Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Jeviště (4.část)

9. srpna 2017 v 0:20 | Martin Zbranek |  Povídky
V Davoru neměl času nazbyt. Nestačil vzít ani důkazy z policejního oddělení, když zaplatil za pronájem motorky a uháněl do vesnice Calva. Dorazil a lilo jako z konve. Bylo kolem tří hodin odpoledne a Torsten vběhnul do budovy policie. Povolal k sobě devět mužů, kteří se připravili na cestu do průsmyku psychopata. Okované boty, nepromokavé oblečení, tlumoky přes záda a nástrojové vybavení. Každý muž vyfasoval ze zbrojnice i upilovanou dvouhlavňovou brokovnici, revolver a pušku "jehlovku". Celá skvadra vypadala jako menší armáda. Od doby, kdy Torsten dorazil na policejní stanici, uběhlo deset minut, když oddíl těžkooděnců vyrazil policejním omnibusem do průsmyku.
Koňské spřežení šesti koní pohánělo celý kočár dostatečně rychle do doby, než se z prašné cesty za vytrvalého deště nestala naprostá břečka. Družstvo mužů bylo ale odhodlané jít dál, a tak po dvouhodinovém pochodu za neustávajícího lijáku, dosáhlo kýženého cíle. Na rozcestí dělící cestu k mlýnu a k osadě Torsten vyložil svůj plán.
"Poslouchejte, rozdělíte se do dvojic a jednotlivý dvojice pak půjdou směrem k osadě, hřbitovu, dolu a mlýnu. Jeden zbylej půjde se mnou k rybníku. Pamatujte, že nehledáme jenom vraha, ale i mlynáře. Tak či onak berte na vědomí, že se vrah může za mlynáře vydávat. Po dopadení je spoutejte oba bez rozdílu. Mimochodem sraz je tady v sedm. Je vám všechno jasný?" zeptal se důstojník, po čemž se ozvalo od mužstva sborové: "Ano, pane!"

Celá skvadra se rozdělila a Torsten se svým pobočníkem osiřel. S puškou v rukách našlapoval Torsten jako lovec, který očima bloudí po okolí a hledá jelena nebo kance.
Oba došli k rybníku, nad kterým se vznášela řídká mlha. Pomalu ho obcházeli. Hladina rybníka byla klidná, nikde žádná vlnka. Ptáci kolem utichli, a tak jediné co bylo slyšet, byl šelest dopadajících kapek deště na listí stromů. Jenže se ozval neočekávaný zvuk. Houkačka z lokomotivy. Torsten se otřásl hrůzou. Ten scénář se stává skutečností, říkal si pro sebe.
Ten scénář byl až děsivě podobný tomu, co četl v prvním deníku. Když totiž oba muži vyrazili za zvukem sirény, dostali se na železniční násep. Vlevo zarážedlo, vpravo nádražní domek. Torsten došel k domku a všimnul si, jak se zpoza rohu line krev. Přehodil si pušku přes rameno a vytáhl z pouzdra revolver. Pomalu se přibližoval ke dveřím domku, za zády krytý pobočníkem. Když se odhodlal, vyskočil zpoza rohu a namířil zbraní do místnosti. Na zemi klečel muž obrácený k Torstenovi zády. Sekeru měl vraženou zpředu do krku jako klín a ostří se zastavilo až u páteře. Když popošel Torsten blíž k oběti, hlava přepadla dozadu a pohled oběti stanul na něm. Torsten hrůzou ustoupil. Byl to mlynář.

"Pane, něco jsme našli na vedlejší stanici," přiběhli po necelých pěti minutách dva ozbrojenci směrem od dolu a jeden z nich podal Torstenovi kartičku, kde stál nápis: "Blízko". V nedalekém křoví zašustilo a něco odtamtud vyběhlo.
"Vy dva, běžte se za tím podívat," rozkázal Torsten a mávl rukou k porostu. Když oba strážníci odběhli, nastalo ticho. Oba muži se stále nevraceli, a tak vyrazil Torsten se svým pobočníkem k vedlejší stanici. Torsten pochopil vzkaz od vraha, který mu předali muži. Vrah byl blízko druhé stanice.
Dorazili tam ani ne za půl hodiny. Nic zvláštního by na tom místě nebylo, kdyby se Torstenovi po příchodu na druhou stanici neodrážel paprsek světla přicházející od vodojemu do očí.
Tím se rozhodl vydat k vodní věži. Jenže ve chvíli kdy ušel se svým pobočníkem jen pár kroků, ozvalo se z lesa volání o pomoc.
"Běž se tam podívat, co se děje, já tě doženu," sdělil Torsten svému pobočníkovi. Ten se vydal hlasu naproti, zachránit situaci. Jenže důstojník věděl, kde se vrah skrývá, a tak vyrazil směrem k dolu.

Byl soumrak. Když už se nacházel několik stovek metrů před cílem, objevila se před ním vysoká skála, pod kterou se zjevilo ústí štoly. Několik desítek metrů vpravo se tyčila do výšky kovová konstrukce podpírající masivní dutou nádobu na vodu. K celé konstrukci přiléhala i administrativní budova, která byla napůl zdemolována, jako kdyby na ni padla letecká puma.
Torsten zahlédl nahoře na vodojemu nějaký pohyb. Když vytáhl svůj dalekohled z vaku, pohlédl skrz monokulár na horní část vodní věže, a spatřil tam postavu v černém, která taktéž hleděla dalekohledem, a to přímo na něj.
Torsten došel k věži a vyškrábal se po žebříku nahoru i s celým svým náčiním včetně pušky. Když se dostal na platformu, která obepínala kruhovou nádrž na vodu, začal ji pomalu obcházet.
"Hledal jste, leč marně," ozval se hrubý hlas za nádrží.
"Kde jsi, ukaž se," otáčel se roztěkaně na jednu i druhou stranu Torsten s krátkou brokovnicí v rukách.
"Nejdřív si spolu popovídáme, než to všechno skončí."
"Popovídat si můžeme i přes mříže cely," argumentoval Torsten, který začal potichu obcházet nádrž dokola.
"To už by nebyla taková zábava," vymlouval se vrah.
"Zábava, hmm? Vraždění je pro vás taky zábava?"
"Jen těch, kteří si to zaslouží. Co myslíte, zasloužíte si to? Zasloužíte si zemřít?"
"O mě tu nejde, sakra! To vy jste je všechny zabil! To že vás někdo neměl rád, to není důvod k tomu ho zahrabat do země," začal vyšilovat důstojník, který už obešel dokola celou nádrž. Nyní se rozběhnul a obíhal kolem.
"Proboha, no vidíte, vy máte přece pravdu," ozval se s dávkou ironie hlas na druhé straně.
"Tak dost!" neudržel zlost Torsten, když se celý udýchaný zastavil na místě.
"Dost?!" vyjekl vrah. "Vůbec netušíte, jaký to bylo celejch pět let v tom rádoby výchovným ústavu! Všichni…úplně všichni, co se mnou byli na škole, viděli leda tak velký hovno a stejně potvrdili, že jsem toho sráče shodil ze stromu. Všichni se spikli, aby mě odstranili. Tak nekecejte takový blbosti, jako že za všechno můžu, když jste tam nebyl a nezažil co já."
"Rozhodně jsem zažil spoustu magorů, ale žádnej nebyl takovej jako vy," nenechal se rozhodit vrahem důstojník.
"Jo, říkal jsem si, že bych to doznání mohl ještě trochu okořenit. Něco tomu chybělo, až jsem na to přišel. Zlaté finále. Zeptám se vás, víte, jakou jste měl roli v mojí hře?"
"Tu hlavní," odpověděl znechuceně Torsten, který se už dál nesnažil stíhat padoucha.
"Výborně, ano, tu hlavní. Takže jste na to přece jen přišel. Říkal jsem si, jestli vám to dojde. Víte, musel jsem sehnat nějakýho prostředníka - neberte si to osobně -,který by vyřešil případ a ohlásil mému drahému tatínkovi, kde leží pohřbené jeho dvě ženušky. Ten se samozřejmě neudržel a vyrazil za nimi. Musím vám říct, že jsem ho nechtěl zabít, ale když jsem viděl, jak se trápí, bylo mi ho až líto. Věřil byste tomu? Já a lítost? To je něco."
Kvapem se smrákalo. Torsten nepromluvil, a tak po chvíli znovu navázal na svou řeč vrah.
"No, tak jsem si řekl, že mu od jeho bolesti ulevím a že to bude ve velkým stylu. A vidíte, bylo to dobrý, co? Zábavnější už to snad být nemohlo. A teď budete vy, ten, který zpacifikoval nejnebezpečnějšího vraha široko daleko, a to za pouhý tři dny."
"Nechápu, jak se v tom můžete takhle vyžívat," opáčil Torsten pohoršeně.
"To proto, že je to jako vysvobození. Jako kdybych splnil svůj díl práce na tomto světě. Lidi chtěj spravedlnost, ale ta v sobě zahrnuje i věci, který by se jim nelíbily. Jak vyjádřit míru spravedlnosti? Zabijete někoho, soud vás pošle pod gilotinu a rázem maj dva mrtvý. Ale dokážete někoho zabít a potom zase vzkřísit? Ten, kdo někoho zabije, by měl být potrestaný hůř než smrtí, ale jak? Nejde to."
"To říkáte vy? Kterej jste zabil jedenáct lidí, ne-li víc?" obořil se na něj Torsten.
"Ano, já považoval jejich odstranění za správné, a protože nikdo přesně neví, co spravedlnost je, potom bylo zapotřebí uchopit ji do vlastních rukou."
"Předtím jste mluvil rozumně, a teď zas mluvíte jako magor."
"Možná…ale možná taky neberete věci z mýho úhlu pohledu. Nebudu vás zatěžovat podrobnostma, ale topit se každej den ve sračkách za výprasku bičem celých pět let v ústavu, to není zrovna něco, co byste od svých dvanácti let chtěl zažít, důstojníku Torstene."
Torsten se chystal odpovědět, když na něho od kolejí začal jeho pobočník pokřikovat.
"Pane, jste tam?"
"Jo, vydrž!" vyzval důstojník svého kolegu.
"Takže se to chýlí ke konci," ozval se znovu, tentokrát tlumený hlas, který doprovázely kroky po plechové podlaze. Najednou se zpoza nádrže objevila postava v černém s kovovou maskou na obličeji značící lebku.
"Takhle tajemně? Vážně? To nemuselo být. Vždyť přece nejdete na maškarní, ale za katr," pronesl překvapeně důstojník, který svou brokovnicí namířil pachateli na hruď.
"Tam bych stejně nepobyl moc dlouho, než by mě kat odrovnal. Abych dokončil svojí řeč, tak bych chtěl zmínit, že jste si vedl velice dobře. Vaši kolegové dokonce narazili i na moji spleť odvodňovacích kanálů."
"Ty jste kopal sám?" otázal se nevěřícně důstojník.
"Ha, kdeže. Už tu byly, když se stavěla železnice. Nemohla vést bažinou, a tak se zvolilo odvodnění."
"Takže těmi kanály jste se nepozorovaně dostával k obětem?"
"Jo, i tak."
"Jak jste je vlastně dokázal nalákat až sem? Vždyť někteří z nich bydleli i sto kilometrů daleko."
"Studie. Všechny jsem je našel a falešnou zprávou nalákal do vesnice Calva. Jednoho po druhém jsem je sem tahal. V hospodě jsem se pak vydával za cizince, a když jsem zjistil jejich slabiny, použil jsem je proti nim k jejich přesvědčení, aby se šli podívat na mlýn. Někdo si chtěl nahrabat, a tak jsem mu řekl, že je údajně ve mlýně poklad. Jiný rád přírodu a nové živočišné druhy, a tak jsem doporučil tenhle průsmyk, a tak dále. Každý něčím trpěl."
"Jasně," pochopil Torsten. Po žebříku nahoru právě vylézal policista. "Takže hádám, že už je konec," hlesl důstojník a sklopil mírně brokovnici.
"Bude konec, až já řeknu. Ještě zbývá odstranit jednoho. Toho, kdo se zapletl do hry. Poslední dějství, po kterém se navždy zatáhne opona."
"To chcete odstranit mě? Myslím, že já jsem ten, co má v ruce zbraň, ne vy," zareagoval Torsten natažením kohoutu u bicího mechanismu. Ale vrah se nevyděsil a na důstojníkovu odpověď se pouze zasmál.
"Asi jste neposlouchal dostatečně dobře. Vy jste hlavní postava, já jsem dramaturg. Kdo myslíte, že skončí hru, kterou sám vymyslel? Dramaturg, nemáte zač." Jen co to vrah dořekl, přepadl zády přes zábradlí ohraničující platformu a po chvíli s tupým zvukem dopadl na prašnou plochu pod ním. Torsten tomu nemohl uvěřit a jen bezmocně přihlížel na flek pod věží.

Ke konci dne opravdu padla opona, a to ta, která uvedla kraj v tmu. To, co mělo přijít ráno a vynést světlo nejen denní, ale i to světlo pravdy, mělo být hrozivé. Stále se ještě nezatáhla opona toho příšerného děje. Na řadu mělo přijít klanění herců v hlavní roli důstojník Samuel Torsten. Ale hra samotná skončila a místo děje, nenápadný průsmyk, pohřbil zub času. Jenže vždy se najde někdo, kdo vykope něčí hrob. A tak i přesto, že jedna hra na jevišti končí, ta druhá, ta teprve začíná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama