Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Strach (Úvaha)

14. července 2017 v 16:04 | Martin Zbranek |  Filozofie
Strach můžete mít z čehokoliv, z lidí, z výšek, ze tmy, z klanů, z klaunů ve tmě, ale dokonce i ze samotného strachu. Měli jste už někdy ten pocit, kdy jste se báli, že například až někde budete přednášet, nejspíše to zvoráte? Ano? Tak tomu osobně říkám strach ze strachu.

Člověk se odpradávna bojí neznámého. Dříve to byl oheň, divoká zvěř nebo tma, a dnes jsou to spíše situace jako ústní pohovor, závěrečné zkoušky nebo manželství (ehm, jsou to jen příklady, neberte to moc vážně, hlavně to poslední ne). Dostáváte se do situace, ve které jste nebyli. Navíc se třeba nikdy moc nebavíte s lidmi, a nyní máte vystupovat před publikem? Když jsem se u maturit nabídl, že odrecituju závěrečnou i úvodní řeč, říkal jsem si, že to bude lepší než pracovat na výzdobě třídy, jelikož ta zabere moc času. Jenže nešlo o to, kolik času zabere napsat obě řeči a naučit se je, jako spíše o to, jak bude člověka deptat pomyšlení na to, že stojí před celou komisí a spolužáky. V pondělí proběhly všechny čtyři ústní zkoušky, které jsem zvládnul, ale byl jsem po nich nervózní stále, jelikož jsem měl ještě v úterý přednášet závěrečnou řeč. Až takovou moc měl nade mnou strach.

Když vám někdo řekne, že vám rozpárá břicho nožem, taky se budete bát. Nevíte kdy a ani kde vás rozpárá, a ačkoliv nemá daný člověk nůž vůbec (což nevíte), a jste s ním uprostřed pustiny, bojíte se. Pořád se jedná o strach z neznámého. Máte strach z toho, že zemřete, ze smrti, a jelikož jste pochopitelně nikdy neumřeli, bojíte se toho neznáma. Co bude po tom?
Já se osobně nebojím samotné smrti, ale spíše toho pomyšlení, že umřu a nic po mně nezůstane. Snad pouze hrob, ale i ten společně zchátrá a ztratí se. Všechny kresby, malby, knihy, sochy, vše se rozpadne, ale ty pocity z obrazů a myšlenky z knih, které dané lidi ovlivní, ty přetrvají. Předají se z generace na generaci a přežijí dál. Nespálí je oheň jako kus papíru, na kterém je kresba. Nerozpadnou se časem pod náporem větru a deště jako kus kamene, ze kterého je vytesána socha.
Takové myšlenky se mohou ztratit i s lidmi, ale ti kteří si je opravdu vzali k srdci, nezapomenou. A proto je třeba se snažit, jelikož pokud nejsou dostatečně silné a emotivní, ztratí se v silném proudu času, který je zanese pryč, a lidé si ani neuvědomí, že něco takového vůbec existovalo.
Je jedno, zda jsou ty myšlenky známé a otřepané, ale hlavně, že si je někdo vezme srdci, a třeba někdy díky nim zachrání svět, jelikož si vzpomene na to, co špatného se v historii světa stalo a nedovolí, aby se ta situace opakovala.

Načase, abych se vrátil zpět k tématu. Někdy je dobře, že se člověk bojí. Kdyby se ničeho nebál, neměl by důvod k vymýcení zla, které ohrožuje jeho život. Nebál by se výšek, a dokonce už ani toho, že by po skoku z takové výšky třeba umřel. K takovým věcem musí člověk chovat respekt. Zní to divně, ale kdybyste nerespektovali strach, který vás sužuje, nejspíš byste si dovolili cokoliv bez obav.

Člověk se bojí více věcí než by myslel, a ještě více převládají snad pochybnosti a obavy, které jsou jakýmsi mírným projevem strachu. Bojíme se především samotných pocitů, toho, čemu jsme vystaveni. Nebojíme se jen konkrétních objektů, ale především následků, které kvůli těm věcem vzniknou. Říkáme, že se bojíme výšek i přesto, že se bojíme toho, že bychom z té výšky mohli spadnout, zlomit si nohu nebo ještě něco horšího. V dnešní době lidé nemají moc času, a proto mají ve zvyku věci generalizovat nebo to vysvětlování a uvažování kvůli délce textu nebo přednesu prostě zavrhnou, jelikož se do článku či proslovu nehodí.

Nakonec této úvahy zmíním ještě strach z nás samotných. Ačkoliv si to spousta lidí nepřipouští, bojíme se sami sebe. Například, když vidíme, jak hrozně vypadají naši příbuzní ve věku čtyřiceti let, doufáme, že tak neskončíme. Potom stačí, už jen když vám daní lidé řeknou, že vás to taky čeká, jelikož to máte v rodině. A tak se bojíte sami sebe. Teď jste mladí a plní energie, ale co za pět, deset let? A co teprve za třicet? I přesto, že se snažíte vyvarovat chybám, které dělají vaši příbuzní, a zatím jste dost aktivní a pozitivní, nemůžete se zbavit pocitu, že to jednou na vás přijde. A co je snad nejhořší, když to přichází pomalu. Když to totiž přijde rychle (například obezita), zjistíte, že jste se změnili, jelikož to bude pro vás šok, než kdybyste přibírali na váze v průběhu několika let. Obezita však není ten případ, který byste na sobě zpozorovali těžko, to spíše (kupříkladu) vaše nevrlost, kterou můžete brát s humorem, ale ostatním to jako humor po několika letech nepřijde.

Strach je tedy jakýsi hráč na obě strany. Dokáže být škodlivý, ale naopak nám také dokáže zachránit život. Dokáže nás umírnit, abychom neudělali nějakou blbost. Ale stejně jako je tomu u většiny věcí, nic se nesmí přehánět, a proto až se příště rozhodnete v televizi pro horor, pusťte si radši thriller. Třeba vás to zachrání od předčasného infarktu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama