Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Chování a city (Úvaha)

24. července 2017 v 19:26 | Martin Zbranek |  Filozofie
City každého provází životem jinak. City budují naši osobnost už od raného dětství a často právě v této době potřebujeme být obklopeni tím pozitivním. Jelikož když jsme ještě malí, máme tendenci vnímat a chápat především city a až později vtloukat základní znalosti. Později jsme také více imunnější vůči negativním vlivům, vzpomínkám, které snad i většinou vytěsníme. V dětství však něco zažijeme, a ač si na to třeba nepamatujeme, později víme, že nás to muselo ovlivnit. Pokud jsou city zanedbávány už v útlém věku, často se to promítne do budoucího života, a člověk se potom v mládí a dospělosti musí snažit to napravit.
Pokud nás například rodiče nechávali jako malé brečet, a šli radši ven, později se může stát, že se nebudeme snažit o pozornost ostatních, jelikož v dětství jsme byli zanedbáváni a nikdo nám nevěnoval pozornost. Takové dítě se odnaučí zvídat od ostatních, a raději si najde patřičné informace samo, jelikož má pocit, že by dané lidi pouze obtěžovalo takovými otázkami, a nakonec se možná i světu uzavře. Stejně tomu ale platí naopak. Pokud nám totiž rodiče věnují přehnaně moc pozornosti, naučíme se začít kňourat pokaždé, když potřebujeme třeba jen zavázat tkaničky u bot, jelikož spoléháme na pomoc, kterou nám jsou ochotni poskytnout a staneme se "rozmazlenými". Pochopitelně to má každý jinak, ale troufnu si napsat, že většina takové city a chování přeneseně z dětství má. Potom v průběhu času už se mění jen chování, ale city máme vštípeny do několika let života. Pouze menšinu to moc v dětství neovlivní, nebo si později někteří lidé uvědomí své chyby, a budou se je snažit napravit.

Tak to chodí i například s přehnanou nebo slabou chválou. Často slyším výmysl, že když někomu řeknete, že něco neumí proto, aby se začal více snažit, tak to dotyčnému opravdu prospěje. Takové tvrzení je přehnané a slabomyslné to odradí od dalších pokusů. Zaprvé je to lež, co řeknete, a vůbec to není upřímné (tedy pokud to není opravdu hrozné, pak to alespoň řekněte mírně), a zadruhé si představte, že vám tohle řekne devět z deseti lidí, to prostě budete zoufat a trápit se i v noci, když potřebujete spát. Nejlepší je, když takovým lidem řeknete, v čem to bylo dobré a v čem špatné (co by mohli zlepšit). Pokud řeknete pouze dobrý nebo špatný, potom si budou myslet, že nemáte čas, nechcete jim do toho kecat, nebo že vás to ani moc nezajímá (například u malby - nezajímá vás umění, nebo třeba výjev, který malba zachycuje, či technika - nemusíte mít rádi malbu vodovkami, ale spíše olejem).

Poslední dobou jsem četl o tzv. domestikaci. Jedná se o to, že vám někdo něco v dětství vnutí, a vy to považujete za správné. Například, když nám někdo v raném věku vnucuje nějakou věc, ze zdvořilosti si jí vezmeme, a tak i v dospělosti nedokážeme odmítat věci, které nám někdo vnutí. Domestikace (ochočení) tedy spočívá v tom, že si zvyknete na to, co děláte tak, jak vás to někdo naučil, jak si vás ochočil. Vy to potom považujete za správné, a to i přesto, že o to nestojíte a může vám to spíše uškodit. Jste totiž vždy přesvědčeni, že musíte udělat tohle a támhleto, jelikož vás to tak někdo naučil, a proto se nesnažíte najít alternativy.

Pojem domestikace úzce souvisí i s tzv. automatismy. Ty se dají definovat jako procesy, které děláme denně, automaticky a bez většího přemýšlení, a nedokážeme vymyslet modifikaci takových procesů. Například když jezdíme do práce, jezdíme pouze jednou cestou, zuby si čistíme kartáčkem, který svíráme v té samé ruce každý den, a u snídaně se vždy díváme na televizi. Pokud nejste spokojeni s vaším stereotypním životem, netřeba hned dávat v práci výpověď, ale můžete změnit na danou práci pohled, změnit cestu do práce apod. (změna cesty asi moc nepomůže, ale je to možnost). Rád s oblibou říkám, že když máte nadváhu a nechce se vám běhat tak choďte, a pokud nechcete chodit, tak si dejte určitou podmínku, abyste se k tomu prostě dokopali (například, abyste si dopřáli snídani, dojděte si pro ni do obchodu, který je kilometr daleko, a kupte pouze suroviny na snídani, až budete chtít oběd, dojděte tam znova a nakupte znovu pouze na oběd atd.). Samozřejmě ne vždy to půjde, ale vymyslet se dá vždy něco, akorát na to musíte přijít (bez zkoušení to prostě jen tak nepůjde).

Nesmíte se však k dosažení cíle dokopávat tak, že si řeknete, že jste tlustí a musíte co nejrychleji shodit. Pokud se budete do všeho tlačit a dělat vše do přesně stanoveného termínu, dostanete se pod tlak. Budete na sebe klást cíle, kterých když nedosáhnete, budete zklamaní a sami na sebe o to více naštvaní. Lidé mají ve zvyku dělat věci do přesně stanovených termínů, na všechno si dělají přehnané tabulky a zápisy, jen aby mohli předpovídat svůj pokrok. Když se od nesmyslné byrokracie a zásadovosti oprostíte, nebudete na sebe vyvíjet tlak, a tedy vaše starosti zmizí. Například, když se snažím napsat knihu, nečekám, že by se hned má prvotina uchytila, a že bych si za ten honorář mohl koupit do dvaadvaceti let svůj vlastní dům. Smířil jsem se s tím, že to nebude tak snadné, že to bude časově, psychicky i peněžně náročné, a že i kdyby měla být moje první kniha propadák, napíšu o to lepší.

A třeba i samotný vztek z neúspěchu by neměl člověka odradit od jeho cíle, ale naopak ho utvrdit v tom, že to teď sice udělal špatně nebo to nemělo takový úspěch, ale příště to bude lepší, a až to bude nejlepší, předhodíte to na talíř všem těm pochybovačům, kteří vám říkali: "No nevím. Víš, kolik už takových bylo, co…" nebo "Nemyslím si, že bys mohl být…". A za ten pocit vítězství to stojí. Za tu větu, kterou budete moci pronést nahlas. Tu větu, která zní: "Já vám říkal, že to dokážu."

Teď mi zase dovolte, abych se vrátil k citům. Ty, které každý dobře zná, a pomyslí na ně jako na první, jsou láska, nenávist, strach apod. Tedy jsou to takové city, se kterými přicházíme do styku pravidelně (ať už na ulici nebo v televizi). Já, jelikož jsem poněkud odtažitý už od dětství (možná kvůli tátovi, ale nechci ho obviňovat), si ani nejsem dobře vědom toho, zda bych mohl někoho milovat. Těžko říci, zda by to byla láska, nebo spíše jakási potřeba s někým být, abych pouze nebyl sám. A ačkoliv jsem možná miloval, nikdy jsem to tak neprojevil, protože o to nikdy nikdo moc nestál.
Lidé vás často vidí tak, jak jste se chovali dřív, a nejspíše proto se vám vyhýbají i dosud. Vytvářejí si falešný dojem z minulosti, filtr, přes který vás dnes vidí dobře, nebo naopak špatně, prostě stejně jako tehdy. Nezajímá je, že jste se změnili třeba právě kvůli nim, aby na vás pohlíželi lépe, abyste si vylepšili reputaci. Často prostě vidí to, co vidět chtějí, jako je tomu u většiny věcí.

Lidé projevují své city docela obtížně. Někdy nechápu, jak je to pro ně těžké, říci pouze: "Mám tě rád/a." Svoje dítě rodiče ani nepohladí, nepolíbí, ale zato když něco špatného provede, je pokáráno hned. A tak je alespoň nasnadě, že se za to pokárání omluvíte, když hned vystartujete na své dítě se vztekem, no ne? Bohužel tomu tak nebývá, akorát je k vám daný rodič třeba milejší, ale omluvit se, to je pro něho nadlidský úkol. Takové děti bývají později náchylné k tomu, že tak, jak s nimi jednali rodiče, budou jednat oni i se svými potomky, a proto je třeba prolomit tu linii.

Dříve jsem se styděl vyslovit nahlas už jen samotné slovo láska, abych nebyl za srágoru. Nakonec jsem se ale naučil dvě věci, první - vyslovovat a pojednávat o takových tématech nahlas, a druhou - mít u zadku něčí názor, že jste takoví (to je přece jejich problém, že ve vás vidí někoho odlišného, vy se tím trápit nemusíte). Pokud ve vás někdo vidí někoho odlišného, než jsou ostatní, potom není důvod, abyste se jim hned přizpůsobovali, nebo se tím trápili. Spoustu lidí jsem bral ve škole jako idioty, a nepochybuji, že takoví byli (je to smutné, ale bohužel), a změnili se až v průběhu času. Nenechal jsem se nikdy zatáhnout k nim, jelikož mi bylo jasné, že nechci chlastat ani hulit, a ani ze sebe dělat vola, kterým nejsem. Jít s davem je jednoduchý, ale jít proti němu, to už chce odvahu. Já nešel s davem ani proti němu, prostě jsem si ho nevšímal, a tak jsem se jednoduše vyhnul idiocii, která je téměř všudypřítomná. Najít ty správné lidi, to chce hledat na správných místech. Já však taková místa neznám. Myslím, že spousta lidí, by mohla být normálních. To by se ale nesměla nechat ovlivnit jinými. Dneska je to všechno o tom, kdo, nebo co je "cool" a "in", až jsou tak "down", že o tom ani nevědí. Takže je mi jedno, jestli jsem "old school", protože mě to baví, a nepřestanu být takový, jaký jsem jenom proto, že se to někomu nelíbí.

A tak budu radši jeden den lvem, než-li sto let ovcí ve stádu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama