Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Jeviště (1.část)

5. srpna 2017 v 19:07 | Martin Zbranek |  Povídky
UPOZORNĚNÍ: Povídka zahrnuje žánry jako mysteriózní/horror/dobrodružný a podobnosti s místy na planetě Zemi jsou čistě náhodné, stejně jako vystupující postavy. Děkuji za pochopení.

"No, tak se na to podíváme," prohlásil důstojník v kostkovaném kabátě a otevřel tlustou obálku.
"Tohle jsou poslední zachovalé důkazy, pane," pronesl informovaně četník.
"Ano, já vím. Necháte mě o samotě? Rád bych si přečetl ten deník."
"Jistě, pane," odvětil uniformovaný mladík a zabouchl za sebou dveře. Důstojník sáhl po malé knížečce, která byla zdobena neobvyklými znaky, otevřel ji a začal číst na straně, kde začínala ona událost. Bylo to staré zhruba dva měsíce.


10. Červenec 1824

Moje prázdniny jsou docela neobvyklý, a protože jsem nadšenec do záhad a paranormálních jevů, rozhodl jsem se vyzkoušet svou nebojácnost v praxi na celý týden. Jeden muž mi doporučil starý kamenný větrný mlýn, který opuštěně stojí v lese v horským průsmyku. Ten muž se zrzavými vousy taky říkal, že dřív tudy vedla cesta do daleký vesnice, ale že už se nikdo touto cestou neodváží projet, jelikož se u hřbitova, který je od mlýna nedaleko, stalo neštěstí.
Místní mlynář, který žil ve mlýně se svou manželkou a dcerou, jednoho dne zmizel. Manželka a dcera se rozhodly mlynáře najít, ale přitom se samy ztratily v lesích. Mlynář se nakonec objevil a místní mu řekli, že se ho jeho manželka a dcera vydaly hledat. Mlynář celý zděšený hledal několik dní i s místními obě ženy, ale už bylo pozdě. Obě těla nalezli u rybníka mrtvý. Nejspíš se ty ženský ztratily a umřely na podchlazení.
Dlouho mlynář zoufal nad svou ztrátou, až jednoho dne přišel zlom. Mlynář už totiž nějakou dobu obviňoval z úmrtí obou žen právě místní, kteří se ho v ten den nevydali hledat. Říká se, že po době strávený ve mlýně sám, mlynář poněkud zešílel. Údajně mu slabý plynulý kvílení hřídele větrný vrtule začalo připomínat hlasy, který mu našeptávaly, aby všechny místní osadníky zabil. Vyzbrojil se sekerou a brokovnicí a vyrazil do osady, která se nacházela zhruba půl druhýho kilometru daleko. Když tam však dorazil, nikde nebylo živý duše. Po chvíli ale začal dunět zvon na vrcholku kopce, kde stál malý hřbitov s kostelíkem. Tak vyrazil na kopec, kde usoudil, že budou všichni shromáždění. Prodíral se polem s obilím, a když byl na dostřel, začal z brokovnice pálit do boku kostela. Byl to naprostý masakr. Desítky broků v jedné kapsli rozprášily skleněné tabule oken kostela a široký rozptyl malých kuliček zdeformoval těla hned několika obyvatelům. Nato začali ostatní v panice vybíhat z budovy pryč, a palba tak mířila přímo na východ. Poslední osadníci se v zoufalosti ukrývali, místo toho, aby utíkali co nejrychlejc a co nejdál. Podrobnosti nejsou známý, ale prý nakonec postřílel a sekerou rozštípal zhruba čtrnáct lidí, přičemž asi pěti se podařilo uniknout. Dosud prý mlynář chodí v těch lesích a hledá zbylý přeživší.
No já jsem sem už dorazil a musím říct, že to tu tak hrozně nevypadá. Interiér mlýna byl sice v dezolátním stavu, ale stačilo několik hodin úprav a je to tu jako nový…no dobře, téměř. Dokonce jsem našel osobní věci tak, jako by to tu někdo opustil včera. Je to docela strašidelný hrabat se ve věcech někoho mrtvýho, ale myslím, že mě čekaj i o něco horší věci. Vrtule mlýna je pořád ještě funkční, akorát hřídel poněkud zadrhává a vrže. Doufám, že vůbec usnu. No nic, tak se s váma prozatím loučím. O dalším průběhu budu informovat zítra. - S pozdravem Morgan Delton

11. Červenec 1824

Oproti včerejšku se změnilo poměrně dost věcí a pohled na okolí už není tak bláhový, jaký byl včera. Dnes brzy ráno za rozbřesku jsem vyrazil na procházku, abych se podíval na zbytky zmíněný osady. Právě tím směrem jsem už od mlýna zahlídl kouř, ale když jsem dorazil na místo, ohniště bylo studený a dokonce v něm nebyl ani uhel. Osada vypadá ponurejc než větrný mlýn. Roubenky jsou prázdný a osobní věci lidí zde žijících chybí. Pokud by tu někdo žil a ze dne na den zemřel, pořád by tu něco bylo, ne?
Dokonce jsem našel kolem několik kostí, ale nevím, zda jsou lidský nebo zvířecí. Stejně to není příjemný pocit, i přesto, že jsou nejspíš zvířecí.
Něco se kolem hýbe, ale těžko říct, jestli to není pouze přemnožená zvěř. Je tu všude tak neskutečný ticho, až mi přijde, že mě pronásleduje vlastní stín. Slušně nahání hrůzu, když neslyšíte nic, než svůj dech. Ptáci jsou bez hlasů, jako by tu ani nebyli, ale přesto je vidím lítat všude kolem. Hrobovou notu prolomí až krkavec, po čemž se vždycky k smrti vyděsím.
Kvůli bouřce jsem se radši uchýlil zpět do mlýna a přečkal deštivý odpoledne uvnitř. Když jsem ale přišel zpátky do mlýna, uspořádání některých věcí mi nesedělo. Nedokážu si přesně vybavit, jak byly ty věci umístěný, než jsem budovu opustil, ale pamatuju si, jak jsem měl svoje oblečení hozený přes židli, a když jsem se vrátil, bylo na posteli. Navíc konvice na čaj byla teplá, což nedává smysl, jelikož jsem si v ní od včerejšího večera nic nedělal. Nevím, jestli je to prostředím nebo jídlem, ale nějak mě bolí hlava, asi si půjdu lehnout. Ta zatracená vrtule pořád vrže, takže se asi stejně jako včera moc nevyspím. Naštěstí už je to kvílení slabší.
Začíná se to tu hemžit podivnostma, ale pořád to jde. Zatím mě to nerozhodilo. Zítra se vrhnu na kopec, kde měl být ten kostel, tak uvidíme, co najdeme. Držte mi palce. - Zdraví Morgan Delton

12. Červenec 1824

Už pomýšlím na odjezd. Někdo mě sleduje. To co se mi dneska přihodilo, si nedokážu vysvětlit. Odvážil jsem se ráno na kopec. Když jsem se dostal k nízkýmu plotu hřbitova, spatřil jsem rozmlácený náhrobky všude kolem. Podíval jsem se na ně zblízka, a v některých byly pořád ještě broky! Že by byla celá ta báchorka skutečná?! Bohužel to však nebylo všechno. Některý hroby byly vykopaný, ale jejich obsah nebyl nikde. Žádný kosti ani zbytky oděvů či osobních věcí. Vůbec nic. Zvláštní ale bylo, že sedm hrobů nebylo vykopaných a náhrobní kameny z mramoru se leskly jako nový. Všechny jména, který nápisy udávaly jsem si zapsal.

Jeffrey Bentock
Arnold Kembler
Rita Kensworthová
Jack Kensworth
Rebeca Merkinsonová
Denis Peltingerová
Raymond Lentrick

Jména jsou na náhrobcích dobře čitelný, ale jiný údaj tam není, tudíž těžko říct, jak dlouho tu ty hroby jsou. Mám takový pocit, že jsem ty jména už někde slyšel. Pořád nad tím přemýšlím. Možná nějaká vzpomínka z dětství? Nevím.
Po návštěvě tohohle místa jsem šel pryč zase zpátky, ale když jsem byl před mlýnem, vstupní dveře byly otevřený. Nevěděl jsem, jestli mám vůbec vejít dovnitř, a tak jsem se krčil schovaný v křoví a sledoval, zda někdo nevyjde ven. Po třiceti minutách pořád nikdo nevycházel, opatrně jsem se připlížil k domu, otevřel dveře, když vtom jsem zahlídl něčí hábit, který mizel na schodech vedoucích do druhýho patra. Hrůzou jsem strnul. Když jsem se po chvíli probral, vzal jsem z příruční brašny kapesní nůž a pomalu se blížil ke schodišti. Nakonec jsem se dostal po schodech do druhýho patra a pomalu prohlédaval jednu místnost za druhou. Jenže jsem dostal šok při prvním vstupu. Na opačný straně pokoje byla na okně kovová maska natřená na bílo. Černě byly namalovaný usmívající se ústa a klidné oči. Když jsem potom otevřel další dveře do jiný místnosti, byla na okně taky kovová maska, ale v obličeji měla neutrální výraz a v očích neklid. Další maska v předposlední místnosti měla ústa zkřivený a oči plný strachu.
Když jsem měl otevřít poslední dveře, rozklepaly se mi kolena a málem jsem se neodvážil vstoupit. Ale dokázal jsem to a vstoupil. V místnosti nikdo nebyl. Na parapetě ležela čtvrtá poslední maska. Z úst vyplazený jazyk a místo očí křížky. Přišel jsem k parapetu a vzal masku do ruky. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje a tak jsem se podíval z okna. Asi sto metrů od budovy na kraji lesa stála postava v bílý košili, šedých kalhotech a s něčím na obličeji. Doposud jsem měl příruční brašnu na vycházky a v ní i dalekohled. Vytáhnul jsem ho a podíval se postavě do obličeje. Byla to maska zobrazující lidskou lebku. Že by to byl mlynář, který se přišel pomstít? Ale proč já? Proč si vybral mě?
Nevím jak dloho to tady vydržím, ale pokud to do rána nepřežiju, potom sbohem. - Morgan Delton

13. Červenec 1824

Tohle je poslední záznam před odjezdem. Už to psychicky nezvládám. Je poledne a balím. Jestli mě chytí a nepřežiju, doufám, že se tento deník dostane k někomu jako svědectví, aby se o tomto místě dozvěděla veřejnost.
Dopoledne jsem se byl ještě projít, šel jsem kolem rybníka a zaslechl několik zvuků. Jako by někdo vesloval loďkou u břehu, ale když jsem se otočil, nikde nikdo nebyl. Další zvuk přicházel odněkud z dálky, jako kdyby houkala lokomotiva. Vydal jsem se tím směrem a nakonec opravdu dorazil ke kolejím. Ale když jsem se podíval vlevo, o několik desítek metrů dál koleje končily zarážedlem.
Zhruba sto metrů vpravo stál železniční domek, ale železnice vedla dál až za zatáčku. Rozhodl jsem se vydat k onomu domku, který byl už téměř na spadnutí. Jenže jakmile jsem se dostal na několik kroků od domku, ozvaly se z něj divný zvuky chrčení a sípání. To horší ale nastalo potom. Z domku zpod dveří se začala rozlívat krev, jejíž kaluž se dostala až na perón, odkud stékala na koleje. Nechápu, proč jsem chtěl zjistit, co je uvnitř, ale rozhodl jsem se, že tam nahlídnu. Otevřel jsem dveře a nahlídnul. Uprostřed vyklizený místnosti byl člověk klečící na kolenou s obouruční sekerou zaraženou z boku do půli krku. Běžel jsem pryč. Skoro jsem ani nemohl utíkat hrůzou, nohy neposlouchaly, ale nakonec jsem se dostal zpátky do mlýna, ačkoliv nemám ponětí, jak dlouho jsem v lese bloudil.
Teď je tu hrobové ticho. Vrže už jen podlaha. Dokonce i dosud skřípající vrtule se zastavila, ačkoliv je venku hrozný vichr. Už musím vyrazit, sbohem. - M. Delton


To byl poslední zápis. Důstojník zaklapl deník a ponořil se do myšlenek. Kde už něco podobného slyšel? Ta báchorka byla opravdu skutečná? Snad řešil nějaký podobný případ? Ano, nejspíše mu o tom případě říkal jeho přítel z Devoru, městysu vzdáleného něco přes třicet kilometrů.
Přemýšlel nad tím celý zbytek dne, i když měl volno, ale už nenacházel další odpovědi. Druhý den ho v práci čekalo překvapení.
"Dobrý den, pane Torstene, máte tu nějaký balík. Někdo vám to poslal poštou," sdělil důstojníkovi zprávu mladý četník a předal mu krychlovou zásilku do rukou.
"Díky Michaeli," pronesl důstojník a zkoumavě si prohlížel balík, zatímco mířil do své
kanceláře. Bylo mu divné, jak mohl dorazit na policejní stanici balík beze jména odesílatele.
Na pracovní desce stolu vršek balíku rozříznul, vyklopil kartónová dvířka a spatřil v bedně naskládaných několik knížek. Začal vytahovat a prohlížet jednu za druhou a zjistil, že to jsou všechno deníky různých barev, velikostí a s různými motivy obálek.
"Co to sakra je? Je snad nějaký období spisovatelů nebo co?" promluvil k sobě téměř neslyšně, zaskočen z takového množství zápisníků.
Když všechny rozložil na stůl, vzal do ruky první a počal číst. Nejprve byly na polovině stran deníku nějaké cestovní zážitky a ke konci znovu už dost podobný scénář:


22. Duben 1824

Jsem na cestě několik dní a ještě stále jsem se pořádně nevyspal v normální posteli. Tak jsem si řekl, že bych mohl přespat v místním hostinci ve vesnici s názvem Calva. U večeře si ke mně přisedl nějaký cizinec. Byl to mladík, asi třicet let s prošedivělýma vlasama. Dal jsem se s ním do řeči a on mi řekl, že když mám rád cestování a objevování nových míst, měl bych zkusit navštívit jeden opuštěný barák v nějaký zarostlý pustině. Prý je to nějaký větrný mlýn, který stojí v nedalekém horském průsmyku, ale nikdo tam nežije, poněvadž se tam stal nějaký masakr. Právě mlynářovi, co bydlel v tom mlýně přeskočilo a povraždil téměř celou osadu…


Důstojník četl znovu příběh podobný tomu, co vykládal předešlý deník. Nechápal jak je možné, že další muž pojednává ve svém deníku o stejné báchorce. Jenže když se onen muž na konci zápisu z dvacátého druhého dubna podepsal jako Raymond Lentrick, nevěřil už vůbec svým očím. Vzal okamžitě do ruky včerejší deník a nalistoval na stránku, kde údajný Morgan Delton zapsal jména z náhrobků na hřbitově. Mezi zmíněnými byl i Raymond Lentrick.
Sebral hned ze stolu další deník, rozevřel ho, nalistoval poslední stránky a četl. Znovu a zase téměř stejný příběh, tentokrát z května roku osmnáct set dvacet čtyři. Zde však nebylo pouze jedno jméno, ale dokonce dvě. Šlo o manželský pár Ritu a Jacka Kensworthovi. Další z jmen na náhrobních kamenech.
Takhle to pokračovalo až do poledne, kdy důstojník Torsten dočetl všechny deníky. Všech sedm jmen na náhrobcích souhlasilo s deníky, které mu přišly poštou. Teď když se probral z šoku, vyrazil z kanceláře a z dálky začal řvát na mladšího četníka: "Odkud jste vzal ten balík?! Od koho jste ho převzal? Mluvte!"
"Já…já…přece od pošťáka," zakoktával se vystrašený mladík.
"Jak vypadal? Co měl na sobě?"
"Vypadal jako pošťák, ve vínovým stejnokroji a s brašnou přes rameno. Byl docela mladý, asi dvacátník s rezavou bradkou a s šedivýma vlasama."
"No do hajzlu," zaklel důstojník a zamyšleně přecházel z jednoho konce místnosti na druhý.
"Neříkal, proč je ten balík zrovna pro mě?" otázal se nakonec.
"Neříkal proč, jenom ať ho neotvírá nikdo jiný než vy, jelikož je to soukromá záležitost," prohlásil četník, zatímco nervózně muchlal svou čapku v rukách. Torsten chvíli netečně hleděl na zem, skoro jako by usnul ve stoje s otevřenýma očima. Po nějaké době sebou cuknul, podíval se na četníka a odkráčel do své kanceláře. Tam se na okamžik posadil do křesla, ale ihned nato vstal a došel znovu za mladým policistou.
"Tahle jména potřebuju prověřit," hodil důstojník četníkovi na stůl malý papírek. "Do večera ať o nich máte všechny dostupný informace."
"Kam jdete?" křikl četník na Torstena, který odcházel z budovy.
"Na úřad. Potřebuju mapy."

"Dobrý den, přejete si?" otázala se slečna za přepážkou.
"Ano, důstojník Samuel Torsten. Potřeboval bych všechny mapy zobrazující okolí vesnice do třiceti kilometrů. Všechna vydání co máte od roku osmnáct set deset do současnosti."
"Jistě, hned to bude."
Slečna odešla od přepážky do skladu, kde se několik minut přehrabovala v papírových bednách. Nakonec přitáhla snad stovku papírů o rozměrech půl na půl metru a odložila je na stůl s oddychem.
"Tady to máte. Jestli chcete, tak za rohem je volná místnost. Jenom vás poprosím o podpis zde," prohlásila žena a ukázala prstem na kolonku formuláře. Torsten se podepsal, poděkoval a celý arch vzal do vedlejší místnosti. Tam rozložil mapy na několik stolů. Pozorně sledoval každý detail, jednu mapu i deset minut, až nakonec narazil na určitou nesrovnalost. Hledal horské průsmyky, které byly opuštěné, a našel jeden, u něhož byl na dvou různých mapách rozdíl. Starší mapa zobrazovala část železnice v daném průsmyku, která však nikam nevedla. Torsten vzal mapu do ruky a došel znovu za slečnou se zeptat.
Ta sice nevěděla, proč železnice vede odnikud nikam, ale věděla, že existuje mapa té oblasti. Zase se hrabala v papírových krabicích, tentokrát snad deset minut, až nakonec mapu našla. Byla to důlní mapa a koleje v oněch místech dříve sloužily k přepravě materiálu dál od ústí štoly. Jenže ložisko rudy bylo vytěženo dříve, než byly koleje vystavěny až do vesnice. Ve skutečnosti teď byly koleje dlouhé ani necelé tři kilometry.
Proto onen průsmyk rychle zpustl a už se o něm ani nemluvilo. Torsten se tedy, přesvědčen, že najde vraha, vypravil do onoho průsmyku. Ještě předtím si však svolal pět svých mužů k sobě, aby tak pokryli větší oblast pátrání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama