Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Nikdy se toho nevzdám

21. června 2017 v 23:54 | Martin Zbranek |  Povídky
"Já to nechápu, vždyť to bylo nejdřív bílý a teď je to černý. Jakej to má smysl? Tak jsi to udělal černý no, a co dál?" otázala se nedočkavě žena muže v bílém plášti, který byl poněkud barvitě špinavý.
"Dál na to přijde cokoliv, co si zamaneš. Z pohledu materialisty především barvy, ale tak, aby tvořily určitou scénu, výjev," vysvětloval muž.
"Ano, ale já myslela, jestli už máš něco konkrétního?"
"Ach tak, nemám. Ale jsi mým hostem, tak můžeš něco vymyslet. Cokoliv, třeba i abstraktní věc."
"Opravdu? To bys zvládl? Hmm…tak tedy vztah mezi mužem a ženou," pohlédla na umělce vyzývavě.
"Láska? To je hračka. To bude jedno srdce ve druhém, ale budou strakaté, jakože jsou propojené. Jedno v oranžovém a druhé ve žlutém," odpověděl bez zaváhání malíř.
"Jedno v druhém, to se budou překrývat, ne?"
"Mužské srdce bude větší."
"To jako že muž cítí větší lásku ke své milé? To je docela nespravedlivý."
"Bude značit ochranu toho menšího, svého protějšku. Tak to má snad být, nemyslíš?"
"To ano, ale lidé si to stejně nejspíš vyloží špatně."
"K obrazu nebude napsané, které srdce je mužské a které ženské. Navíc si myslím, že logičtější bude to větší mužské, jelikož chrání svou milou. Kdybych neměl tu moc odhalit, co se skrývá za tím větším srdcem, pravděpodobně by má ruka namalovala pouze jedno velké srdce, protože to by bránilo své menší za sebou i před našimi pouhými pohledy. Navíc nejde ani o to, čí srdce bude větší, jde o to, čí duše bude čistější a upřímnější."
"Jasně…, ale jak tam chceš namalovat duši, aby to pochopil každý? Navíc ty srdce budou oproti duši až moc konkrétní objekt, no ne?"
"Ano, srdce jsou celkem konkrétní, proto nesmí být pevně ohraničena, ale musí se rozplynout do prostoru. Bude z nich navíc vyzařovat jakási aura, a to bude právě ta duše, takové neviditelné energetické pole lásky."
"No páni, slušně se vyznáš," pokývala hlavou žena v údivu a toužebně se zadívala na malíře.
"Ano, taky že mám inspiraci," usmál se na svou ženu umělec a mluvil dál.
"Jsem rád, že tě mám, nikdy se tě nevzdám. Dokud mě smrt od plátna a barev neoddělí," pronesl vášnivě a místo své ženy objal stojan, na kterém stálo černé plátno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chikulín Chikulín | Web | 22. června 2017 v 0:09 | Reagovat

Ta povídka mě úplně pohltila. Má úžasný romantický nádech a konec mě rozesmál :-) opravdu moc pěkně píšeš

2 Martin Zbranek Martin Zbranek | E-mail | 22. června 2017 v 0:20 | Reagovat

[1]: Děkuju, to jsem rád, že se líbí :) Škoda jen, že člověk musí za věci kolem sebe platit, jinak bych dělal lidem radost zadarmo - zatím mám prázdniny,tak můžu zadarmo :D Jsem rád když to lidi potěší. Doufám, že se toho nadšení pro psaní taky nikdy nevzdám :) Zatím ahoj.

3 Eliss Eliss | Web | 22. června 2017 v 13:04 | Reagovat

To je opravdu krásné ♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama