Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Láska (Úvaha)

21. června 2017 v 22:24 | Martin Zbranek |  Filozofie
Dnes bych vás chtěl seznámit s úvahou na téma dost obsáhlé. To téma a lidský cit většina lidí považuje za nejdůležitější k životu potřebný cit. Spousta lidí ho proklíná, když ztratí své blízké, spousta lidí ho nechce cítit, jelikož se bojí, co přijde po něm, a spousta lidí ho potlačuje, jelikož je už několikrát zklamal.
Avšak není člověka, který by ho v životě neokusil alespoň jednou. Řeč je o citu s názvem láska.
Láska většinu z nás provází celý život. Ať už láska k přírodě, k blízkým, k rodině, nebo prostě k životu. Chemický vzorec pro ten cit neexistuje, fyzikální jev nelze dokázat a matematická funkce o něm nepojednává. A přesto lidi k sobě pojí chemie, přitahuje je k sobě jako fyzikální síly dvou magnetů, a nelze tvrdit, že patří do množiny prázdné. Slovně definovat lásku je velice obtížné. Je to souznění či euforie? Možná. Je to kombinace dobré nálady, dobrého prostředí a dobré společnosti? Možná. Jisté je to, že neexistuje jen jeden typ lásky. Existuje mateřská láska, partnerská láska (nejčastěji mezi mužem a ženou), láska k přírodě (přírodní láska, chcete-li) nebo příbuzenská láska, ale také spousty dalších. Vyvstává zde však otázka, jaká je mezi nimi spojitost? Pouze ta, že někoho či něco milujeme nebo máme rádi. Nelze tyto typy srovnávat, jelikož naši mámu či babičku máme rádi a svého životního partnera milujeme. To, že se říká, že své rodiče milujeme, to se prostě jenom říká, a pokud tomu tak je, má daný člověk společností nepochopitelnou úchylku.

Zamyslete se na chvíli nad tím, co pohání člověka v životě. Je to srdce, nebo duše jako motor? Je to krev, nebo láska jako palivo? Pokud krev neproudí do srdce, pak se srdce zastaví a motor přestane fungovat. Pokud člověk nemiluje, není milován, nebo má pocit, že není milován, pak láska neproudí do duše a člověk ztrácí chuť k životu, který často končí tragicky.
Každý člověk se v životě dostane na určitou úroveň bídy, jeho duševní krize, kdy se dostane na dno. Dno bychom ale chápali jako nejhorší možnou životní situaci, ve které se může člověk ocitnout, což by byl nejspíše okamžik, kdy pomýšlíte na sebevraždu. Někdo to překoná, protože zachová klidnou hlavu, nebo je jeho utrpení stále na hranici snesitelnosti. Záleží na osobnosti, kolik toho daný člověk vydrží. Někdo se sebevraždy prostě bojí, a tak dá životu další šanci, ale potom spíše přežívá. Člověk však musí pochopit, že pokud se dostal na naprosté dno, kdy stál na mostě a rozmýšlel se mezi životem a smrtí, pak bude těžké dostat se zpátky do životního cyklu. Takoví lidé přišli o někoho, kdo jim byl blízký, ztratili něco, na čem byli závislí, a tak musí znovu hledat zdroj lásky, která je také většinou zdrojem štěstí.

Ale je načase abych se dostal znovu přímo k tématu. Někdo by mohl tvrdit, že dokáže definovat všechny typy tohoto citu. To je pošetilost, stejně jako srovnávat, která podoba lásky je nejsilnější. Nelze říci, že partnerská láska je silnější než všechny ostatní. To, že ji cítíme nejuvědoměleji, nemusí nutně znamenat, že i nejsilněji.
Osobně jsem v životě miloval jen jednu ženu, tak abych tomu mohl říkat láska. Jenže na to jsem byl mladý, abych dokázal vůbec určit, co k ní cítím, a ona mě brala vždycky jen za dobrého kamaráda. Jo přesně, ach ten "friend zone". Jenže člověk si uvědomí, co ztratil, až když je pozdě. Ale nejhorší bylo to čekání na zjištění, když vám někdo řekne, že vás má radši jako kamaráda a to ať už jste sebelepší. No prostě na vzhledu záleží, ne že ne. To však platí, pokud chcete udělat dojem pouze na ženu, které se nelíbíte, ale kterou milujete. Myslím, že většina žen dá přednost vašemu postoji, mluvě, a rozumovému myšlení (ano, až tak optimistický jsem, že si nemyslím, že zlatokopky a frajerky vládnou světu, i když je jich stále víc a víc). Navíc pokud chcete pouze sbalit holku, abyste si užili, potom nejde samozřejmě o lásku.

Dle mého názoru je však nejlepší partnerská láska utvořená z přátelství. To bývají i třeba dva lidé, kteří by se na první pohled nikdy nedali dohromady, ale jejichž láska trvá prý neobvykle dlouho. To je samozřejmě dané tím, že v přátelství už spolu oba jsou třeba několik měsíců, a tak mají čas na to, pořádně se poznat. V to bych také doufal, jenže to bych musel chodit mezi lidi, a ne číst, psát literární díla, malovat, vyrábět věci ze dřeva apod.
Láska, ale nemá pouze pozitivní ohlasy. Jak už jsem uvedl na začátku článku, lidé tento cit občas proklínají. Sám to mohu potvrdit a objasnit. Když jsem potkal onu dívku, která mi sdělila, že jsem pro ni radši kamarád, nevěděl jsem, na co mám být nahněvanější víc, zda na ni, či na cit, který jsem vůči ní cítil. Jenže být na někoho naštvaný proto, že vás nemiluje, je pochopitelně blbost, tedy pokud zrovna nečekáte na to zjištění dva roky, což jsem čekal. Nakonec jsem začal brát všechno s odstupem, a přestal se snažit, jelikož hledáním té vyvolené bych strávil celé měsíce. Přece jen jsem dost vybíravý, moje slabina.

Lásku nepochybně proklínají ale nejvíce ti, kteří o někoho přijdou. Nemohu tvrdit jaké to je, jelikož jsem o nikoho takového nepřišel. Mohu se pouze domnívat, na základě knih, filmů, seriálů a jiných zdrojů, že se jedná o nejhorší ztrátu. Už pouze film "Zachraňte vojína Ryana" dává najevo, jak těžké to muselo být pro matku čtyř bratrů, z nichž tři padli v boji. Ale ten pocit, že se vám váš poslední syn vrátí domů, to musí být něco neuvěřitelného.

O tomto tématu bych mohl psát hodiny, ale přece jen by to asi nikdo číst nechtěl. Tak to nějak uzavřu. Asi každý zažil ten moment, kdy pomyslel na sebevraždu. Já byl ještě dítě, když jsem kvůli nějaké banalitě zabrousil na stránky o tom pojednávající. Přece jen jsem ale na nich strávil ani ne deset minut a nápad na sebevraždu jsem zavrhnul a nikdy víc na ni nepomyslel. Byl jsem prostě zbabělec, v tom dobrém slova smyslu.
Až se někdy dostanete na dno, vzpomeňte si na ty šťastné chvíle, kdy jste měli po boku někoho, na kom vám záleželo, koho jste měli rádi, ba dokonce milovali. Vzpomeňte si, nikoliv abyste byli nešťastní z toho, že už se to nevrátí, ale proto, aby vám ta vzpomínka dala novou naději, novou jiskru do života. Ti co umřeli, se už nevrátí, chvíle s nimi také ne, ale ty chvíle plné štěstí, ano, ty nastat mohou, stačí se jen snažit a zažít znovu, ač s někým jiným. Není to totiž osud, který vám hází klacky pod nohy, nýbrž vaše pesimistická mysl ztrácející víru ve štěstí.

Pokud se v životě nesnažíte, pak si musíte položit otázku: Co dělám na tomto světě?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama