Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Náboženství (Úvaha)

28. ledna 2018 v 0:02 | Martin Zbranek |  Filozofie
Stejně jako u ostatních úvah na sebe nechci čtenáře poštvat. Vyjadřuji svůj vlastní názor na dané téma a většinou to nejsou fakta, ale jen úvahy (názory váží, porovnávají), které mohou, ale i nemusí být správné. Vlastně mohou být nijaké. Berte prosím i tuto úvahu s rezervou, obzvlášť pokud jste věřící.

Začnu s těmi špatnými věcmi, které na náboženství vidím, a poté zmíním ty dobré věci, abych situaci nakonec zachránil. První špatnost vidím ve fanatičnosti. Není to pouze islám, který bezohledně nabízí dvě možnosti volby - buď islám jako víru nebo smrt. V minulosti to byly i křížové výpravy, tedy křesťanství, ale i mnohá další náboženství, kvůli kterým vznikaly konflikty. Ano, svým způsobem je víra projevem svobodné vůle, ale na druhou stranu je něčí jiná vůle vás obrátit na svou víru a názor. Hledání důvodu, proč se vraždí ve jménu islámu, je snad nekonečné. Možná si říkáte: "To je přeci jasné. Protože to tak chtěl Mohammed nebo Alláh, a protože mysl islamistů to přijme jako fakt a věc, kterou se musí řídit." Jenže to není jen tak, že to mysl přijme jako fakt. Oni to mají dané, že se tím řídit budou… jako stroje, kterým do mozku nahrajete kód na vyhubení lidstva. Bylo by nádherné myslet si, že je možné jakéhokoliv člověka na světě změnit. Změnit názor islámisty tím, že ho přesvědčíme o neexistenci Alláha… že mu vymluvíme náboženství. To bychom ho ale nejspíš museli několik týdnů či měsíců mučit, aby opravdu nefalšovaně změnil názor. Zajímalo by mě, jestli existuje způsob, jak někoho slovně přesvědčit, a něco, čemu zarytě věří, mu vymluvit. Jestli spouštěč, ten důvod proč se vraždí lze najít, zaútočit na něj a vyvrátit ho. Možná islám pohání chtíč, že fanatici dostanou ženy a rozkoše, kolik se jim zachce. Možná je to opravdu prostě jen víra. Ale já věřím, že chtíč se dá ukojit, stejně jako víra upravit, a v konečném důsledku bude třeba jednoho dne možné i vymluvit něčí názor. To už se však dostávám k myšlence o síle slov (o tom třeba zase jindy).

Další nevýhodu náboženství vidím v rivalitě, čímž mám na mysli boj mezi jednotlivými náboženstvími. Jsem zastáncem názoru, že neexistuje bůh, ale vyšší moc určitě (říkejme jí třeba příroda). Sledujte občas přírodu, a dojde vám, že by to bylo až moc náhod, aby se zrodil život na planetě Zemi takový, jak ho známe dnes. Náboženství však spolu soupeří a každý má svého vlastního boha. Není snad bůh jako bůh? Není snad bůh všemohoucí? Nemůžeme tomu bohu říkat třeba láska nebo štěstí? To by mohl přijmout každý… víru v lásku a štěstí*.

*Nejsem sluníčkář, abych věřil v růžový svět a hlásal všude lásku a mír. Jsem jenom člověk a taky se naštvu nebo se s někým pohádám… ale to není nenávist. Nenávist vás pohltí jako choroba a donutí i zabít člověka… stejně jako islám.

Abych se ale dostal nakonec k těm dobrým věcem, zmíním právě náboženství jako buddhismus, hinduismus apod., které se zakládají na vnitřním klidu a pojednávají o té nejkrásnější filozofii, kterou znám (určitě existuje více mírumilovnějších náboženství, které však neznám). Taková náboženství přispívají k rozvoji osobnosti, svého vlastního já a budování nové a hlavně slušné společnosti. Nevím, jak bych to souhrnně nazval, ale vím, že je to snaha o ráj na zemi. Ráj na zemi, kterého nelze dosáhnout, ale kterého je třeba se snažit co nejvíce napodobit.

Na závěr chci obhájit krátký odstavec kladných věcí k náboženství. Ačkoliv je krátký, obsahově převyšuje špatnosti jako je fanatičnost nebo rivalita. S náboženstvím je to jako se vším ostatním. Dokáže uškodit i pomoci. Stejně jako papír dokáže říznout do prstu, shořet, ale i zachytit úžasný talent umělce. Jako vzduch s teplotou tak akorát a vzduch moc studený, po kterém se nachladíme. Těžko porovnávat dobro a zlo, dobré vlastnosti a špatné, jelikož existuje tolik proměnných, že je nemožné dojít k jednoznačnému výsledku. Dvě a dvě nejsou čtyři. Dvě a dvě nejsou nic, jen čísla. Dvě jablka a dvě jablka jsou dvě a dvě jablka, ale když dvě jablka přidáme ke dvěma jablkům, dostaneme čtyři jablka. Tím jsem chtěl naznačit, že vždy existuje pro a proti. Ačkoliv někdy "pro" na první pohled nemusíte vidět ani jedno, je tam. Otázka zní, jestli ho někdy najdete, a jestli pro vás má nějaký význam… ale to už je zase jiná kapitola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Asterius Asterius | E-mail | Web | 28. ledna 2018 v 12:02 | Reagovat

Spousta lidí neuznává, že by náboženství mohlo přinést i něco dobrého. S takovými se moc bavit nedá, jsou fanaticky zaujatí. ;) Jsem rád, že tato úvaha taková není.
Fanatismus se často předhazuje. Jenže atheisté většinou za fanatismus označují jakékoliv zanícení pro víru. A to je špatně. Jistě je špatný fanatismus, který jde přes mrtvoly. Ale věřící zas musí taky pevně stát za tím, čemu věří, jinak je to takový nemastný neslaný člověk. Takoví občas bývají ještě nebezpečnější, protože se lehce nechají zviklat.

Rivalita mezi náboženstvími je podle mě hlavně nepřekvapivý důsledek toho, že každé náboženství samo hlásá, že ono má pravdu. V zásadě to není špatně, protože kdyby si pravdu nenárokovalo, takové náboženství to může jít zabalit. :D Jen blázen by se přidal k němu, kdo by říkal, že pravdu nemá.
Logicky Pán Bůh / Stvořitel je jeden. Problém nastává, jak kdo Ho popisuje. V něčem se shodnou snad všechna velká náboženství, např. stvoření světa. Ale v jiných věcech jsou v nesmiřitelném rozporu a tak se představy začnou rozcházet. Jako křesťan mám ovšem oproti ostatním náboženstvím jeden trumf. Pán Ježíš, který o sobě mluvil jako o Bohu, přišel mezi lidi, aby každý mohl o Pánu Bohu poznat skutečnou pravdu. Ostatní náboženství něco takového nemají.
Jinak právě v Bibli stojí: „Miláčkové, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha; vždyť Bůh je láska.“ (1 Jan 4; 7–8)

Buddhismus a hinduismus začali atheisté obdivovat teprve až někdy na začátku 20. století, nebo možná někdy už v 19. Jenže si tato náboženství upravili do evropské podoby. Ve skutečnosti v hinduismu na základě učení o reinkarnaci existuje přísné rozdělení lidí do kast a každý z vyšší kasty pohlíží s pohrdáním na ty, co jsou v kastách nižších. Důsledkem toho je také to, že lidé z nejnižších kast jsou ponecháváni svému osudu, ať je jakýkoliv. Podle karmy si to prý zasloužili. Podobnou apatii k utrpení druhých lidí lze vidět i u buddhismu, který vede člověka k egoismu, aby se zabýval primárně svým vnitřkem.
Mimo to je dnes dost případů násilí na křesťanech páchaných hinduisty ve státech jako Barma, Srí Lanka ad.

Ale jinak souhlasím se závěrem, že to dobré často nevidíme, ale zatemňuje nám to zlo.

2 Martin Zbranek Martin Zbranek | E-mail | Web | 1. února 2018 v 20:47 | Reagovat

[1]: Jo, určitě souhlasím no. Jen ohledně toho buddhismu si nemyslím, že je špatné zabývat se primárně vnitřkem, to je přece základ. Ne egoismus nebo ješitnost, ale ten zájem sám o sebe. Myslím, že rozumný člověk zabývající se svým vnitřkem nemá potřebu být sobec. Pokud vážně uznává buddhismus, tak si může myslet co chce, ale neměl by činit ani se projevovat sobecky. Jinak díky za doplnění úvahy pod čarou :-D Je vidět, že máš přehled.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama