Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Rok ďábla

27. června 2017 v 23:44 | Martin Zbranek |  Povídky
Můj šéf byl magor. Ne, počkejte, neodcházejte, já vím, že ten váš taky. A nejen byl, ale i stále je, že? Já vám chci ale povědět příběh, který je k nevíře. Můj šéf se totiž z naprostého magora stal úplně klidným a spokojeným člověkem. No, tak dobře, umřel no, ale já v tom prsty neměl. Teda…trochu možná, ale rozhodně neúmyslně (doufám).
Abych se ale dostal k počátku příběhu, budeme muset hodně do minulosti, kdy byl můj zaměstnavatel ještě malé miminko. Já jsem zastáncem názoru, že šéf je něco jako další živočišný druh, a pokud jím jste, pak jste se tak už narodili. Taková batolata často padají rodičům z rukou na podlahu (nejčastěji na hlavu), cpou si do pusy nadměrné množství hlíny, dělají různé naschvály a konkurují ostatním, pro ně podřadným miminům.
Můj šéf byl až doposud takové velké přerostlé děcko. Místo hlíny šňupal kokain, a pak tvrdil, že pouze zadělával na těsto. Jeho úchylkou bylo mlácení hlavou do lidí, do stolů, do zdí, do parkovacích hodin, do volantu od auta, no prostě do věcí, které byly po ruce (možná chtěl naladit správné fungování mozku, ale nikdy se mu to naladit nepodařilo). Když zrovna nemlátil hlavou do lidí, aby nemusel poslouchat jak je na tom jeho firma žalostně, musel si ze zaměstnanců buď dělat srandu, nebo je buzerovat.

Nastoupil jsem do firmy poměrně mladý, plný nadšení a energie. Když jsem dorazil na pobočku oné firmy, jedna starší zaměstnankyně se mě vystrašeně tázala: "Vy jste zákazník nebo nová oběť?"
Nejprve jsem nechápal, a tak jsem odpověděl, že jsem nový uchazeč na pracovní pozici. Nato mě žena uspěchaně prosila, abych nezahazoval svůj život, že na sebevraždu je ještě prý brzo. Než ze sebe stačila dostat všechna sdělení a popis onoho místa, které jsem si z jejího vyprávění mohl představit jako lidský masokombinát, vyřítil se ze dveří na konci chodby její šéf, kterému (jak jsem se dozvěděl) říkala "zploditel pekla" nebo "Antikrist". Hned nato se lekla a spěšně při odchodu zahalekala: "Kéž jsou všichni svatí při vás."

Říkal jsem si, jestli jsou všichni zaměstnanci zde tak nábožensky založení nebo se stanou věřícími až po určité době v tomto zaměstnání strávené. Spousta z nich měla nějaký svůj amulet, to zde bylo skoro podmínkou. Později jsem se dozvěděl, že několik zaměstnanců odsud skončilo ve vězení, protože je nebavilo spoléhat na své amulety.
Ten první skončil dříve, než jsem sem nastoupil. Nejprve zkoušel černou magii, čmáral ve skladě firmy po zemi pentagramy a prosil Satana, aby si vzal jeho nadřízeného zpět, odkud přišel. Když nepomohlo ani propichování panenek, odhodlal se zakročit na vlastní pěst. Několikrát přetáhnul svého šéfa kovovou trubkou, a přesvědčen, že zlé duchy vypudí z těla tím, že ho spálí, začal přikládat na hranici, kterou uspořádal přímo ve skladě firmy. Bohužel jeho plán nevyšel. Někdo si všimnul, že v hale hoří a zavolal hasiče, kteří muže zpacifikovali dřív, než stihl alespoň osmažit obličej jeho šéfa. Když u soudu zjistil, že se jeho oběť probrala z bezvědomí a přežila, prý zvolal na celou soudní síň: "Všechno snažení přišlo vniveč," přičemž lámal rukama nad hlavou.
Když mu později dělali na klinice psychotesty, zjistili, že ten muž je úplně normální a nikdy labilní nebyl. Ano, právě tak působila na normální lidi osoba, všemi zaměstnanci nenáviděná. Lidem cvakal spínač z "normálního" na "z šéfa naprosto postiženého" jedince.

Další pokus o odstranění diktátora byl zahájen o měsíc později. Svou misi započala tentokrát postarší žena, které se její šéf vysmíval, že je tlustá blbá brýlatá kráva. Její trýznitel pochyboval, že by byla žena něčeho schopna, a tak udělal dokonce několikrát zásadní chybu, že si od ní nechal uvařit kafe. Začalo to projímadlem, pokračovalo přes moč a skončilo rozpuštěným jedem na krysy v jeho každodenním ranním šálku. Několikrát se podělával, zvracel, a myslel, že se každou chvílí roztrhne, na což by se dívala žena s větším úsměvem a uspokojením, než kdyby se klepal na zemi s pěnou u huby. Druhý pokus o zneškodnění dopadl tedy dalším neúspěchem a tyran skončil pouze v nemocnici, a ne na krchově. Žena vyvázla s pouhým vyhazovem, ale byla šťastná, i když jí mrzel její neúspěch.

Předposlední pokus se odehrál dva měsíce po tom, co jsem nastoupil do zaměstnání (ano, opravdu jsem tam nastoupil, jelikož bylo v této oblasti těžké sehnat práci). Byl to už starý veterán, který hledal pouze klidnou práci v kanceláři. Jenže hledal ve špatné lokalitě a vítr ho zanesl právě sem. Moc dobře jsem ho neznal, ale musím říct, že jako voják měl železnou disciplínu a jen tak ho něco nerozhodilo. Ale náš šéf taky nebyl jen tak něco, byl víc než dost. Po pouhých několika týdnech, kdy ten vysloužilý voják přijal pracovní nabídku, začal pevně rozhodnut se svou operací. Doslova operací, kterou nazval "Stalingrad" (možná proto, že se považoval za Rusa a svého šéfa za nacistu). Vzal to všechno z vojenského hlediska.
Hledal slabiny nepřítele, jeho harmonogram zálib a koníčků. Doma si vytvořil nástěnku, na kterou vyvěsil možnosti zabití a plány útěku od vraždy. Ze zkušeností z tajných operací věděl, že musí protivníka odrovnat potichu a jeho mrtvolu odklidit tak, aby se nenašla. Jenže to na něj bylo moc složité, a tak z toho musel udělat nehodu. Napadlo ho, že by mu třeba mohl nasypat ricin do kokainu. Ricin jako vysoce prudký jed by ho dokázal ve správném množství do týdne usmrtit. Nebo by mu mohl vyřadit brzdy u auta z provozu. Když už byl u toho auta, vzpomněl si, že ten idiot rád mlátí hlavou do volantu, jelikož si před odjezdem z práce vždycky šňupe a je nabitý energií, kterou musí ventilovat. Tak ho napadlo, že by mu ke klaksonu s airbagem namontoval ještě něco. Při té představě jak si šéfík bouchne hlavou o volant, ze kterého vystřelí nejen airbag, ale i broky, voják silně slintal. Ale na druhou stranu litoval tak rychlé smrti.
Nakonec prostě zrealizoval plán únosu. Bude ho doma mučit (samozřejmě inkognito) a potom, ho možná i pustí, aby z toho nebyla vražda. Byly zrovna svátky vánoční, když se rozhodl pro únos. Nejprve někdo veterána zpozoroval, jak tahá do auta něco, co vypadá jako vánoční stromeček. Lidem bylo jen divné, že byl zabalen v černém igelitu a vypadalo to jako by se hýbal, ale stejně se moc nestarali. Nechtěli mít na svátky problémy, a navíc jim ten pán co to tahal, dokonce zamával, tak to přeci nemohl být vrah.

Když dojel s igelitovým pytlem domů, připevnil jeho obsah na židli ve sklepě. Tam mu kladivem zpřerážel prsty na rukou, a potom že ho nechá zase být. Jenže jeho oběť se ze zlosti prokecla, že on (mučitel) smrdí stejně jako jeden z jeho zaměstnanců (ač nevěděl přesně kdo), a že si ho podá, až zjistí, co je zač. Ze strachu, že by přišel na to, kdo ho doopravdy mučí, ho vzal do auta, a jako že auto utopí v řece.
Tak jel z města pryč a v hlavě si přemítal, jaký bude mít problém, když policie najde mrtvolu jeho šéfa v jeho autě. Ale přemýšlel až moc a jednu zatáčku říznul rychleji a ostřeji než chtěl. Obsah kufru vyletěl pryč a proletěl prosklenou verandou domova důchodců, kde stařešinové hráli bingo. Když se oběť probrala z igelitového pytle, údajně pobíhala nahá naprosto nekontrolovatelně po celém areálů domova důchodců.

Po několika dnech usvědčili veterána z pokusu o vraždu. Když strážníci dorazili na pobočku firmy, kroutili hlavou a nemohli uvěřit co se tu děje a odkud se ta negativní energie bere. Když se ptali zaměstnanců, proč se tu už několikrát děly nevysvětlitelné anomálie, každý ukázal prstem na dveře kanceláře svého nadřízeného, a beze slova od nich co nejrychleji utekl. Někteří se dokonce cestou pryč pokřižovali a odříkali poněkud upravený Otčenáš, který zahrnoval fráze typu: "Trpělivost vezdejší dejž nám dnes a odpusť mi moji budoucí vraždu. Neuveď mě v pokušení neshodit nadřízeného pod kola autobusu. Amen."
Po této inspekci v pekle strážníci dosvědčili u soudu, že byl veterán nakažen chorobou, kterou medicína zatím ještě nezná. Voják tedy dostal vzhledem k okolnostem, jako byl vysoký věk nebo věčně vyšinutý šéf, pouze dva roky vězení.

Tak se finálně dostáváme k poslednímu pokusu (ač jich bylo i více, ale už si všechny nepamatuji), jenž nebyl tak úplně pokus o likvidaci šéfa. Mělo jít o oslavu jeho narozenin, kterou tak nějak uspořádal sám a všichni byli nuceni přijít. Můj šéf miloval sladké cukroví a byl alergický na oříšky, což jsme se dozvěděli až po jeho smrti. Tak jsem přinesl domácí buchtu s oříšky. Pod vlivem jeho dobře známého bílého prášku, kterému říkal mouka, do sebe začal ládovat jeden kousek buchty za druhým, až mu zaskočilo. Jedna má kolegyně doběhla do šatny pro deštník, kterým začala mlátit do svého nadřízeného, aby z něj dostala ten osudný drobek. I když se ale podařilo ho zachránit z jednoho, umřel na druhé, na alergickou reakci. Bylo to neskutečně morbidní. Tolikrát se ho někdo snažil odrovnat, až nakonec na svoje narozeniny sám sežral oříškovou buchtu.

Ležel tam s poněkud nafouknutým obličejem hlavou k podlaze nějakou dobu, než ticho prolomila spolupracovnice prohlášením, že se stejně dožil vysokého věku, což jsem nechápal, jelikož mému šéfovi bylo čtyřiadvacet let. Ale asi měla pravdu, na to kolikrát se někdo snažil na toho magora spáchat atentát.

Ale jak už jsem říkal na začátku, můj šéf se stal klidným a spokojeným člověkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama