do jiného světa, světa snění. Jenže on nesnil a ani snít nechtěl. Dobře si uvědomoval, co by následovalo. Znovu ten nesnesitelný sen s plovoucím kmenem stromu po hladině močálu.
Už se nevzpíral a nesnažil zrakem dostihnout hrbáče, ale hloubal teď nad řešením problému. Veděl, že hrbáč je mrtev, nebo v to spíše doufal, a mystická postava zjevující se mu na každém rohu je pouze výplod jeho fantazie smíšené s šílenstvím ze zapírání svědomí. Čím více se bránil, tím častěji ten ďábel vyskakoval z pekla. Předpokládal, že nebude trvat dlouho a zahlédne toho zatraceného starce i v každém malém dítěti, nebo nejlépe rovnou v několika najednou.
Lék bohužel neexistoval, léčba by trvala snad měsíce, pokud existovala, a utratil by za ni většinu svých úspor. Hlavou mu blesklo jediné rozumné řešení, které si nechtěl připustit. Smrt.
Jakmile na to pomyslel, kdosi před ním si odkašlal. Uvaděč se probral z úvah, přičemž se mu rozklepaly ruce, ve kterých doposud svíral rozevřené noviny. Nyní sklopil papír a spatřil muže stojícího před ním opírající se o svou berlu a s kapucí na hlavě. Nebyl to hrbatý, ale svým postojem a výrazem v obličeji ho značně připomínal, ačkoliv byl odhadem ani ne třicátník. Ten se nyní tvářil zkroušeně a uboze.
"Co chcete?" zeptal se otrle cizince uvaděč.
"Prosím, nemáte něco málo pití a jídla?" otázal se ho smutně neznámý, který na něj upřeně zíral, jako by prosil o milost.
"Ne to teda nemám! Vypadám snad jako pocestný prodavač chleba? To se mi snad jenom zdá," vybouchl naštváním dotázaný, až jeho hlas zaslechla půlka haly.
Nedokázal přijmout další problémy, a to i přesto, že byl tento problém - dá-li se tomu tak říkat - oproti jeho celotýdennímu téměř zanedbatelný. Zatím se snažil pomoct sám sobě a pomoct i někomu jinému by současně nezvládl.
Cizince odpověď nezaskočila. Dokonce snad jako by ji očekával. Pouze se šibalsky pousmál a polohlasně pravil: "Zase někdy naviděnou," a odkráčel směrem k východu.
Uvaděč chtěl být naštvaný z jeho pozdravu na rozloučenou. Co myslel tím, zase někdy naviděnou? Copak nedal najevo, že už ho nikdy nechce vidět? A ještě ten jeho vysmívající se pohled. Prašivej bezdomovec. Měl sto chutí nenávistně křiknout nazpět přes celou čekárnu: "Sbohem!"
Jenže něco zde nesedělo. Předtím by se vsadil, že žebrákovi není více jak třicet a nyní, než odešel, mu bylo snad šedesát. Pozoroval ho stále, dokud nedošel ke dveřím, kde se natočil bokem k němu a podíval se na něho. Vtom jeho srdce rozpumpovalo krev s kadencí dvě stě tepů za minutu. Už to nebyl muž kdo stál u dveří. I přes to, že východ byl daleko, viděl, že muž nemá na obličeji kůži, maso, svaly a dokonce ani oči. A stejně věděl, že ho pozoruje. Nakonec, než se otočil smrtihlav zpět k východu, zahlédl ještě kupoli na jeho zádech. Najednou si vzpomněl na báchorku o hrbáči, jež se toulá krajinou a prosí krajany o vodu a chleba. Byla to výzva. Buď si sám vybere jakým způsobem chce zemřít, nebo to za něj vykoná ten, který k němu před chvíli přišel.
Z dalšího zamyšlení ho vytrhlo třesknutí hromu, jehož blesk dopadl přímo před vstupem do budovy. S davem v čekárně to značně zamávalo. Několik žen dokonce omdlelo a uvaděč byl na pokraji infarktu. Nepočítal však s tím, že podlehne na zástavu srdce. Podle knihy o hrbáči umřou ti lidé za nepochopitelných událostí. Souher náhod, chcete-li. To by bylo pravděpodobnější, že zakopne a propíchne si hlavu o tyčku od lízátka upevněnou žvýkačkou do svislého směru. Nebo že mu zaskočí jídlo v restauraci a udusí se.
"Vlak jedoucí v sedm hodin s číslem čtyři bohužel nedorazí. Omlouváme se za vzniklé potíže, ale na trati na kraji města se stala nehoda. Vaše lístky můžete vrátit nebo vyměnit. Vedoucí podniku vám také poskytne patřičné odškodné za způsobené komplikace. Děkujeme vám za pochopení," rozhlašoval muž uprostřed haly s plechovým trychtýřem u úst. Lidé počali vést horlivé debaty o tom, jaká je to nespravedlnost, že jejich neštěstí nezná mezí, a proklínali všechno co mohli a na co vzpomněli. A přece nehodu způsobila jedna příčina, jedna závada, jeden zdroj neštěstí. Všichni proklínali společnost provozující železniční dráhy, ale později se dozvěděli, že poruchu neměl vlak, který přijížděl, jako člověk, který se před něj - ač byl rozjetý v rychlosti osmdesáti kilometrů v hodině - postavil.
Dav se nahrnul k přepážkám pro výdej lístků a pokřikoval na pokladní. Jakmile však zjistili, jak moc tučné odškodné je, většina z nich ztichla. Menšinu tvořili pouze boháči, kteří především spěchali na konference či pohovory, a prospěcháři, kteří chtěli ze vzniklého problému vytřískat co největší profit.
Uvaděč nepronesl jediné slovo. Po vyčekané frontě přišel na řadu i on, sebral šest bankovek a tři osmihranné mince z desky, a odešel ven před budovu, kde už déšť nelítostně tekl proudem. To se snad vytvořilo na obloze moře, jehož velká vodní masa padala najednou gravitací na celé město, jež měla pohltit.
U vchodu pod střechou postávalo několik hloučků cestujících, kteří se bavili o tom, co mohlo narušit dopravu na koleji.
"Slyšel jsem, že to byla nějaká ženská, prý vyfintěná jak kdyby měla jít na svatbu. Ale na to by si nebrala červený šaty. Asi to byl nějakej rituál nebo co. Jakože rudý šaty kvůli krvi, která má prej značit smrt," lamentoval ve skupině muž, který vypadal jako klubový ranař. Uvaděč to zaslechl a došlo mu, že červené šaty měla i žena, se kterou byl onu noc na lodi. Dále takto uvažoval, až se dostal k tématu, že se vlastně nemůže dostat do vedlejšího města. Jedině, že by se vypravil do městysu o pár mil dále, odkud vede železnice taktéž. Jenže jeho cestu by mu křížilo místo činu, jezero. To jezero, kterému se chtěl vyhnout co nejširším obloukem. Musel však dorazit do toho zpropadeného města včas, jinak by pláchla šance na celoměsíční práci, za jejíž služby měl dostat víc, než jindy za tři měsíce.
Tak rozhodl. Ortel byl vynesen, že se vydá přes jezero. Horší už to stejně být nemůže, říkal si v duchu. Navíc bůhví kolik času mu ještě zbývá do konce jeho dní. Včera doufal, že alespoň půl roku, ale šance klesaly rychleji a neúměrně. Kde na stupnici psychické výdrže se právě ocitá? Zřejmě by dokázal žít takto alespoň měsíc, ale po střetu s kostlivcem to bude těžko týden.
Na konci náměstí stál malý kočár pro dvě osoby. Rozhodl, že se kočárem dopraví k přívozu, aby nemusel tak daleko pěšky. Zastrčil si v ruličku smotané noviny do kabátu, chopil se zavazadla a přeběhl v dešti náměstí ke kočáru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama