Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Jeviště (3.část)

9. srpna 2017 v 0:16 | Martin Zbranek |  Povídky
Torsten dorazil se svými kolegy zpět do vesnice Calva pozdě v noci. Nikdo nevylézal z domů, až na místní násosky z několika málo hospod, které byly naplněny k prasknutí. Sem tam zaštěkal pes do venkovního ticha a tmy, kterou přerušoval svit pouličních elektrických lamp. Ačkoliv se jednalo o vesnici, žily zde přinejmenším čtyři stovky obyvatel, a infrastruktura byla zajištěna stejně dobře, jako v kterémkoliv jiném větším městě.
"Vy dva, dejte mi ty důkazy, který jste posbírali," prohlásil Torsten, když celá skupina policistů stanula před policejní stanicí. Dva muži, kteří předtím prohledávali mlýn, vytáhli z batohů desky z kartonu, v nichž byly uloženy mapy a plány a předali je důstojníkovi.
"Dobře chlapi, můžete jít domu, o papírování se postarám. Zítra vás čekám na odpolední službě," mávl rukou Torsten, čímž dal mužům pokyn k odchodu. Každý z nich poděkoval a odešel patřičným směrem, zatímco důstojník zmizel v budově policejního oddělení. Recepční, který se - po dobu šéfovi nepřítomnosti - hodil do pohody čtením exotického undergroundového časopisu o sexu, drogách a zbraních, nyní zbystřil, odhodil časopis pod pult a svižně zasalutoval s magickou formulí na jazyku.
"Dobrý večer, pane. Poslušně hlásím, že se po dobu mé služby…"
"Nech těch kravin. Kde je Michael?" přerušil rázně recepčního Torsten.
"Čeká na vás u sebe."
"Díky," završil rozhovor důstojník a namířil si to chodbou do kanceláří.
"Vstávat!"
"Ještě ne mami," zaúpěl prosebně četník z polospánku.
"Cože?!" zařval důstojník na spáče, čímž ho vylekal tak, až spadnul ze židle.
"Co se děje?" vyjel na důstojníka neuvědoměle policista.
"Seberte se, chlape! Nejsem vaše matka ani žádnej váš kámoš! Tak mě laskavě oslovujte jako svýho nadřízenýho," nevydržel četníkovo jednání Torsten.
"Jistě, pane, promiňte, pane. Mám pro vás ty informace, co jste chtěl. Přivezl je kurýr tři hodiny zpátky. Když jsem to prolistoval, našel jsem několik podobností, ale nevim, jestli vám to k něčemu bude. Takže, nejprve mě upoutal věk všech obětí. Ten je u pěti osob stejný, dvaadvacet let, a u tří jedenadvacet let. To byla první věc. Ta druhá byla i škola. Nejen že všechny ty oběti chodily do stejný školy s názvem Ecolet, která se mimochodem nachází v Davoru, ale dokonce chodily i do stejný třídy. Ve třídě jich bylo celkem deset, těch osm společně s Eugenem Auckerem a Benem Pendleckerem.
Teď přichází to zajímavý. Píše vám to šéf kriminalistickýho oddělení v Davoru a chce, abyste se tam zítra stavil, jelikož se prej jedná o důležitou záležitost. No nic, přejdu k věci.
Eugene s Benem lezli jednoho dne na strom, a Eugene, měl údajně shodit Bena ze stromu. Ten se při dopadu tvrdě bouchnul hlavou o zem. Lékaři v nemocnici diagnostikovali těžký otřes mozku, jenže o několik dní pozěji Ben zemřel na vnitřní krvácení. Všechny děti vypověděly, že viděly, jak Eugene Bena strčil, ale Eugene se bránil tím, že pod obětí praskla větev. Ačkoliv se u stromu opravdu válela ulomená větev, rozhodl soud na základě výpovědí svědků, kteří prej dokonce Eugena neměli rádi a přáli mu to, ale i tak ho soudce poslal na pět let do výchovného zařízení. Aby toho nebylo málo, jeho otec se ho dokonce zřeknul a zavrhnul ho. Od tý doby, co opustil výchovný ústav o něm nikdo nic neví," dokončil četník projev.
"Hmm. Dalo by se předpokládat, že se chtěl Eugene pomstít těm, který křivě vypovídali?" zeptal se téměř zbytečně Torsten, který už odpověď zřejmě znal.
"To určitě ano."
"Jasně že jo, takže hlavní otázka zní, kdo další se zapletl do tý aféry? Otec a možná i soudce. Pak je možný, že jsou v nebezpečí, teda jestli už taky nejsou pod drnem," přemýšlel důstojník nahlas.
"Soudce v Davoru zemřel zhruba dva roky zpátky. Prej na srdeční zástavu," objasnil částečně situaci četník.
"Takže ještě zbývá otec, možná."
"O něm tu píše i šéf oddělení z Davoru, že ho prej s váma potřebuje probrat, protože to nějak souvisí s těma ženskýma, o kterých vám vyprávěl."
"Jo…jasně, asi vim. No tak dobře, já si tohle vezmu," převzal Torsten z rukou strážníka složku s oběťmi, "a vy se jděte domu vyspat. Zítra odpoledne ať jste tady. Já jedu dopoledne do Davoru."

Torsten sepisoval hlášení z odpolední výpravy až dlouho do rána. Když dokončil svoje spisy, lehnul si v kanceláři na gauč a usnul. Vzbudil se pozdě ráno kolem osmé hodiny. Oblékl se, hodil přes sebe kostkovaný kabát, sbalil všechny dosavadní důkazy do dvou kufrů a vyrazil před policejní stanici na náměstí, kde často vyčkávaly drožky, dostavníky, omnibusy a jiné typy vehiklů. Nyní se však potřeboval do Davoru dostat rychleji než koňským spřežením, a tak zvolil motocykl se sajdkárou.
Do více než třicet kilometrů vzdáleného městysu se dostal za hodinu. Orloj místní radnice na náměstí ukazoval za pět minut půl desáté. Hned naproti radnici stál obecní dům, který přiléhal k místnímu policejnímu oddělení.
Když Torsten zaplatil za odvoz, vydal se s oběma zavazadly na policii. Prodíral se skrz dav lidí, který jako uhranutý zíral na produkty farmářských a hrnčířských trhů. Přece jen se dostal na druhou stranu náměstí, a tak vstoupil do budovy.
Za přepážkou seděl obtloustlý muž s bradkou a okuláry posazenými na nose. Zrovna když se Torsten chystal promluvit, muž cinknul prstem do mince, která začala na hraně tančit po desce stolu. Mince se točila ani ne deset vteřin, než Torsten rozhořčeně bouchnul pěstí do stolu. Kovová placka nadskočila a padla na jednu stranu. Vtom se tlouštík probral, odpoutal pohled od mince na stole a líně pozvedl hlavu.
"Brej den, chcete?"
"Je tu Matthew?" vynechal pozdrav v averzi vůči tázanému důstojník.
"Jakej Matthew? Páč Mattů je tady…"
"Šéf oddělení je tu?" nevydržel Torsten pomalou mluvu nakynutého recepčního.
"No jo…ten je nahoře. Ale počkejte, kam jdete?" zrychlil svou řeč tlouštík, když důstojník odcházel ke schodům vedoucím do druhého patra.
Torsten dorazil po patřičném nasměrování od zdejších pracovníků ke kanceláři jejich šéfa. Odložil jeden kufřík a zaklepal.
"Vstupte!" ozvalo se za dveřmi. Příchozí hrábnul za kliku dveří, uchopil madlo kufříku znovu do ruky a vstoupil.
"Dobrý den," začal Torsten, když se objevil ve dveřích.
"Ááá, dobrý den. Čekám tu na vás. Tak prosím posaďte se. Dáte si něco k pití? K jídlu?" uvítal zvesela důstojníka šéf oddělení.
"Ne, děkuji. Jsem tu, abych s vámi probral tu spojitost otce toho kluka s těmi ženskými," vybalil okamžitě Torsten na šéfa pracovní záležitost, když se usadil.
"Asi vám to jde hodně na mozek, co? Nedá vám to spát?"
"Po takový době v branži si člověk zvykne na ledacos. Ale musím uznat, že ta nevědomost je nesnesitelná."
"Dobrá, řeknu vám to. Pamatujete na ten případ, který jsme tu měli před měsícem a já vám o něm vykládal?" zeptal se šéf, zatímco si naléval z karafy burbon do sklenice.
"Popravdě ani moc ne," přiznal se Torsten zklamaně.
"Místní mlynář přišel o svou manželku a dceru. Údajně se obě ženy ztratily v lese a umřely na zápal plic. To se však nepotvrdilo, jelikož obě těla zmizela ještě před pitvou přímo z pohřebního ústavu." Když to šéf oddělení dořekl, Torsten tomu nechtěl věřit.
"Nejmenovaly se náhodou Alice Bertrandová a Diana Bertrandová?" otázal se rychle důstojník.
"Takže nakonec přece jenom něco víte. Děje se něco? Jste nějaký bledý," projevoval starost šéf oddělení.
"Já…já je našel."
"Jako vážně? Kde jste je našel?"
"Falešný průsmyk, řádí tam vrah, který vykládá lidem historku podobnou vašemu případu. Naláká je tam a zabije."
"Sakra," zaklel hostitel a chvíli přemýšlel, než ho vyrušil Torsten.
"Jaká je ta spojitost otce se synem?"
"Ten kluk, Eugene Aucker, byl syn Jacka Bertranda rozeného Jacka Auckera, mlynáře, kterému umřela žena a dcera, ta žena Diana a ta dcera Alice," pronesl hlavoun oddělení.
"To mě poser." vyklopil spontánně důstojník. "Promiňte. Je možný, že ty ženský zabil Eugene."
"Jak to myslíte?"
"Totiž, všechny ty oběti v průsmyku chodily do stejný školy. Ben Pendlecker spadl ze stromu a umřel. Jediný kdo zbývá je Eugene. Navíc Eugena všechny děti i jeho vlastní otec zavrhli. Aby toho nebylo málo, vytvořil si vrah vlastní hrací pole, který je dost podobný místu, kde v mládí žil."
"Proboha," neudržel údiv šéf, "takže je to vážně on."
"Ano," přitakal Torsten. Rozprostřelo se ticho, než jeden z nich znovu nepromluvil.
"Měl bych zajít za mlynářem a říct mu, co se stalo s jeho ženou a dcerou," uvažoval Torsten.
"Jo to byste asi měl, ale nenechte mlynáře, aby utekl na místo, kde jsou pohřbený ty ženský. Radši mu ani neříkejte, kde jsou, dokud nechytíte toho vraha."

Ten pravý průsmyk vypadal úplně jinak než ten falešný. Už pouhý rozdíl v nadmořských výškách dával této krajině prostor pro bujnou flóru i faunu.
Torsten šel sám odlehčen o zavazadla, která nechal na policejním oddělení v Davoru. Cestou k hlavnímu středisku průsmyku potkával nejrůznější typy lidí, ať už co se oblečení nebo výrazu v obličeji týče. Torsten navyklý na odměřování lidí pouhým pohledem teď zkoumavě analyzoval každou osobu, kterou minul.
Když došel na rozcestí, pocítil deja vu. Cedule byla dost podobná té ve falešném průsmyku a i nápis se šipkami měl stejné schéma. Vydal se tedy vlevo.
Po chvíli dorazil k mlýnu, který měl z boku také přístavek, kde byli ustájení dva hřebci. Torsten došel ke vchodu do budovy, zhluboka si oddychl a zaklepal. Nějakou dobu se nic nedělo, ale když chtěl Torsten zaklepat znovu, dveře se napůl s vrzáním otevřely.
"Dobrý den, jste Jack Bertrand?" začal důstojník jako první.
"Ano, a vy jste?" pronesl s předstíraným zájmem mlynář.
"Jmenuju se Samuel Torsten a jsem šéf vyšetřovacího oddělení ve vesnici Calva. Rád bych si s vámi promluvil, jestli máte čas."
"Jo, jistě, pojďte dál." Mlynář se otočil a odešel do kuchyně, zatímco Torsten za sebou zavřel dveře.
"Dáte si něco k pití?" nabídl hostitel, který lžičkou cinkal o stěny hrnku, když míchal kávu.
"Ne, díky. Víte, něco vám musím říct. Jedná se o vaši ženu a dceru." Najednou zvuk cinkání ustal. Torsten vešel do kuchyně a spatřil mlynáře, jak sedí sklesle na zemi a opírá se zády o kredenc.
"Neumřely na podchlazení. Někdo… je zabil, je to tak?" Hleděl upřeně na Torstena a slzy mu kanuly po tvářích.
"Ano," povzdychl důstojník, který se na víc nezmohl.
"Jak?"
"Nevíme. Jsou…našli jsme je na jednom místě. Museli jsme je tam nechat, a tak jsme je aspoň pohřbily," mluvil tiše a pomalu Torsten, jako by měl dalšími slovy vyřčenými nahlas ranit ještě více.
"Kde? Kde přesně?"
"Já…neměl bych…nesmíte tam chodit…"
"Kde, přesně?!" naléhal se smutkem i zlostí v hlase mlynář. Torsten od něho odpoutal zrak a zahleděl se zamyšleně na jedno místo, skoro jako kdyby zíral do dáli. Nakonec rozhodl.
"Tady," podal mlynáři papírek, který vytáhnul z kapsy. Byl na něm napsaný kód průsmyku. "Nechoďte tam, dokud se tam potuluje ten vrah. Slibte, že tam do tý doby nepůjdete."
"Já…já tam musím."
"Slibte to! Nesmíte tam jít nebo vás zabije!" zvýšil hlas Torsten, který by si nedokázal odpustit, kdyby toho muže vehnal do pasti.
"Dobře…dobře, slibuju."

Torsten se nezmínil o Eugenovi. Už tak měl mlynář dost výčitek z toho, že nezachránil své dívky včas. Nyní už bylo nutné pouze vymyslet způsob, jak vraha vystopovat. Torsten nechápal, proč nechával vrah tolik důkazů na cestě za jeho dopadením. I přesto, že Torsten dokázal rozluštit všechny hádanky, které vrah chtěl, aby rozluštil, nevyřešil tu jednu poslední, kterou vrah musel očekávat, a to způsob jak pachatele dopadnout.
Torsten se vydal ještě do osady, kde chtěl vyslechnout svědectví místních. Nejen otázky ohledně zavražděných žen, nýbrž také ohledně mládí Eugena Auckera.
Jeden muž se dal s Torstenem do řeči, když zaslechl, že se mluví o Eugenovi.
"Ten, Eugene? Jo to byl pěknej holobrádek…a pěkně vychytralej hajzlík. Často chodil se svým otcem na lov. Pěkně podlej byl. Ačkoliv mu otec říkal, že má klást pasti a hned zvěř nestřílet, nedal si říct. Po nějakým čase vymyslel i svou vlastní metodu lovu, skoro jako by si se zvěří hrál. Říkal, že lov vysoký zvěře je jako rybolov, nahodíš udici s návnadou a čekáš, až se něco chytne. Když se něco chytne, přitáhneš a je to. Stačí už jen naporcovat," přednášel osadník, který často svůj proslov přerušoval hlubokým kašlem. Mluvil dál dobrých deset minut, ale Torstenovi uvízlo tohle jediné v mysli. Vrahova metoda lovení vysoké zvěře.
Nakonec mu to došlo, o co se teď Eugene snaží, ačkoliv si ještě nebyl jistý, jestli je to přesně správně. Musel nejdříve zpátky za mlynářem, ověřit si správnost jeho teorie. Spěchal, co mu nohy stačily, až doběhnul zpátky k mlýnu. Když vrazil do budovy, mlynář nebyl k nalezení, a tak pospíchal na cestu. V tu chvíli si uvědomil, že ve stáji u mlýna stojí stále ještě jeden hřebec. Vzal tedy koně a jel zpátky směrem do Davoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama