Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Ohněstrůjce (Povídka)

4. února 2018 v 10:49 | Martin Zbranek |  Povídky
Tak je to tady. Slíbená pravidelná povídka, která bude vycházet každých čtrnáct dní. Jedná se o retro-futurismus (steampunk, dieselpunk apod.) a fantasy, tudíž jakákoliv spojitost se skutečnými místy, osobami nebo událostmi je čistě náhodná. Snad se bude líbit.
P.S. - Další úvaha a báseň vyjde příští týden.

ČÁST I. - KAPITOLA I.
Naděje umírá poslední

Někdo má své životní poslání dané už od narození, někdo ho objeví v dětství, někdo v mládí, a jiní třeba až ve stáří. Jsou zde ale i výjimky. To jsou ti, kteří ví, k čemu byli předurčeni, pak to zapomenou, a až jednoho dne v dospělosti je přepadne pocit nostalgie a zapomenutého proroctví, o kterém mluvili rodiče, věštkyně, šamani, nebo které zpívali ptáci a šeptaly stromy, když je čechral podzimní vítr.
Vlastně ne, není to tak, jak jsem to napsal. To je jen v pohádkách. Je to takto: O našem osudu nerozhoduje bůh, není předem daný, a není vepsán ve hvězdách, nýbrž v našich srdcích. Většina lidí nevnímá krásu hvězd ani sílu našich srdcí, a tak používají a uctívají jen mozek. Teprve až začnou používat svá srdce, budou doopravdy svobodní. Teprve pak najdou svá životní poslání.

- (Úryvek z Nariobovy kroniky - Kapitola pátá, odstavec první a druhý - Nariobis z Harapy, přezdívaný Bison)

"Hej ty, jo, ty s tou kápí," hulákal z rohu hospody opilec na postavu v plášti. Chtěl společnost, někoho s kým by si mohl pokecat, a jelikož měl krčmář práci a znal otravného štamgastu, a protože nebylo v hospodě víc lidí než tři, vybral si opilec záhadnou osobu v černém, od deště smáčeném plášti.
"No ták, přisedni si, promluvíme si. Já rád mluvím," naléhal na cizince nalitý.
"Mluvíš až moc. Bez ohledu na to, jestli mluvíš rád nebo ne, bys měl radši držet hubu," ozval se nevrle neznámý pokřivený hlas u baru. Vzápětí vytryskl alkoholem umocněný hněv na povrch jako gejzír a štamgasta vyrazil jako šelma po kořisti.
"Ty… ty hajzle, co se do mě budeš navážet, jen počkej, já ti dám," vyskočil opilec od stolu s úctyhodnou rychlostí. Jenže rychlost postrádala rovnováhu těla, a tak se pouze vymrštil, zakolébal, a při pádu si narazil nos o podlahu, kde zůstal nehybně ležet. Krčmář pozastavil leštění půllitrů, ohlédl se nevzrušeně, jen aby se ujistil, že nablemcaný něco nerozbil, a pak pokračoval v činnosti dál. Cizinec se ani neohlédl, pouze vytáhl vak, ve kterém to zacinkalo, v kožené rukavici z něj vytáhl dva stříbrné a položil je na pult se slovy: "To je za jídlo a pití," sáhl do vaku znovu, vytáhl zlaťák a dodal: "Tohle je za toho ubožáka, co leží na zemi."
"Vždyť si to nezaslouží," namítl krčmář. Cizinec však odpověděl: "To není za pití. Až mu tady někdo bude chtít vyříznout jazyk nebo ledvinu, dejte tomu člověku ten zlaťák."
Krčmář jen nechápavě zakroutil hlavou a chtěl na odcházející postavu zvolat, že je to zbytečný, protože pokud opilce neskolí nůž v břiše, pak ho rozhodně skolí množství piva, medoviny a burbonu v krvi. Nakonec jen hbitě zvolal: "Šťastnou cestu!"
Cizinec vyšel ven na krytou terasu, kterou matně osvětlovala v dešti se kymácející lucerna. Sepnul dlaně k sobě do tvaru misky, natáhl ruce a nabral do nich vodu, kterou si opláchl obličej. Potom si sundal falešnou bradku a strčil ji do kapsy výměnou za špičku - držák na cigarety, do kterého vsadil v papíře ubalenou špetku tabáku. Když ruličku tabáku plynovým zapalovačem zažehl, popotáhl a světlo z cigarety zvýraznilo mladou ženskou tvář, která upírala zrak před sebe, na louku zalitou nejen vodou, ale i chladným měsíčním svitem.
Nedozvěděla se nic důležitého. Jak by taky mohla, když je ta tragická událost už více jak deset let stará. Buďto všichni zapomněli, nebo tehdy věděli stejně jako dnes. Chtěla znát odpovědi na otázky, které po tak dlouhém hledání už téměř zapomněla. Toulala se z místa na místo a ptala se neustále dokola, až cestou jako by ztrácela vzpomínky. Umřeli její rodiče opravdu v jeden a ten samý den na tu samou příčinu smrti? Nebo to byl jen sen, hrůzná noční můra, která jí navždy změnila život? Chtěla vědět alespoň něco. Alespoň náznak, stopu, které by se mohla chytit a která by jí dodala odvahu pokračovat dál.
Nyní, když jí dohořela cigareta, vyhořela i myšlenka na pokračování v honbě za pravdou. Vše mohl zachránit poslední "záložní" plán, na jehož úspěšnost si musela počkat do rána. Vyklepala zbytky popela ze špičky, strčila si ji do kapsy a vykročila do lijáku směrem k přístavu, kde na ni ráno čekala loď z tohoto ostrova na pevninu. Čvachtání bot dopadajících do bahna by se dalo přirovnat k celému dojmu z tohoto ostrova, napadlo ji. Jako by jste každým krokem šlápli do deštěm rozmáčeného hovna. Alespoň jídlo a pití v téhle krčmě bylo vynikající. V krčmě, která stála opuštěně na vyvýšeném kopci, která poskytovala výhled na moře kolem celého ostrova, a na jejímž vývěsním štítě se skvěl nápis "U ožralého vrabčáka".

Ráno se do lokálu "U ožralého vrabčáka" nahrnuli dělníci pracující na druhé straně ostrova. Pravidelný zákazník tu byl už hodinu předem a aktivně nasával bez ohledu na počasí, denní dobu nebo prohibici. Po včerejším incidentu měl nos přelepený náplastí a čelist poněkud ztuhlou, a tak nasával pěnivý mok brčkem z rákosu.
"Áááá, tady ho máme, neplatiče!" spustil jeden z dělníků na štamgastu, který při pohledu na skupinku příchozích zesinal.
"Prosím, já vám to splatím, přísahám… Zítra, ano?" obhajoval se vyděšený notorik, kterého najednou ztuhlost čelistí opustila.
"Jo tak zítra, hmmm? Neříkal jsi včera zítra? To je dneska. Copak máš už natolik chlastem vymytej mozek, že nevíš, co říkáš?!" probouzel se hněv ve vůdci dělníků.
Na tomto ostrově byli dělníci jakousi mafií. Sice se jednalo o lůzu, nad kterou byli třeba i obyčejní kuchaři, ale přeci jen byla bohatší než polovina obyvatel ostrova.
"Takže," pravil vůdce skupiny s šílenstvím v očích, "bude to takhle: Buď odněkud zázračně vytáhneš sedmnáct stříbrnejch, nebo půjdeš ven a dolámeme ti kromě nosu všechno ostatní. Co si vybereš?"
"No… já…" Ať už měl v úmyslu říci cokoliv, nestihl to. Jeho nos podruhé narazil vymahač dluhů, tentokrát o desku stolu. Zbídačený začal řvát na celou hospodu, až shora konečně přiběhl krčmář, který všemu učinil přítrž. Vytáhl z kasy zlaťák a hodil ho vymahači.
"Co to má bejt? Neříkej mi, že za něj platíš účty," hlesl nelibě vůdce dělníků.
"Včera tu byl chlápek," promluvil krčmář, "Prej pokud tomu člověku bude chtít někdo rozbít držku, pak mu mám dát ten zlaťák." Jakmile domluvil, dělníci, vymahač i pijan na něj stejně překvapeně civěli. Jednomu z dělníku však bylo ve tváři vidět více, než jen překvapení. Měl ve tváři i uvědomění, zjištění něčeho smrtelně důležitého. "To není možné," mumlal si tiše pro sebe. Po tom, co šok odezněl, přistoupil onen muž ke krčmáři a jal se vyzvídat.
"Jakej chlápek, jak vypadal?"
"No, měl šedou krátkou bradku, hluboký vrásky na obličeji… jo a jizvu na krku. Na sobě měl černej plášť s kapucí a na nohách koherienky" opáčil krčmář. Koherienky byly pevné kožené boty zbarvené do černa, které měly název odvozený od země Koheriena daleko na východ.
Ačkoliv tomu dělník nechtěl věřit, měl ponětí, o koho se jedná, a tak se zeptal už jen na jediné: "Kam šel?"

Do rána přečkala noc v místním nevěstinci. Nedivila se tomu, že se v takovém podniku dá sehnat nocleh, jako spíše tomu, že tu - na Bohem zapomenutém ostrově - vůbec takový podnik existuje. Ačkoliv ji úmorně přesvědčovali, jestli nechce na pokoj nějakou společnost, nenechala se zviklat a pevně si stála za jediným, postelí.
Ráno si pak v přestrojení za muže zašla do blízké kavárny s výhledem na celý přístav, kde kotvily především bárky rybářů. V kavárně bylo jen několik lidí. Rybáři, kteří sem chodili, už byli v tuto dobu na moři, a tak tu vládla klidná atmosféra. Kotle z přilehlé restaurace sem přiváděly v trubkách teplý vzduch a vůně kávy dodávala nádech domova.
Dívala se z okna, na ve větru se vlnící moře a šedivou podzimní oblohu. Začala znovu přemýšlet… poslední dobou až moc často. Tu záležitost, kvůli které tu byla, brala jako své životní poslání, napadlo ji. Ta touha dozvědět se pravdu za každou cenu. Tu touhu bylo nemožné ukojit iluzí nebo lží, a to i přesto, že by lež mohla být přijatelnější a půvabnější. Chtěla důkazy, chtěla odpovědi, chtěla zázrak, nejvíc zrovna teď, když její sluch upoutal něčí hlas, který v tuto chvíli jako by byl jediným majákem naděje na tomto ostrově.
"Hledám pana Fjodora Barnesca, šedá bradka, jizva na krku…," hlas pokračoval v mluvě dál, zatímco vstávala od stolu a šouravými kroky opouštěla kavárnu. Zastavila se u vchodových dveří a čekala, až barista ukáže prstem na místo, kde seděla. Jakmile tak učinil, otočila se a vzala za kliku dveří.
"Hej, počkej!" ozval se onen hlas. To už byla ale venku a mířila spěšně do postranní uličky vedle kavárny. Muž běžel za ní, a když se objevil v uličce, stála nehybně na jejím druhém konci zády k němu.
"Fjodor? Fjodor Barnesca?" přistupoval k ní pomalu.
"Znal jste ho?" odpověděla otázkou, pokud možno co nejhrubším hlasem.
"A…Ano, znal jsem ho. On byl… můj kapitán."
"Jak zemřel?" pokračovala jemnějším hlasem, zatímco se zbavovala přestrojení. Muž už byl téměř u ní.
"Promiňte? Já myslel…já myslel, že to jste vy."
"Víte jak zemřel?" naléhala výhružným tónem, aniž by si dala pozor na hloubku hlasu.
"Vy… mluvíte nějak divně…" domluvil muž, když se otočila a přirazila mu krk předloktím ke stěně. "Jak zemřel?!" zařvala a dusila muže, který byl překvapený a na okamžik bezmocný.
"Já nevím… vážně nevím," sípal muž a sahal do kapsy po obušku. Když ho vytáhl, dostala jím ránu do břicha tak silně, až muže pustila a začala v záchvatu kašlat.
"Proč… proč tohle děláte?... Sakra. Vypadám snad, že mě baví mlátit ženský?" zadýchaný od rdoušení strkal do kapsy obušek. "Už je dobře?" zeptal se jí po chvíli.
"Vypadám tak?" cukla sebou naštvaně, když jí chtěl pomoct vstát. "Jak se jmenujete?"
"Theodor… Auston," napřáhl k ní ruku. "A vy?"
"Ester Bar… Ester Bellingtonová," pronesla opatrně. Nechtěla, aby někdo věděl její pravé příjmení. Nikomu nevěřila. "My dva si musíme promluvit… normálně a pokud možno v soukromí."
"O Barnescovi? Hmm. Nevím jak zemřel. Nebyl jsem s ním, když se to stalo…, ale znám někoho, kdo by mohl. Znám někoho, kdo to tehdy přežil."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama