Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Hrbáč (3. část)

16. června 2017 v 19:28 | Martin Zbranek |  Povídky
Koňská kopyta pobitá podkovami klapala v pravidelném rytmu o dlážděnou silnici. Ten zvuk byl skoro nepostřehnutelý a téměř zanikal pod šuměním vody padající z oblohy neobvyklou rychlostí.
Uvaděč pozoroval z dostavníku hlavní město. Toužil si vychutnat pohled na skvosty architektury před úplným odjezdem. Dojem ale kazila předtucha nebezpečí. Za každým rohem jako by měl stát ten, jehož jméno mu nesmělo vytanout na mysli. Začínal nenávidět budovy. Proč musí mít všechny budovy alespoň čtyři rohy? Kéž by byly budovy s kulatým půdorysem, kéž by nebyla hladina vody, pod kterou se skrývá třetina záhad světa a pro něj teď jedna nejhorší, kéž by byly větve na stromech bez listí a jejich kmeny široké tak, aniž by za nimi mohla číhat lidská bytost, nebo jen to, co ji připomíná. Jenže i kdyby byla pouze rovná pláň, kde by se zdánlivě nikdo neschoval, pořád by mohlo být to pomyslné stvoření za jeho zády. Navždy bude zběsile kroutit tělem sem a tam, jen aby dostihl a lapil svůj vlastní stín v domnění, že se jedná o démona.
Kočár sjel z hlavní cesty a vydal se vedlejším směrem do lesa, kde nebylo zřetelně vidět ani na třicet metrů. Uvaděč rychle zatáhnul závěsy na oknech. Nechtěl se dívat směrem do černé tmy lesa, kde by ho vyhlížel démon snad ještě častěji. V kabině kočáru byla tma, a tak se zeptal kočího, zda si může od něj koupit svíčku. Někteří kočí měli v kočárech přímo sklad zásob. Často nabízeli k prodeji jídlo, pití, svíčky, sirky, cigarety, tabák, olej do lamp nebo někdy dokonce i opium.
Uvaděč zakoupil svíčku se třemi sirkami gratis, kterou zažehnul a umístil do držáku na stěně kabiny po pravici. Svíčka příjemně hřála a dostatečně osvětlovala noviny, jež si nyní vybalil cestující zpod kabátu. Byly mírně navlhlé a na některých místech se tisk rozpil. Na úvodní stránce tiskovin stálo velkými písmeny: "Chladnokrevná vražda a tři nešťastná úmrtí. Je mezi nimi spojitost? Čtěte na straně deset."
Tak tohle myslel prodavač novin tím, že je to dnes extra. Jak jinak. Lidé se vyžívali ve vraždách, ve zločinech, v krádežích, korupcích a prostituci. Nestáli o to dozvědět se, kde se staví nové galerie či budovy muzeí. Chtěli něco, co se vymyká dennímu dění, co se jen tak na ulici nevidí. Do divadla také nechodíte, abyste viděli, jak někdo žije obyčejný život. Musí v tom být akce. Drama, komedie, tragédie, tragikomedie nebo jiné žánry podobného ražení.
Uvádějící nechtěl po dnešních událostech číst o vraždě a mrtvých. Raději obrátil list, na kterém byla červenobílá fotografie zachycující most, který podléhal rekonstrukci. Popisek dával najevo, že se jedná o nejstarší most v hlavním městě starý přes pět století. Další článek odkazoval na středověký hrad, ve kterém probíhá vernisáž slavných uměleckých děl. Nakonec se dostal až na stranu osm, když kočár dojel ke dřevěnému molu na břehu jezera.
"Jsme tady šéfe. Dělá to dvanáct korun," prohlásil mladý šofér, který si i přes špatné počasí nenechal vzít úsměv z tváře. Pasažér mu předal náležitý peněžní obnos a rozloučil se s energickým kočím. Když vystoupil, venku už bylo znovu slušné počasí. Půda byla sice rozbahněná, obloha stále zatažená a nad jezerem se vznášela mírná mlha, ale už nepršelo. U mola vyčkával přívoz, u kterého nestáli žádní cestující.
Uvaděč se přiblížil k loďce, která se značně podobala té minulé a vyzval obsluhu.
"Haló, je tu někdo?"
V kajutě se udělal rámus, jako by spadlo několik hrnců a v okně za záclonami se mihla tvář, kterou nepostřehl. Potom se ozývalo několik dalších nerozeznatelných zvuků, načež někdo hrubým hlasem odpověděl.
"Jistě, jistě, jsem tu, pojďte klidně dál," vykoukl ze vstupu do kajuty nový kapitán lodi. Oholený stařík měl tmavé vlasy, které trčely zpoza trojhranného klobouku. Nosil dlouhý hnědý havelock a na zádech přehozený béžový ruksak.
"Odvezete mě na druhou stranu?" zeptal se příchozí, který myslel, že se to převozníkovi finančně na jednu osobu nevyplatí. Avšak dostal překvapivou odpověď.
"Není problém, zatím běžte do kajuty a já to tady odmotám a nastartuju," pronesl stařík s úsměvem a dobelhal se ke kotevnímu lanu. Uvaděč postřehl, že stařík kulhá na levou nohu. Dalším zjištěním bylo, že horní paluba byla mírně nasáklá krví právě v místě, kde zastřelil kapitána minulé lodi. Už nebylo pochyb, že se jedná o danou loď.
"Promiňte, můžu se vás zeptat, co se stalo tady na tý lodi? Tohle vypadá jako zaschlá krev," chtěl si ověřit pasažér správnost jeho domněnky.
Převozník se ani neotočil, dále odvazoval lano, a odpověděl: "Ano je to krev. Zastřelili tu kapitána lodi minulý týden. Dokonce to bylo už několikrát v novinách. Čmuchali tu policajti i lidi z tisku a snažili se najít důkazy. Nakonec tu vyšetřování ukončili a loď přenechali dopravní službě, místo aby jí odstavili."
"Ježíši, to je hrozný," předstíral pohoršení uvaděč a odešel si sednout do kajuty.
Když se uvelebil na místě, uvědomil si, že stařík říkal, že ten případ byl v novinách. Rychle vzal do rukou noviny, nalistoval stranu deset a četl: "V noci z úterý na středu byl na Velkém jezeře za městem zabit pracovník místního přívozu. Byl střelen do hlavy z těsné blízkosti, údajně čtyřiadvaceti liberním perkusním revolverem, který byl nalezen na dně jezera nedaleko mola. Policie tvrdí, že obětí měl být nejspíše také stařec okolo sedmdesáti let s výrazným hrbem na zádech. Jeho tělo se však nenašlo a není zřejmé, zda-li neměl na vraždě také podíl. Na místě činu byla nalezena pouze jeho hůl, o kterou se při chůzi opíral. Proč se skupina těchto kolemjdoucích rozhodla zabít nevinného muže zatím není jasné. Informace získané policií potvrdila také žena zesnulého převozníka, která tvrdí, že těsně před vraždou obsluhovala ve svém hostinci skupinu pěti lidí, kteří se bavili o hrbáči. Ten se prý jako zázrakem objevil po odchodu skupiny před krčmou. Podezřelými by měli být: Muž se ženou, oba kolem dvaceti let, údajně na líbánkách, dále muž v obleku s dlouhou hnědou dýmkou, který tvrdil, že je obchodník s ocelí, muž v černém saku a tahací harmonikou, který měl pracovat jako kočovný uvaděč v divadle, a nakonec žena v rudých šatech s červenými rukavičkami a hnědou kabelkou, pracující jako módní návrhářka. Policie vyzývá občany, aby jakoukoliv zmínku o podezřelých nahlásili na policejní oddělení."
Venku se rozburácely naftové motory a loďka se rozpohybovala. Po prvním článku v tiskovinách následoval další, jež byl s tím prvním úzce spjat. Stálo v něm: "Žena a muž, kteří uhořeli v bytě, kde následně explodoval plynový kotel, byli údajně zapleteni do vraždy převozníka na nedalekém jezeře za městem. Stalo se tak v pátek v odpoledních hodinách v hotelu Clairmonte. Recepční uvedla, že si mladý pár objednal dvoulůžkový pokoj s výhledem na centrum ve středu ráno. Dále uvedla, že se muž se ženou vydali do města na líbánky na plánovanou dobu dvou týdnů. Není jasné zda šlo při explozi o nehodu, sebevraždu či plánovanou vraždu. Těla byla nalezena v dezolátním stavu a fraktura obou lebek byla značně poškozena úlomky střepin po následném výbuchu, tudíž jakákoliv identifikace nebyla možná…"
Článek pokračoval dále, ale to už nervózní uvaděč začal číst další, poslední sdělení: "Do vraždy pracovníka přívozu měl být zapleten také muž, který zemřel v pondělí v noci ve svém podniku. Asi čtyřicetiletého obchodníka s ocelí rozmáčkla kovová traverza, která se nešťastnou náhodou uvolnila z háku jeřábu. Všichni pracovníci podniku měli už v té chvíli po pracovní době. Sám majitel podniku nejspíše prováděl ve skladě inspekci zboží na konci dne, když chtěl zkontrolovat také mostový jeřáb. Policie vypovídá, že na vině byla nejspíše pojistka háku, jež proklouzla na čepu. Není vyloučeno také podezření z vraždy. Tělo, totiž po dopadu nosníku už prý muselo ležet na zádech, jelikož traverza dopadla přesně na hlavu oběti…"
Proboha. V hlavě se mu vzmítalo tolik pochyb. Nechtěl tomu uvěřit, ale noviny by nelhaly. Nebyla v nich zmínka o ženě v červených šatech, takže je možná stále naživu, říkal si pro sebe. Jenže potom přišla na mysl vzpomínka na muže u vchodu nádraží, který mluvil o ženě, jenž se postavila před rozjetý vlak.
"Slyšel jste dnes to…o té ženě, která se… postavila před jedoucí vlak?" křikl uvaděč zdráhavě z kajuty na nového kapitána lodi.
"Ano, slyšel jsem o tom. Myslím, že dostala co si zasloužila," pronesl odpověď klidným hlasem převozník.
"Jak…jak to myslíte, zasloužila?"
"Udělala to, podílela se na vraždě předešlýho kapitána týhle lodi."
"Jak si můžete bejt tak jistej?"
"Protože mi to řekla než zemřela," odpověděl povýšenecky kapitán.
"Řekla vám to? Jen tak? Blbost! Tomu nevěřim."
"Víte, je zvláštní jak lidé udělají všechno co chcete, když máte v ruce zbraň. Dokonce si neuvědomují, že když jim přikážete, aby si stoupli do kolejí a smete je vlak tak umřou. To by se jinak nechali zastřelit, no ne? Asi chtějí, aby ti se zbraní ušetřili za náboje. Jak šlechetné," promlouval tiše kormidelník, který se nejspíše měnil v utečence z psychiatrické léčebny. Jeho hlas se z hlubokého měnil na velice povědomý jemnější. Uvaděč teď strnul. Nedokázal promluvit a tak mluvil kapitán bárky dál.
"Nějak mlčíte, hehe, ale chápu, že to pro vás musí být šok. To ostatní ječeli hrůzou, když jsem k nim přišel na návštěvu. Pamatujete se ještě na vaše přátele z úterní noci minulý týden? Já jsem si skoro nepamatoval ten pár, co si chtěl užít líbánky. Taková nicotná verbež odsouzená k zapomění. Ti měli největší šanci na odhodlání nahlásit tu vraždu na policii. Byli nejshovívavější, ale přece si nechtěli kazit líbánky, a tak se snažili zapomenout. Zapomenout na chladnokrevnou vraždu dvou lidí! Tak jsem musel podotknout, že když chtějí někoho zabít, měli by si být jisti, že jsou jejich oběti opravdu mrtvý. Ten den, kdy jsem se stavil na návštěvu, bylo asi hodně slunečno, protože se pěkně připálili," po tom, co to dořekl, se začal smát a nemohl přestat. Po chvíli se zase uklidnil a pokračoval ve vyprávění zatímco si uvaděč vytahoval z brašny pistoli.
" Ten třetí byl výmluvnější než předešlí dva. Nabízel všechny peníze co měl, a snad i ty, co neměl, jen aby si zachránil kejhák. Takovým lidem zase nedochází, že nemusí být naživu, aby otevřeli svým vrahům trezor. Prostě řeknete, že je necháte žít, když vám hodí klíče a řeknou, kde se trezor nachází. Ubožáci, kteří spoléhají v krajních situacích na lidskou čest a slib daný od svých trýznitelů, kteří touží především po pomstě. Ha, jejich naivita je projevem jejich stupidity," vyžíval se ve svém přednesu s nádechem filozofie psychicky postižený kapitán. Uvaděč se chtěl kapitána zeptat na pár věcí ještě než ho zastřelí, a tak ze sebe vykoktal první otázku.
"Jak…jak jste to přežil? Mysleli jsme ,že…že jste…no, mrtvý.
Kapitán nastavil směr plavby a upevnil kormidlo železnou tyčí. Potom sešel po schodech do kajuty a posadil se naproti svému pasažérovi, jenž jedním palcem ruky natáhl kohout u křesadlové pistole, kterou měl společně s rukou v brašně. Převozníka to nijak nezaskočilo. Věděl o co se bude snažit. Sundal si z hlavy klobouk, ze zad falešný batoh, který měl krýt dobře známý výběžek na zádech, a nakonec i těžký kabát typu havelock. Podíval se na svého přísedícího a pravil: "Další chybou bylo shodit mrtvoly v blízkosti břehu jezera. Dalo mi to práci, abych plaval alespoň kousek. Nakonec se mi podařilo zachytit se o kládu, kterou vlny odnesly na břeh."
Po chvíli mlčení mluvil kapitán dál: "Ten váš revolver našli policajti ve vodě. Rozhodl jsem se, že by bylo příhodný všechny svý oběti vystrašit přesně tou zbraní, a tak jsem jí ukradl ze skladu důkazů. Nejprve jsem myslel, že nikoho z nich nezastřelim, ale nechtělo se mi je svazovat, a než by plyn ze sporáku zaplnil celou místnost mohli mi oběti vyskočit z okna, než by traverza rozmáčkla tomu podnikateli hlavu mohl by uskočit, a než by tu ženskou srazil vlak, taky mohla škubnout. Tak jsem je pro jistotu střelil do hlavy a stopy zahladil, aby jejich průstřel lebky, teda respektive, aby se celá lebka prostě, no, zdeformovala. Nejtěžší to bylo u tý poslední. Střelit jí tak, aby se neskácela na zem úplně, ale taky aby neuskočila než jí smete vlak, to chtělo přesný načasování. Vy a ta ženská jste byli tvrdý oříšek, ale řekl jsem si, že vás naplánuju na jeden den oba. Zjistil jsem, že vy jedete vlakem do dalšího města, a tak bylo nutný zakročit na likvidaci obou, jinak byste pláchnul a už bych vás nemusel najít. Dumal jsem nad tím, jak alespoň zpomalit ten vlak, třeba jen na hodinu. Nabízela se možnost překážky. Takový překážky, která by žádnýho cestujícího ve vlaku nezranila, ale zastavila provoz na celým úseku. Vtom jsem si vzpomněl na přísloví, kam nemůže čert, tam nastrčí babu, inu, tak jsem jí tam nastrčil," hned co to dořekl, se začal vyšinutě smát vlastnímu vtipu.
Hrůzou zmrzlý pasažér tímto trochu roztál. Už nechtěl slyšet víc, a tak natáhl ruku se svírající pistolí na svou oběť a prstem zmáčkl spoušť. Pazourek upevněný na kohout narazil na kovovou plošku a vytvořil roj ani ne pěti jisker. To byl konec činnosti pistole. Uvaděč nechápal, co se stalo a pouze vyděšeně hleděl na hrbatého. Ten se přestal smát a zkroutil ústa v dobrácký úsměv. Naklonil se mírně k cestujícímu a pravil: "Tyhle křesadlový pistole nejsou moc odolný proti vodě, co? To zřejmě jak jste přebíhal to náměstí ke kočáru v tom lijáku. Podívejte se třeba tady na ten revolver," vytáhl ze skříňky šestiranný revolver, který vypadal přesně jako ten, se kterým zastřelil minulého kapitána, "Perkusní, to je kvalita. Zápalky nasazené z jedné strany a kule napěchované z druhé, ale tak, že když ho ti strážníci vylovili z vody, pořád jsem s nim mohl zastřelit všechny čtyři předešlé oběti. Bohužel na vás už mi nezbylo olovo, takže budu muset váš problém vyřešit trochu jinak."
Když kapitán skončil svůj přednes, uvaděč zazmatkoval. Vyběhl bleskově na palubu lodi a skočil do vody bez zavazadla. Voda byla ledová a tak byl náhlý skok do ní docela šok. Na palubu mezitím vyšel i hrbatý, který se smál, až se za břicho popadal.
Nakonec, když už byl od loďky tak daleko, že ji téměř zahalila mlha, hrbáč mával kloboukem nad hlavou a veselým tónem v hlase hulákal: "Šťastnou cestu, šílenče."
Ten šílenec teď máchal zběsile rukama a nevěděl jakým směrem se vydal. Už měl pocit, že břeh je na dosah, ale byly to jen přeludy. Jeho mysl už z ledové vody vynechávala a srdce přestávalo tlouct, až přestalo tlouct úplně. Jeho mozek vypnul, ne však úplně. Ale pořád jeho tělo dělalo stejný pohyb, aby se dostalo z vody. Pořád se jeho končetiny hýbaly i když nedýchal, a pořád měl v jediné fungující oblasti mozku vzpomínku na osobu, kterou chtěl zabít, ale která ho nakonec poslala do pekla. Do prázdnoty na hladině jezera. Břeh pro něj neexistoval a jedinou hranicí byla viditelná, ač nepolapitelná mlha, která se pohybovala za ním. To byl jeho trest, navždy zbloudile plavat ledovým jezerem bez konce.
Údajně tam plaval několik dní uprostřed jezera v kruzích, než zmizel. Zjevuje se však vždy, když se nad jezerem vytvoří mlha. Je to prý jeho duše, která za svůj čin nikdy nenalezne klid. Ten kdo jí ale vyruší a zkříží jí cestu, toho stihne do roka smrt. Těžko říct zda měl ten muž výčitky svědomí a hrbáč na lodi byla jen iluze, která ho měla přimět spáchat sebevraždu, nebo že si pro něj doopravdy přišel hrbáč, který vyvázl oné noci živý, a žije dodnes v ústranní.

Když přívoz dorazil po této události k molu s vypnutými motory, na lodi nebylo živé duše a jediný předmět, který na lodi zůstal, byla brašna s tahací harmonikou, která záhadně v lidské nepřítomnosti hraje opilou notou svého zesnulého majitele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama