Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Věřím v boha? (Úvaha)

6. ledna 2018 v 20:55 | Martin Zbranek |  Filozofie
"Synu, věříte v boha?" zeptal se mě kněz, když jsem si fotil gotický kostel. Odložil jsem foťák, na chvíli se zamyslel, a pak odpověděl.
"Víte, otče, mám to asi takhle. Nemodlím se k bohu, neprosím ho o odpuštění, ani kvůli němu nechodím do kostela. Bůh, ve kterého věřím, není na nebi ani mezi námi, ale v nás samotných. Většina z věřících myslí, že jim bůh pomůže v krušných chvílích. Doufají, že jim pomůže při léčbě nemocí, při usmíření s blízkými, nebo s jinými každodenními problémy. Ale většina lidí, ať už věřících či nevěřících se dívá špatným směrem. Mění věci kolem sebe, aby byli šťastnější, úspěšnější nebo hezčí, a přesto nevědí, že plastickou operací nenávist z duše neodstraní. Nevědí, že bůh, kterého hledají, prosí a uctívají… je v nich. Ten poklad nosíme každý v sobě, a ač je obalen ve špíně a bahně, vždy se najde způsob, jak ho očistit. To by se ale spousta z nás musela dívat směrem dovnitř a nikoliv jen ven. Každý, kdo věří v boha, by měl věřit v sebe. Každý, kdo prosí boha o odpuštění, by se měl sám, vlastním srdcem rozhodnout, jestli by si za to, co provedl, odpustil. Já se, otče, nemusím modlit, nebo chodit do kostela, abych vyjádřil svou úctu k bohu. Pokud se chci bohu zavděčit, pak se budu chovat tak, jak nejlépe dokáži. Budu laskavý, dobrosrdečný, milující a přející. Budu se radovat, budu se smát, budu pomáhat a snažit se ovlivnit co nejvíce lidí k lepšímu. Každý potřebuje víru a naději v něco lepšího, tak proč nevěřit v nás?"

Muž v rouchu na mě hleděl s otevřenou pusou. Po chvíli ticha jsem se nakonec rozloučil a popřál, ať se daří. Když jsem pak odcházel, zaslechl jsem od něj polohlasně už jen: "Nashle."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama